9 C 59/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 83 008,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 44 970 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 38 038,62 Kč, úrok 15 % ročně z částky 81 508,62 Kč od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 81 508,62 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 4 388,72 Kč od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 83 008,62 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná jí tuto částku dluží na základě smlouvy o hotovostním úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 90 000 Kč oproti závazku žalované tuto částku vrátit spolu s úrokem 15,49 % ročně a poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 1 800 Kč, a to ve splátkách po 1 637 Kč. V bodě 5. smlouvy ve spojení s bodem 6.2 úvěrových podmínek smlouvy si strany ujednaly možnost žalobkyně zesplatnit úvěr v případě, že žalovaná poruší svou povinnost splátky splácet řádně. Žalovaná řádně nesplácela, čímž porušila svou povinnost, pročež žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni , datum, , což oznámila žalované dopisem ze stejného data a vyzvala ji k doplacení dlužné částky před podáním žaloby. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení částky 87 397,34 Kč, která se skládá z dlužné jistiny 81 508,62 Kč, dlužného smluvního úroku 4 388,72 Kč a smluvní pokuty 1 500 Kč (3krát 500 Kč za pozdní úhradu splátek). Dále se žalobkyně domáhá zaplacení příslušenství v podobě úroku 15 % ročně z částky 81 508,62 Kč od , datum, do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 508,62 Kč od , datum, do zaplacení.

2. Před uzavřením smlouvy zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalované tak, že údaje sdělené žalovanou ověřila z nezávisle ověřitelných údajů. Příjmy jsou verifikovány výpisy z bankovního účtu, případně daňovými přiznáními, výměry důchodu apod. Pro ověření výdajů žalobkyně využívá státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, údaje o výši normativních nákladů na bydlení dle účinných nařízení vlády, nahlédnutí do bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS. Žalobkyně vyšla z informací, že žalovaná je zaměstnaná ve společnosti , právnická osoba, s příjmem 29 000 Kč (což si ověřila na výpisech z bankovního účtu žalované za dobu od , datum, do , datum, , když průměr činil 30 114 Kč), je svobodný a nemá vyživovací povinnost. Žalovaný dále uvedl výdaje 12 000 Kč, přičemž žalobkyně z registrů zjistila, že žalovaný má kreditní kartu se splátkou 15 Kč a dále osobní úvěr se splátkou 1 494 Kč3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci usnesením ze dne , datum, vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovanou poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne , datum, . Žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

4. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . (právní nástupkyně společnosti , právnická osoba, . je na základě fúze sloučením nástupnická společnost , právnická osoba, ), poskytující službu , právnická osoba, , se zavázala poskytnout ihned po podpisu smlouvy a provedené kontrol poskytnout žalované úvěr ve výši 90 000 Kč s roční úrokovou sazbou 15,49 %. Žalovaná se naproti tomu zavázala tuto částku splácet ve 120 měsíčních splátkách po 1 637 Kč. Žalovaná smlouvu podepsala prostřednictvím SMS kódu.

6. Splátkovým kalendářem bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem 45 030 Kč. Poslední platbu žalovaná provedla dne , datum, .

7. Z listiny Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaná dále uvedla, že je svobodná, nemá děti a bydlí u rodičů s partnerem.

8. Z výpisu z účtu žalované, soud zjistil, že se jedná o výpisy za období od , datum, do , datum, . Disponibilní zůstatek na účtu činil 9 013 Kč. Z účtu rovněž vyplývá, že žalovaná měla pravidelný příjem od společnosti , právnická osoba, Z účtu odcházela částka 9 500 Kč s popisem nájem Na účet taktéž chodila mzda od odesílatele „, hodnota, “, který nebyl zaměstnavatelem žalované, a také nemocenské. Jiné konkrétní výdaje nelze z účtu vyčíst, když transakce nejsou vůbec popsané, není většinou vidět ani příjemce.

9. Z úvěrové zprávy CNCB soud zjistil, že žalovaná měla v době sjednávání smlouvy o úvěru sjednán již jeden úvěr, kde jí zbývalo doplatit 99 000 Kč, dále měla aktivní kreditní kartu.

10. Potvrzením o vyplacení úvěru žalobkyně prokázala, že částka 90 000 Kč byla žalované převedena dne , datum, .

11. Z dopisu nazvaného Ztráta výhody splátek a zesplatnění úvěru ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění zbytku závazku a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 10 dnů. V dopise je zároveň uvedeno, že žalovaná uhradila 26 splátek v celkové výši 45 030 Kč. Dopis byl zároveň předžalobní upomínkou. Dle připojené kopie poštovního podacího archu bylo oznámení žalované odesláno dne , datum, .

12. Z ostatních předložených důkazů soud již více s ohledem na níže rozvedený právní závěr, nezjišťoval.

13. Po takto provedeném dokazování a poté, co soud provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech a zároveň přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně a žalovaná se dne , datum, prostředky komunikace na dálku dohodly, že , právnická osoba, . poskytne žalované ihned po uzavření dohody částku 90 000 Kč, kterou jí vyplatila dne , datum, , a to vše oproti závazku žalované částku 90 000 Kč vrátit spolu s úrokem 15,49 % , a to ve 120 měsíčních splátkách po 1 637 Kč. Žalobkyně svůj závazek splnila dne , datum, , ale žalovaná splátky nesplácela řádně a včas, pročež , právnická osoba, . přistoupila k zesplatnění dluhu a vyzvala žalovanou k uhrazení zbytku dluhu dopisem ze dne , datum, do 10 dnů. Tento dopis byl žalované odeslán dne , datum, . Do té doby žalovaná na svůj dluh uhradila částku celkem 45 030 Kč. Po tomto datu žalovaná již nic nezaplatila.

14. Před uzavřením dohody zkoumala předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované tak, že příjmy a výdaje žalované porovnala s nejrůznějšími daty. Příjem žalované ze zaměstnání si žalobkyně ověřila výpisem z účtu žalované za období od , datum, do , datum, . Výpisem z účtu dále bylo prokázáno, že zde jsou další příchozí platby (jiný zřejmě zaměstnavatel a platby nemocenského), o kterých není zřejmé, komu patří. Jiné pravidelné výdaje, s výjimkou nájemného 9 500 Kč, nelze z účtu vyčíst. Žalovaná byla v té době svobodná a neměla vyživovací povinnost. Výdaje sdělené žalovanou předchůdkyně žalobkyně porovnala s výší existenčního minima a s normativními náklady na bydlení. K tomu předchůdkyně žalobkyně zkoumala závazky žalované a zjistila, že měla aktivní kreditní kartu a úvěr se splátkou 1 494 Kč. V neposlední řadě nahlédla předchůdkyně žalobkyně do bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS.

15. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely prostředky komunikace na dálku dne , datum, smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě, které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši celkem 90 000 Kč. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

20. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

21. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. tehdy společnost , právnická osoba, ., nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a to zejména pokud se týká její výdajové stránky. Pokud se týká příjmů pak tyto si Benxy řádně ověřila prostřednictvím výpisů z účtu žalované, na který přicházely platby od zaměstnavatele. Pokud se však týká výdajů, těmito se předchůdkyně žalobkyně nezabývala dostatečně, neověřovala si vůbec žalovanou sdělené výdaje, a to jak ostatní výdaje, tak výdaje na bydlení, nýbrž je pouze srovnala s životními a existenčním minimem a normativními náklady na bydlení. Výdaje pak nejsou jednoznačně patrné ani na výpisech z účtu, alespoň ne všechny, jelikož se zde s jistotou nacházejí trvalé příkazy případně platby za nájem. Nicméně žalobkyně výdaje z výpisu z účtu dle svých tvrzení zjevně ani nezjišťovala. Metodiku posouzení výdajů společnosti Benxy pak lze považovat za dobrou, nicméně jen doplňkovou. Existenční minimum totiž rozhodně nelze aplikovat na každou osobu a nelze v žádném případě zobecňovat, že takové náklady má každá osoba bez toho, aby náklady byly zkoumány individuálně v každém jednotlivém případě. Zejména bylo přehlédnuto, že na účet přichází více plateb – platba od jiného zaměstnavatele a platby nemocenské, tudíž není zřejmé, jaké prostředky náležely žalované a jaké jiné osobě. Jestliže společnost , hodnota, tyto skutečnosti věděla a více se nezabývala všemi výdaji žalované, tak nepostupovala s odbornou péčí. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

22. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalované vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně prokázala, že žalované poskytla 90 000 Kč s žalovaná jí vrátila 45 030 Kč, pročež žalobkyni stále dluží částku 44 970 Kč. V této části tedy soud žalobě vyhověl a lhůtu k stanovil na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

23. Z důvodu neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat smluvní úrok, jak požadovala. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh naposledy plnila dne , datum, , je zřejmé, že zatím nebylo v jejích možnostech zbytek dluhu splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

24. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 44 970 Kč (výrok I.) a žalovaná byla úspěšná (výrok II.) v částce 59 845,62 Kč (46 % celku), z čehož vyplývá, že nárok na úhradu části nákladů by měla právě žalovaná, které však dle obsahu spis žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.