9 C 138/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 70 039,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 824,62 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 33 214,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 763,53 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 039,02 Kč od , datum, do zaplacení a úrok 12,75 % ročně z částky 64 776,76 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, . (dále také „Rfb“) uzavřela se žalovaným dne , datum, prostřednictvím internetového bankovnictví Smlouvu o vydání kreditní karty EASY karta č. , hodnota, , dle které se Rfb zavázala vydat žalovanému kreditní kartu s úvěrovým limitem a umožnit mu provádět hotovostní a bezhotovostní transakce do limitu 50 000 Kč oproti závazku žalovaného prostředky vrátit s úrokem 23,99 % (který žalobkyně nyní požaduje ve výši 12,75 % ročně) a poplatky, a to v měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 3,2 % z celkové dlužné částky, minimálně ve výši 200 Kč, avšak žalovaný nakonec nehradil splátky řádně a včas, přičemž Rfb využila svého práva sjednaného v podmínkách a s účinností ke dni , datum, prohlásila všechny závazky žalovaného za okamžitě splatné a dlužná částka k tomuto dni činila 73 802,55 Kč a dosud nebyla žalovaným uhrazena. Za dobu trvání smlouvy žalovaný načerpal celkem částku 530 945,57 Kč a uhradil celkem částku 494 120,95 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni. Žalovaný nic dalšího nezaplatil, a to ani na podkladě zaslané předžalobní výzvy. Před uzavřením smlouvy Rfb zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že odkázala na protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, přičemž Rfb získala informace o finanční situaci žalovaného, kdy průměrné příjmy na běžném účtu činily 36 515,00 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání, jelikož žalobkyně nesouhlasila s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. K jednání se bez jakékoliv omluvy nedostavil žalovaný, který byl řádně předvolán, a žalobkyně, jejíž neúčast omluvil její zástupce a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného. Při jednání soud provedl dokazování listinami, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, které hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.

3. Rfb na základě písemné dohody mezi ní a žalovaným ze dne , datum, poskytovala žalovanému mimo jiné služby v podobě vedení běžného účtu a bankovnictví (zjištěno ze Smlouvy o poskytováno bankovních a dalších služeb). Žalovaný dne , datum, písemně navrhl Rfb, že ona mu poskytne úvěr ke kreditní kartě do limitu 50 000 Kč a on se naproti tomu zaváže takto vyčerpané finanční prostředky splatit spolu s úrokem a poplatky, a to ve splátkách ve výši 3,2 % z čerpané částky, minimálně 200 Kč (zjištěno z Návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty EASY č. , hodnota, ). Jak je zřejmé z předložených výpisů z účtu, předchůdkyně žalobkyně dohodu akceptovala, konkrétně dne , datum, , a žalovaný začal čerpat finanční prostředky prostřednictvím zaslané kreditní karty (zjištěno z listiny Akceptace návrhu na uzavření smlouvy). Před odsouhlasením návrhu dohody Rfb zkoumala schopnost žalovaného splácet dohodnuté splátky tak, že zjistila, zda má žalovaný nějaké dluhy, nahlédla do blacklistu, kde bylo k žalovanému uvedeno „vysoký počet aktivních smluv“ a „příliš krátká historie“, kdy v podrobnostech je uvedeno, že měl 4 existující splátkové závazky (splátka 13 423 Kč s tím, že zbývalo ještě uhradit 2 112 127 Kč), ostatní záznamy jsou stran úvěrových rámců, jednu nesplátkovou a dále jednu kreditní kartu (zjištěno z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta a z Výpisu z konsolidovaného blacklistu). Dále Rfb nahlédla do externích registrů, jako BRKI, NRKI a Solus (žalovaný byl bez negativního záznamu), dále zohlednila příjmy žadatele, pravidelné výdaje, které se stanovují porovnáním klientem deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů, kontrolovala IP adresu a mobil žalovaného za účelem zabránění podvodu, a provedla celkový skóring klienta, stejně tak nahlédla do insolvenčního rejstříku, kde žalovaný neměl záznam (zjištěno z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). V neposlední řadě Rfb zjistila, že na běžném účtu měl žalovaný příjmy 36 515 Kč měsíčně (zjištěno z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). Z výpisu z účtu soud však zjistil, že se jedná o výpis za dobu od , datum, do , datum, , kde byl na konci mínusový disponibilní zůstatek, stejně tak soud z výpisu nezjistil příjem, jak uváděla žalobkyně, resp. Rfb, ale příjem prokazatelně ze zaměstnání (společnost BAJUSZ), neboť platba přicházela pravidelně každý měsíc, činil maximálně 30 979 Kč (zjištěno z výpisu z běžného účtu), v dalším žalobkyně nic netvrdila a je zjevné, že Rfb pouze mechanicky sečetla a zprůměrovala příchozí platby, aniž by se zajímala o povahu těchto plateb. Pokud se týká výdajů, tyto nebyly žalovaným uváděny ani Rfb ověřovány, byť byl k dispozici výpis z běžného účtu, čemuž nasvědčuje i předposlední odstavec Protokolu o ověření úvěruschopnosti, kde je uvedeno, že klient dostal nabídku na základě průměrných příjmů. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně načerpal celkem částku 530 945,57 Kč (tvrzení žalobkyně a dále podložená souhrnným výpisem z kartového účtu) a uhradil ve splátkách celkem 494 120,95 Kč (tvrzení žalobkyně). Protože žalovaný neplnil splátky tak, jak si s Rfb ujednal, zaslala mu Rfb dne , datum, informaci, že prohlašujeme všechny vaše závazky z výše uvedené smlouvy v celé výši za okamžitě splatné ke dni , datum, a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu 73 802,55 Kč (zjištěno z Okamžité splatnosti kreditní karty a přehledu odeslaných zásilek). Společnost Rfb následně písemnou dohodou ze dne , datum, prodala pohledávku za žalovaným žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávky), což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, (zjištěno z Vyrozumění o postoupení pohledávky a přehledu odeslaných zásilek). Žalobkyně dopisem ze dne , datum, vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody a zároveň jej poučila, že pokud dluh nezaplatí má tento dopis brát jako předžalobní výzvu, tato zásilka byla do poštovní přepravy dána stejný den (zjištěno z Výzvy k plnění a podacího lístku).

4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 50 000 Kč k opakovanému čerpání. Jelikož předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

10. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem. Pokud se týká ověření příjmů, zde má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když si řádně neověřila původ a výši příjmů žalovaného. Soudu nebylo z výpisu z účtu známo, jak Rfb dospěla k příjmu žalovaného ve výši 36 515 Kč, když Rfb se žalovaného ani nedotazovala, odkud příjmy pochází, teoretickým příjem z pracovní činnosti pak mohla být pravidelná platba od jedné společnosti uvedené shora, zde však částka nepřesáhla 30 979 Kč. Z uvedeného se zdá být zřejmé, že Rfb pouze mechanicky sečetla příchozí platby, tyto zprůměrovala, aniž by podrobila bližšímu zkoumání. Výdaje pak Rfb nezkoumala dostatečně, když sice žalobkyně předložila výstup z blacklistu, ale již vůbec nebylo reflektováno, že už jen jedna ze splátek žalovaného činí 13 426 Kč, což s přihlédnutím ke zjištěným příjmům činí téměř 50 %, a to bez započtení dalších pravidelných splátek z 3 dalších v backlistu uvedených závazků žalovaného. Navíc, byť měla Rfb k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného, další pravidelné výdaje si nezjistila a ani neověřila, a to ani poté, co měl žalovaný na účtu mínusový disponibilní zůstatek. O nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti pak svědčí i jen samotný protokol o ověření úvěruschopnosti, kde Rfb sama uvedla, že nabídku žalovaný dostal na základě průměrných příjmů (nikoliv tedy i po zhodnocení výdajů, což je stejně podstatná složka finanční situace klienta). V dalším žalobkyně odkázala na to, že příslušné listiny měla k dispozici ke dni sepsání smlouvy, a to přesto, že jejich archivaci jí to ukládá § 78 odst. 2 písm. b) ZSU. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

11. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že pokud žalobkyně opakovaně v mnoha řízeních odkazuje na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, pak opomněla, že v zákoně č. 145/2010 Sb., který jmenovaný soud aplikoval, absentovalo ustanovení obdobné aktuálnímu § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU, které poskytovatelům spotřebitelských úvěrů ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

12. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalované vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 530 945,57 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 494 120,95 Kč, pročež stále dluží částku 36 824,62 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, Rfb, jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 36 824,62 Kč a zavázal žalovanou k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.

13. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160, nebo rozsudek ze dne 18. 2. 2025, č. j. 8 Co 245/202444, které tuto rozhodovací praxi rovněž respektují. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně a předloženého výpisu uhradil poslední platbu dne , datum, a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný smluvní úrok. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého by částečná náhrada nákladů řízení náležela žalovanému, který byl procesně úspěšnějším účastníkem, jak je patrno z výroku tohoto rozsudku, jelikož z obsahu spisu vyplývá, že žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky 70 039,02 Kč s příslušenstvím domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 2 802 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % z částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků (3 502 Kč), tedy doplatek ve výši 700 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).