14 C 222/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 30 846,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 338,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 338,01 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 30 508,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 646,38 Kč od 19. 7. 2021 do 10. 2. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 308,37 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 846,38 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru na nákup zboží a revolvingového úvěru ze dne 25. 8. 2018 prostřednictvím kreditní karty, na jejímž základě se žalovaný zavázal splácet poskytnutý úvěr vyčerpaný v rámci úvěrového rámce sjednaného ve výši 50 000 Kč měsíčními splátkami v závislosti na aktuální výši vyčerpaného úvěrového rámce při roční úrokové sazbě 22,81 %. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací získaných od žalovaného, aktuální výše částky životního minima a následným ověřením získaných informací nahlédnutím do databází SOLUS, NRKI, ISIR, centrální evidence exekucí, registru neplatných dokladů a registru hledaných osob. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 15. 6. 2021 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 26 371,98 Kč, splátek ve výši 4 350,10 Kč, poplatků za upomínky ve výši 650 Kč, smluvní pokuty celkem ve výši 765,53 Kč, úroků z prodlení ve výši 141,36 Kč a úroku z prodlení z částky 30 646,38 Kč za dobu do 19. 7. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru č. , IBAN, , formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrových podmínek č. , Anonymizováno, ze dne 1.11.2016 vč. sazebníku soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 25. 6. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru účelově určeném na nákup zboží a vydání a užívání kreditní karty s úvěrovým rámcem celkem ve výši 50 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami ve výši dle aktuální výše úvěru, o jejichž aktuální výši měl být žalovaný informován výpisem z účtu. Pro revolvingový úvěr byla sjednána roční úroková sazba v závislosti na výši poskytnutého úvěru ve výši 26,41 % až 22,06 %. V čl. 5 odst. 5 úvěrových podmínek č. , Anonymizováno, ze dne 1.11.2016, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a prohlásit úvěr za splatný, a to v případě prodlení žalovaného se splácením více než tří splátek a po zaslání předchozí výzvy k úhradě. V sazebníku byl dále účastníky sjednán poplatek ve výši 150 Kč za účelně vynaložené náklady související s odesláním upomínky a poplatek ve výši 200 Kč za účelně vynaložené náklady související s odesláním oznámení o odstoupení od smlouvy nebo o okamžité splatnosti jistiny úvěru. V čl. 5 odst. 2 úvěrových podmínek č. , Anonymizováno, ze dne 1.11.2016 byla sjednána smluvní pokuta za porušení povinnosti řádně splácet úvěr ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

4. Žalovaný čerpal úvěr dle přehledu plateb v době od 1. 10. 2018 do 23. 2. 2021 částkami celkem ve výši 50 333,29 Kč a uhradil dle přehledu plateb celkem částku 48 295,28 Kč, poslední platba žalovaného je evidována dne 15. 6. 2021. Dále je evidována dne 17. 8. 2021 příchozí platba celkem ve výši 1 700 Kč.

5. Upomínkami ze dne 25. 2. 2021, 25. 3. 2021 a 25. 4. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Podáním ze dne 28. 6. 2021 žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splacením rozhodla o odstoupení od smlouvy o úvěru a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. K datu zesplatnění představoval dluh žalovaného celkem částku 32 278,98 Kč.

6. Předžalobní upomínka ze dne 26. 1. 2022 s výzvou k plnění ve lhůtě do 10. 2. 2022 byla žalovanému odeslána dle detailní informace k zásilce a podacího archu dne 26. 1. 2022.

7. Další provedené důkazy soud nehodnotil pro nadbytečnost.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 25. 6. 2018 byla mezi žalobkyní a žalovaným sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému revolvingový úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty s celkovou výší úvěrového rámce 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně částku 49 995,28 Kč. Žalovaný v době od 1. 10. 2018 do 23. 2. 2021 čerpal úvěr celkem částkou ve výši 50 333,29 Kč.

15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Dle vyjádření žalovaného představoval příjem žalovaného částku 23 000 Kč, celkové výdaje na bydlení částku 2 000 Kč a splátky dalších úvěrů 1 200 Kč. Žalobkyně pak dle svého vyjádření vycházela při stanovení disponibilního zůstatku příjmu žalovaného vzhledem k měsíční splátce ve výši 1 155 Kč z příjmu žalovaného ve výši 23 000 Kč a dále z výdajů žalovaného na bydlení pouze ve výši 2 300 Kč, konstanty na vyživovanou osobu ve výši 2 100 Kč, blíže neurčené částky životního minima žalovaného ve výši 6 000 Kč a výdajů na splátky dalších úvěrů ve výši 3 015 Kč, které však žalovaný mezi své pravidelné měsíční výdaje neuvedl. Žalobkyně však nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření jak výše příjmů, tak i výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin.

16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 50 333,29 Kč, sníženou o platby žalovaného v celkové výši 49 995,28 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 11. 2. 2022 do zaplacení z částky 338,01 Kč. Výzva k úhradě ze dne 26. 1. 2022 byla žalovanému doručena dne 31. 1. 2022 a uplynutím lhůty k plnění se žalovaný ocitl v prodlení.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.