13 C 293/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, Anonymizováno o zaplacení 25 294,86 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 294,86 Kč s úrokem 29 % ročně z částky 5 398,51 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 398,51 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 25 294,86 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřela dne 25. 9. 2019 smlouvu č. hodnota a na základě této smlouvy poskytla žalované částku 16 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 16 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 18 055 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 1 892 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vyhodnocovala informace získané především z bankovních, nebankovních a dalších registrů, kontrolou příjmů a výdajů žalované a kontrolou výdajů na splátky úvěru. Příjem žalované byl ověřen z pracovní smlouvy, výplatních pásek a exportu transakční historie z bankovního účtu žalované a dále byl podroben skóringovému modelu pracujícímu s demografickými a behaviorálními daty. Takto byl zjištěn pravidelný měsíční příjem žalované 21 628 Kč a další příjmy domácnosti 27 000 Kč. Měsíční výdaje žalované byly stanoveny částkou 16 728 Kč, a to na základě sdělených údajů žalovanou, které právní předchůdkyně žalobkyně konfrontovala s právními instituty státní sociální politiky a částkami plynoucími ze statistických dat. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 16 292 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 5 398,51 Kč na jistině a 11 942,21 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 7 954,14 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 398,51 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 5 398,51 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav. Dne 25. 9. 2019 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 16 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 3 921 Kč, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 412 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení ve výši 4 400 Kč (celkem 15 733 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 18 měsíčních splátkách po 1 892 Kč (poslední splátka 1 891 Kč). Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že v den uzavření smlouvy obdržela v hotovosti celou částku zápůjčky. Součástí smlouvy o zápůjčce byly i smluvní podmínky a standardní informace o spotřebitelském úvěru. V článku 6.1. smluvních podmínek bylo sjednáno, že pokud žalovaná neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pokud tím nedojde k překročení zákonem stanovené maximální výše smluvních pokut. Z tabulky „Výpočet smluvní pokuty“ pak plyne, že žalovaná uhradila do dne 10. 3. 2020 celkem částku 16 292 Kč a dále je patrný výpočet výše smluvní pokuty. Ohledně procesu uzavírání smlouvy a zkoumání úvěruschopnosti žalované byla slyšena svědkyně jméno FO, která vypověděla, že poté, co nový klient zavolal na zákaznickou linku a byl mu přidělen obchodní zástupce, jela za ním domů, kde společně sepsali zákaznickou kartu, kterou sepsala i se žalovanou. Klient musel předložit občanský průkaz, pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky nebo dva až tři výpisy z účtu. V roce 2019 se kopie těchto dokumentů nepořizovaly. Na výdaje se klienta pouze dotazovala, žádné doklady k nim nepožadovala. Žalovaná měla u právní předchůdkyně žalobkyně více úvěrů, přičemž bylo možno schválit klientovi další úvěr, i když předcházející úvěr řádně nesplácel, pokud dluh nebyl velký. Z výpisu ze živnostenského rejstříku ze dne 20. 12. 2022 vyplynulo, že paní jméno FO ukončila činnost v režimu živnostenského zákona. Žalobkyně doložila zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 25. 9. 2019. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem 21 628 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výpisy z účtu. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 27 000 Kč, celkové příjmy domácnosti tak byly vyčísleny částkou 48 628 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že žije v nájmu, je svobodná, bez vyživovací povinnosti. Žalovaná také uvedla, že má zápůjčku u jiné společnosti a také kreditní kartu. Ohledně měsíčních výdajů žalované je zde uvedeno, že externí splátky zápůjček činily 700 Kč měsíčně, splátky právní předchůdkyni žalobkyně činily 6 528 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje žalované pak byly vyčísleny částkou 9 500 Kč. Z výpisu z Centrální evidence exekucí plyne, že ke dni 14. 11. 2022 nebyly na osobu žalované vedeny žádné exekuce. Z výplatních pásek je patrno, že v srpnu 2019 činila čistá mzda žalované 21 300 Kč, z čehož jí bylo na účet vyplaceno 19 314 Kč, a v září 2019 její čistá mzda činila 31 064 Kč, z čehož jí bylo na účet vyplaceno 29 048 Kč. Z listiny „Export transakční historie“ plyne, že žalované v období od března 2019 do září 2019 byla na účet připisována mzda v průměrné výši 21 195 Kč měsíčně. Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 2. 2022, který byl odeslán společně s výzvou k úhradě dne 11. 2. 2022, jak plyne z podacího lístku. Dopisem ze dne 10. 2. 2022, odeslaným dle podacího lístku dne 11. 2. 2022, vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022. Předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od datace výzvy. Výzva byla odeslána dne 24. 5. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem. Žalobkyně soudu předložila také podací lístek ze dne 4. 3. 2022, avšak z ničeho není zřejmé, jaká listina byla touto zásilkou odeslána. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Příjmy žalované byly ověřeny jednak ze dvou výplatních pásek a také z výpisu z účtu. Další příjem domácnosti ve výši 27 000 Kč, který byl uveden v zákaznické kartě a s nímž právní předchůdkyně žalobkyně rovněž kalkulovala, však nebyl doložen zhola ničím. Stran výdajů žalované nepředložila žalobkyně soudu taktéž ničeho, nadto ze svědecké výpovědi vyplynulo, že výdaje žalované ani nijak prověřovány nebyly, přestože minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné např. z nájemní smlouvy. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 16 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ještě před zasláním výzvy k plnění ze dne 10. 2. 2022, která by stanovila datum splatnosti, uhradila celkem částku 16 292 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byla zcela úspěšná žalovaná, jíž by náležela náhrada nákladů řízení. Žalované ovšem žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.