13 C 230/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 670,40 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 306 Kč s úrokem 13,9 % ročně z částky 8 820,40 Kč od 14. 4. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 820,40 Kč od 14. 4. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 670,40 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 19. 1. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 13,90 % ročně v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 2 489 Kč. Dále se zavázal žalobkyni hradit i poplatky a ceny za bankovní služby dle Výňatku ze sazebníku. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací získaných z bankovního registru klientských informací, nebankovního registru klientských informací, z interní databáze, z registru SOLUS, z insolvenčního rejstříku, z evidence neplatných dokladů a z evidence adres obecních/městských úřadů. Dále žalobkyně vycházela z příjmů a výdajů žalovaného a z demografických a statistických informací. Příjmy byly vyhodnoceny na základě prohlášení žalovaného o příjmu v žádosti o úvěr; výše příjmu byla ověřena výpisy z běžného účtu žalovaného, konkrétně žalobkyně vycházela z průměrného měsíčního příjmu žalovaného 30 790 Kč. Výdaje žalobkyně posuzovala dle sdělení žalovaného v konfrontaci s výší životního minima a se statistickými daty; výdaje na bydlení sdělené žalovaným pak porovnala s údaji dle analýzy regionálních dat ČSÚ o výdajích na bydlení a energie v jednotlivých regionech podle typu bydlení. Poté, co žalobkyně zjistila, že žalovaný uvedl výdaje na bydlení nižší než průměrné výdaje dle statistických dat, vycházela žalobkyně z těchto statistických dat. Výdaje byly rovněž ověřeny prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného. Po prověření příjmů a výdajů žalovaného žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti z hlediska demografických dat a behaviorálních dat. Žalobkyně také porovnala pravidelné výdaje žalovaného zjištěné z běžného účtu (kromě výběrů z bankomatu) s pravidelnými příjmy žalovaného. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný prvních dvacet splátek řádně uhradil, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti. Konečně ještě žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy řádně nedostál, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru ke dni 15. 1. 2023. Žalovaný úvěr nesplatil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 8 820,40 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 1 850 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 844,44 Kč, úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 8 820,40 Kč od 14. 4. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 791,16 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 820,40 Kč od 14. 4. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 19. 1. 2021 byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva číslo , hodnota, . Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 13,90 % ročně v 24 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše anuitních splátek činila 2 489 Kč a byly splatné vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 3. 2021. Dále se žalovaný zavázal hradit poplatky a ceny dle Výňatku ze Sazebníku, konkrétně poplatek za zpracování a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 490 Kč. Nedílnou součástí smlouvy tak byl mimo jiné Sazebník, Všeobecné obchodní podmínky , Anonymizováno, , Úvěrové podmínky , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . V článku 9.1 úvěrových podmínek bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném okamžité splacení celé vyčerpané jistiny úvěru a příslušenství a uplatněných smluvních pokut v případě porušení smlouvy spočívající dle článku 8.1 úvěrových podmínek mimo jiné v prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého dluhu.

5. Součástí smlouvy o úvěru byly informace sdělené žalovaným v rámci žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním domě/bytě, nevyživuje žádné dítě. V žádosti žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjmy plynou ze závislé činnosti, přičemž má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč. Náklady spojené s bydlením vyčíslil částkou 2 000 Kč měsíčně, jako další měsíční výdaje uvedl platby pojištění ve výši 200 Kč a ostatní výdaje včetně výživného ve výši 500 Kč. Uvedl, že nemá žádné dluhy (úvěry ani hypotéky).

6. Dále žalobkyně doložila Návrh na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení, kde byly shrnuty základní informace o úvěru i informace o žalovaném (svobodný, vlastník domu/bytu, s měsíčním příjmem ze závislé činnosti ve výši 25 000 Kč, který měl být doložen čestným prohlášením, žalovaným prohlášené měsíční výdaje domácnosti žalovaného 2 700 Kč a žalobkyní spočítané měsíční výdaje domácnosti žalovaného 6 647 Kč, žádné dluhy domácnosti žalovaného a žádné negativní informace v registrech).

7. Podmínky úvěru byly shrnuty rovněž v dokumentu Standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 1. 2021, který byl žalovaným podepsán.

8. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 24. 6. 2020 do 22. 1. 2021 soud zjistil, že žalovanému byly pravidelně v každém měsíci zasílány částky od společnosti , právnická osoba, . bez jakéhokoli označení, a to 14. 7. 2020 částka 23 237 Kč, 4. 8. 2020 částka 5 000 Kč, 14. 8. 2020 částka 25 502 Kč, 14. 9. 2020 částka 19 007 Kč, 30. 9. 2020 částka 3 000 Kč, 14. 10. 2020 částka 25 177 Kč, 29. 10. 2020 částka 4 000 Kč, 13. 11. 2020 částka 18 309 Kč, 15. 12. 2020 částka 22 587 Kč a 15. 1. 2021 částka 24 129 Kč. Dále mu na účet došly platby od , právnická osoba, . se zprávou pro příjemce , jméno FO, Doplatek-účet zaměstnance, a to 18. 8. 2020 částka 8 913 Kč, 18. 9. 2020 částka 13 376 Kč, 15. 10. 2020 částka 14 347 Kč, 16. 11. 2020 částka 13 918 Kč, 15. 12. 2020 částka 8 701 Kč a od téže společnosti se zprávou pro příjemce , jméno FO, Doplatek-účet zaměstnance, a to 18. 8. 2020 částka 15 535 Kč, 18. 9. 2020 částka 14 564 Kč, 15. 10. 2020 částka 15 304 Kč, 16. 11. 2020 částka 7 112 Kč a 15. 12. 2020 částka 15 016 Kč. Od , Anonymizováno, mu pak 29. 6. 2020 došla částka 350 Kč, od , Anonymizováno, 12. 8. 2020 částka 880 Kč, 9. 9. 2020 částka 7 610 Kč, 7. 10. 2020 částka 8 135 Kč a dne 10. 11. 2020 částka 1 615 Kč. Konečně byly žalovanému v tomto období vyplaceny dávky nemocenského pojištění, a to 21. 10. 2020 částka 284 Kč, 13. 11. 2020 částka 7 390 Kč, 30. 11. 2020 částka 290 Kč, 9. 12. 2020 částka 3 190 Kč, 4. 1. 2021 částka 2 150 Kč a 18. 1. 2021 částka 9 688 Kč.

9. Co se týče výdajových položek, z předložených výpisů za dané období je patrné, že žalovaný účet aktivně využíval zejména k platbám u obchodníků a k výběrům hotovosti v bankomatu, pravidelně zasílal platby společnosti , Anonymizováno, a.s. v řádech stokorun a tisícikorun, a dále společnosti , právnická osoba, . rovněž v řádech vyšších stokorun a tisícikorun. Z výpisů soud dále zjistil, že průměr výdajových položek tohoto účtu (tj. transakce platební kartou včetně výběrů z bankomatu a odchozí úhrady) za celé shora uvedené období činil 49 962,70 Kč měsíčně.

10. Žalobkyně doložila snímek obrazovky při lustraci žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, z něhož byla zjištěna jedna odvolaná žádost o úvěr mimo žalobkyni v požadované výši 10 000 Kč ze dne 19. 10. 2020. Jiné záznamy ohledně osoby žalovaného zde nebyly nalezeny.

11. Čerpání úvěru v částce 50 000 Kč dne 19. 1. 2021 bylo doloženo výpisem z úvěrového účtu žalovaného.

12. Dopisem ze dne 20. 6. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 8 681,11 Kč, a to nejpozději do pěti pracovních dnů. V případě, že dlužná částka nebude včas uhrazena, žalobkyně upozornila žalovaného, že bude požadovat okamžité jednorázové splacení celého poskytnutého úvěru včetně příslušenství.

13. Z historického výpisu ze dne 13. 4. 2023 bylo zjištěno, jak žalovaný úvěr postupně splácel a jaké částky zůstal žalovaný žalobkyni dlužen; dále je z tohoto dokumentu zřejmé, že celkem žalovaný uhradil žalobkyni na splátkách částku 50 790,04 Kč.

14. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 5. 2023, která byla žalobkyní odeslána téhož dne, jak plyne z potvrzení o podání.

15. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“16. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

17. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“18. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“19. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“20. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“21. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

22. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“23. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

24. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila z dostupných registrů. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde pak žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, přičemž výši příjmu i výdajů ověřila běžným účtem žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat (životní minimum, data ČSÚ o výdajích na bydlení). Konkrétně tak žalobkyně kalkulovala s měsíčním příjmem žalovaného 30 790 Kč a měsíčními výdaji žalovaného vypočtenými v částce 6 647 Kč (při zohlednění ostatních výdajů a nákladů na pojištění ve výši 700 Kč, výdajů na bydlení dle statistických dat 2 087 Kč a životního minima 3 860 Kč).

25. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím běžného účtu žalovaného, byť z doloženého výpisu z účtu není jednoznačně zřejmé, z jakého titulu byly vyplaceny, když z žádného předloženého dokumentu není možno vyčíst zaměstnavatele žalovaného; soud tak může pouze odhadovat, zda některé z těchto plateb byly mzdou žalovaného. Pokud jde však o výdaje žalovaného, zde žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně uvedla, že tyto ověřila výpisy z běžného účtu žalovaného; z jejích dalších tvrzení však vyplývá, že výdaje zjištěné z výpisů z účtu (měsíční výdaje v průměru téměř 50 000 Kč) nikterak nezohlednila, nýbrž do svých výpočtů použila pouze statistická data (měsíční výdaje 6 647 Kč). Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného nebyly řádně prověřeny (např. předložením dokladu o platbách SIPO, apod., nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaný skutečně bydlí ve vlastní nemovitosti, jak v žádosti uváděl), neboť žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného a ze statistik. Navíc tak činila za situace, kdy z výpisů z účtu byly patrné výdaje mnohonásobně převyšující tyto statistické údaje, nelze přitom přijmout argument žalobkyně, že výběr z bankomatu nepředstavuje výdaj. V situaci, kdy z historie pohybů na účtu je patrné, že značná část financí je z účtu vybírána, aniž by byl patrný účel, k němuž mají částky sloužit, je namístě očekávat, že poskytovatel úvěru bude této skutečnosti věnovat pozornost a skutečné výdaje žalovaného důsledněji prověří. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

28. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

29. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Skutečnost, že žalovaný převážnou část splátek uhradil, nemá na závěr o neplatnosti vliv (srov. závěry Soudního dvora EU obsažené v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. C-755/22). Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaný žalobkyni již uhradil částku 50 790,04 Kč, tedy více, než kolik byl povinen, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

30. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.