16 C 39/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 51 037,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 334 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 10 703,39 Kč s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 49 388,17 Kč od datum do datum, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 49 388,17 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 49 388,17 Kč od datum do zaplacení, a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 618,70 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 532 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne datum domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 037,39 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému částku 50 000 Kč. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 49 388,17 Kč, smluvní úrok 2 618,7 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, pojistné 261 Kč a poplatek za sjednání úvěru ve výši 388,22 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání konanému dne datum se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to z:  výpisu z běžného účtu žalovaného, ze kterého soud zjistil, že se jedná o účet žalovaného č. ú. číslo vedeného u žalobkyně, na který byla připsána dne datum platba od žalobkyně ve výši 50 000 Kč,  výpisu z účtu žalovaného, ze kterého soud zjistil, že tento je za období od datum do datum, s disponibilním zůstatkem mínus 6 034 Kč, přičemž dne datum byla na účet poukázána mzda ve výši 31 566 Kč, dne datum ve výši 33 753 Kč a dne datum ve výši 32 764 Kč. Soud sečetl jednotlivé výdaje za každý měsíc a dospěl k výsledku, že výdaje žalovaného v lednu rok byly celkem ve výši 84 959 Kč, v únoru rok ve výši 49 919 Kč a v březnu rok ve výši 57 201 Kč,  potvrzení o úvěruschopnosti žalovaného, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě těchto údajů: typ příjmu žalovaného ze zaměstnání, čistý měsíční příjem 35 000 Kč, žije s partnerkou u rodiny nebo rodinných příslušníků, nemá žádné děti, celkové výdaje včetně splátek úvěru činí 4 500 Kč, ověřen v bankovních registrech, insolvenčním rejstříků, v centrální evidencí exekucí, má 5 osobních úvěrů, jeden kontokorentní úvěr s celkovou neuhrazenou jistinou ve výši 992 859 Kč, měsíční splátky činí celkem z osobních úvěrů 15 227 Kč. Po zohlednění výdajů a příjmů žalobkyně dospěla k čistému disponibilnímu příjmu žalovaného ve výši 8 078 Kč,  potvrzení o vyplacení úvěru, ze kterého soudu zjistil, že na účet č. číslo byla zaslána dne datum částka 50 000 Kč,  smlouvy o úvěru, ze které soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dohodli na poskytnutí částky 50 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 19,99 % ročně, s konečnou splatností úvěru datum a měsíční splátkou včetně pojištění ve výši 1 074 Kč, s celkovou částkou ke splacení 118 390,83 Kč,  splátkového kalendáře, ze kterého soud zjistil, že žalovaný dosud uhradil žalobkyni částku 9 666 Kč,  úvěrové zprávy, ze které soud zjistil, že žalovaný má 5 existujících splátkových závazků a 1 kontokorentní úvěr,  předžalobní výzvy ze dne datum, ze které soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzýván k úhradě částky 53 656,09 Kč nejpozději do datum.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

6. Žalobkyně se dne datum dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit do datum. Ve smlouvě byla uvedena roční úroková sazba 19,99 % s tím, že celková částka, kterou má žalovaný vrátit činí 118 390,83 Kč. Dne datum žalobkyně žalovanému převedla na jeho účet částku 50 000 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni na předmětný závazek dosud celkem 9 666 Kč. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu, bezvýsledně.

7. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného, přičemž z výpisu z účtu vyplývá, že se jedná skutečně o účet žalovaného. Soud tak má za prokázané převod peněžních prostředků z žalobkyně na žalovaného. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě občanského zákoníku i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

13. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

14. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených v Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta. Při zkoumání příjmové složky žalovaný uváděl čistý měsíční příjem ze zaměstnání, který ověřila prostřednictvím bankovního výpisu žalovaného. Pokud jde o výdaje, žalovaný uvedl měsíční výdaje 4 500 Kč včetně splátek, tyto žalobkyně porovnala s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Pokud jde o příjmy, bylo by možné uzavřít, že příjmy si žalobkyně zjišťovala, a i ověřovala a v tomto směru postupovala s odbornou péčí.

15. To stejné však nelze v žádném případě říct o zkoumání výdajů. Žalobkyně si sdělené výdaje žalovaného vůbec neověřovala, pouze je srovnala s životním a existenčním minimem a normativními náklady na bydlení. Existenční minimum rozhodně nelze aplikovat na každou osobu a nelze v žádném případě zobecňovat, že takové náklady má každá osoba bez toho, aby náklady byly zkoumány individuálně v každém jednotlivém případě. I pokud jde o normativní náklady na bydlení, zákon, kterým se stanoví výše normativních nákladů na bydlení, rozlišuje bydlení na základě nájemní smlouvy, bydlení v družstevních bytech a bydlení v bytech vlastníků, a ze sdělení žalovaného nevyplývá, o jaký druh bydlení se v jeho případě jedná. Soudu tak není zřejmé, a žalobkyně to ani netvrdila, s jakou konkrétní výší normativních nákladů porovnala žalovaným tvrzené výdaje. V době uzavření smlouvy činila výše normativních nákladů na bydlení na základě nájemní smlouvy pro jednu až dvě osoby v obci nad 69 999 obyvatel částku 14 197 Kč a pro byty družstevní částku 8 932 Kč.

16. Nadto soud uvádí, že žalovaný výdaje ve výši 4 500 Kč měsíčně uvedl včetně splátek, ačkoli sama žalobkyně zjistila, že měsíční splátky ze závazků žalovaného činily 15 277 Kč. Již samotné údaje uvedené v Potvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného si tak odporují. Žalobkyně tak zcela nedostatečně posoudila splátkové zatížení žalovaného. Jestliže si žalovaný opakovaně půjčuje, refinancuje své zápůjčky, a přesto všechno žádá o poskytnutí další zápůjčky, měla se žalobkyně o výdaje žalovaného zajímat o to více. Žalobkyně uvedla, že má žalovaný 6 závazků, přičemž z úřední činnosti soud zjistil, že u většiny z nich (ne-li u všech) je věřitelem žalobkyně a většinu již vymáhá po žalovaném soudně. Žalobkyně měla k dispozici celkový výpis z účtu žalovaného za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy. Na účtu je uveden mínusový zůstatek, navíc z nich vyplývá, že žalovaný měl za měsíc leden rok výdaje ve výši 84 959 Kč, za měsíc únor ve výši 49 919 Kč a za měsíc březen rok výdaje ve výši 57 201 Kč (součet mínusových položek za jednotlivý měsíc).

17. Nelze tak v žádném případě dospět k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti stran výdajů žalovaného postupovala s odbornou péčí. Údaje v samotném Potvrzení o prověření si odporují, měsíční výdaje žalovaného nebyly nijak blíže prověřovány, a to za situace, kdy žalobkyně věděla o značném splátkovém zatížení žalovaného, měla k dispozici jeho výpis z účtu s mínusovým zůstatkem, navíc za jednotlivé měsíce výdaje žalovaného značně přesahovaly jeho příjem ze zaměstnání. Lze tedy dospět jednoznačně k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo žalobkyní zcela nedostatečné a žalobkyně tak nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

18. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU.

19. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 50 000 Kč, přičemž žalovaný dosud uhradil 9 666 Kč. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 40 334 Kč a žalobu zamítl co do zbytku žalované jistiny, smluvní pokuty, pojistného, poplatku i co do úroků, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce nebyly platně sjednány.

20. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně dosud téměř ničeho neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh zcela splnit. Soud tak zamítl žalobu i co do požadovaných úroků z prodlení.

21. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná ve výši 79 % a žalovaný ve výši 21 % (vycházeje z žalované částky 51 037,39 Kč), proto soud ve výroku III. tohoto rozsudku zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 58 % v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 042 Kč a částky 600 Kč jako dvě paušální náhrady dle § 2 odst. 3, § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb. za předžalobní výzvu a podanou žalobu, jako účastníka nezastoupeného zástupcem v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně tak činí celkem 2 642 Kč a z toho 58 % činí částku 1 532 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu za sepis podání ze dne datum, když tvrzení v něm uvedené již mohly a měly být uvedeny v samotné žalobě. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.