23 C 128/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Džuberovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Anonymizováno - Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného , sídlem Adresa žalovaného o určení vlastnického práva k nemovitým věcem

I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, pozemku parc. č. , Anonymizováno, , pozemku parc. č. , Anonymizováno, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, , pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, , se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 754 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 2 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, , vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, , pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, (dále jen předmětné pozemky), a to z důvodu mimořádného vydržení, neboť předmětné pozemky bez přerušení drží od 23. 8. 1996, kdy se držby ujala na základě smluv uzavřených se , právnická osoba, , kterými přešlo v rámci transformace družstva mj. vlastnické právo k , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . Předmětné pozemky žalobkyně udržuje na vlastní náklady, využívá je v celém jejich rozsahu za účelem výkonu své , Anonymizováno, činnosti. Předmětné pozemky se nachází uvnitř , Anonymizováno, , přičemž první pozemek slouží jako , Anonymizováno, a jako , Anonymizováno, , druhý pozemek je zastavěn stavbou (, Anonymizováno, , adresa, ) ve vlastnictví žalobkyně, třetí pozemek se nachází na okraji , Anonymizováno, a slouží jako manipulační plocha k , Anonymizováno, . Žalobkyně uvádí, že od doby, co se ujala držby, nebyla nikým vyzvána k vydání nemovitých věcí, ani vůči těmto pozemkům nebyla podána žaloba z rušené držby. Má za to, že dne 1. 1. 2019 uběhla dvacetiletá nezbytná doba pro vydržení a od následujícího dne žalobkyně nabyla vlastnické právo ex lege. Protože stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť žalobkyně nedržela předmětné nemovitosti v úmyslu nikoliv nepoctivém. Žalobkyně se totiž držby ujala na základě dohody o vypořádání nároku oprávněné osoby ze dne 23. 8. 1996, na základě které na žalobkyni přešlo v rámci , Anonymizováno, mimo jiné vlastnické právo k , Anonymizováno, v , Anonymizováno, nejpozději dne 23. 8. 1996. Žalobkyně však po uchopení držby , Anonymizováno, byla schopna a měla možnost majetkoprávní vztahy k předmětným pozemkům v areálu narovnat, například postupovat cestou prohlášení původního vlastníka za mrtvého a následného projednání dědictví nebo podání žaloby na určení vlastnického práva státu z titulu opuštění věci. To však žalobkyně neučinila, neboť měla prospěch z toho, že pozemky v zemědělském areálu, které nevlastnila, v tichosti bezplatně užívala. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1241/2022. Má za to, že v průběhu celé vydržecí doby panovaly objektivní okolnosti, ze kterých bylo žalobkyni zřejmé, že jí předmětné pozemky nepatří.

3. Mezi účastníky řízení nebylo sporné tvrzení o tom, že kromě pozemků, jež jsou předmětem této žaloby a kromě dalších 3 pozemků, jejichž podílovým spoluvlastníkem je , jméno FO, , je vlastníkem všech těchto ostatních pozemků v areálu , adresa, žalobkyně.

4. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Mezi žalobkyní jako osobou oprávněnou a nabývající a , Anonymizováno, , adresa, , jako osobou povinnou a převádějící, byla uzavřena dohoda o vypořádání nároku oprávněné osoby dne 23. 8. 1996, dle které na oprávněnou osobu měl být převeden majetek osoby povinné, a to hmotný investiční majetek, drobný hmotný investiční majetek a ostatní movitý majetek v rozsahu uvedeném v příloze. V dohodě bylo konstatováno, že oprávněné osoby z transformace družstva, členové i nečlenové postoupili své nároky podle zákona o půdě na žalobkyni, tj. na oprávněnou osobu a souhlasili s tím, aby majetek uvedený v této dohodě byl vydán přímo této společnosti. Podle karty majetku, karty odpisů a karty inventární číslo , hodnota, byla do majetku žalobkyně zařazena , Anonymizováno, , adresa, a žalobkyně z ní prováděla odpisy. Ze sdělení finančního úřadu ze dne 20. 9. 2024 vyplývá, že žalobkyně hradila daň z nemovitostí z předmětných pozemků od roku 2014 dosud. Z kopie katastrální mapy vyplývá, že předmětné pozemky se nachází uvnitř areálu žalobkyně.

5. Svědek , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že od roku 1984 pracoval pro , Anonymizováno, , právnická osoba, , od února 2022 pracoval pro žalobkyni jako , Anonymizováno, , následně figuroval i ve vedení žalobkyně. Dále vypověděl, jak probíhala , Anonymizováno, , jak byla založena žalobkyně. Oprávněné osoby, které měly pohledávky vůči , Anonymizováno, , postupovaly své nároky na žalobkyni a za to obdrželi akcie. , Anonymizováno, pak následně postoupilo svůj majetek na žalobkyni a předalo jí pozemky, na kterých , Anonymizováno, hospodařilo. Žalobkyně zjišťovala vlastníky těchto pozemků a postupně se s nimi snažila uzavírat nájemní smlouvy., , právnická osoba, tedy žalobkyni zajišťoval , tituly před jménem, , jméno FO, , který byl od roku 1996 do 2022 , Anonymizováno, žalobkyně. Vlastníky některých pozemků se však nepodařilo dohledat. Žalobkyně však hospodařila i na těchto pozemcích a platila za ně daně. Vlastníkem pozemků, jež jsou předmětem žaloby, žalobkyně nikdy nebyla, neboť vlastníka pozemků se jí nikdy nepodařilo dohledat. Tyto pozemky ale užívala od roku 1. 1. 1997 nepřetržitě až dodnes a platí z nich daně.6. , jméno FO, pracovala u žalobkyně jako , Anonymizováno, v letech 1997-2024. V devadesátých letech , Anonymizováno, vydávalo majetek žalobkyni, pozemky však žádné vydány nebyly, protože ty byly ve vlastnictví jednotlivých oprávněných osob. Žalobkyně se snažila o vykoupení pozemků či o uzavírání nájemních smluv. Pokud se jí to nepodařilo, i tak pozemky užívala a hradila z nich daň.

7. Žalovaná vydala brožurku nazvanou „Nedostatečně identifikovaní vlastníci“, ze které vyplývá, že žalovaná informovala veřejnost o možném postupu pro případ tzv. nedostatečně identifikovaných vlastníků pozemků.

8. Soud neprovedl důkaz čestnými prohlášeními , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , neboť ti byli ve věci slyšeni jako svědci a mohli skutečnosti uvedené v čestném prohlášení sdělit soudu přímo.

9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně převzala předmětné pozemky do užívání a od srpna 1996 až doposud je nepřetržitě užívá. Tyto pozemky jsou uvnitř areálu žalobkyně, ta je využívá k podnikání v , Anonymizováno, , platí z nich daně, na jednom z pozemků je postavena budova ve vlastnictví žalobkyně. Právní titul však k těmto pozemkům žalobkyně nikdy neměla. O pozemky však měla zájem, vlastníka pozemků se snažila dohledat, protože se ale jednalo o tzv. nedostatečně identifikovaného vlastníka, nepodařilo se jí to.

10. Nejprve je nutno konstatovat, že žalobkyně má naléhavý právní zájem dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na podání určovací žaloby, neboť tvrdí, že se na základě mimořádného vydržení stala vlastníkem předmětných pozemků, přitom ale stav zapsaný na katastru nemovitostí neodpovídá tomuto skutečnému stavu.

11. Při právním posouzení věci postupoval soud podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

12. Institut mimořádného vydržení byl do českého právního řádu zaveden 1. 1. 2024. Jeho smyslem je „povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou případů jednoznačné zištnosti, tedy kdy držitel nabyl držbu na základě protiprávního, anebo jiného nekalého jednání (viz dále). Cenou za toto usnadnění vydržení je uběhnutí dvojnásobně delšího času oproti řádnému vydržení, které dává větší možnost vlastníkovi věci účinkům vydržení předejít. Jeho smyslem je tedy povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou případů jednoznačné zištnosti, tedy kdy držitel nabyl držbu na základě protiprávního, anebo jiného nekalého jednání (viz dále). Cenou za toto usnadnění vydržení je uběhnutí dvojnásobně delšího času oproti řádnému vydržení, které dává větší možnost vlastníkovi věci účinkům vydržení předejít.“ (BĚLOVSKÝ, Petr. § 1095 [Mimořádné vydržení]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 376, marg. č. 3.). Podle závěrů Nejvyššího soudu podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1064/2023).

13. Při posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ nelze tento úmysl zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 647/2023). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Jestliže je poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 647/2023).

14. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně od počátku věděla, že pozemky nenabyla do vlastnictví a že transformace družstva se týkala pouze budov a jiného inventáře, ale nikoliv pozemků. Pozemky převzala do užívání a od svého založení řešila s vlastníky buď nájem nebo následně odkoupení. U předmětných pozemků, u nichž byl vlastník nedostatečně identifikovaný, se jí odkup nezdařil. Žalobkyni tak muselo být od počátku zřejmé, že předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Nejedná se tak o případy řešené ve shora citované judikatuře, které popisují situace tzv. připloceného pozemku za okolností výrazně svědčící ve prospěch držitele pozemku.

15. V tomto případě se jedná naopak o situaci, kdy žalobkyně o tom, že se ujímá držby cizího pozemku k okamžiku chopení se držby věděla a věděla tak, že tímto jednáním může jinému způsobit újmu, a proto jde o nepoctivý úmysl (viz Mimořádné vydržení: vědomost o připloceném pozemku a nepoctivý úmysl, Právní rozhledy 4/2025, s. 97). Recentní judikatura se přiklonila k názoru, že pokud držitel od samého počátku věděl (nemohl nevědět), že předmětný pozemek neužívá po právu, že tak činí na úkor jeho vlastníka, že se tak sám obohacuje; je dán nepoctivý úmysl. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2024 sp. zn. 22 Cdo 2903/2024 tento uvedl: „žalobkyně vlastnické právo k těmto pozemkům nenabyla na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně vždy užívala pozemky s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Na straně žalobkyně tak absentuje jeden ze dvou zásadních prvků nezbytných pro vznik držby, a to vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi– subjektivní prvek). Proto není požadavek žalobkyně na určení jejího vlastnictví k těmto nemovitostem opodstatněný. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). V usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to, aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden, a fakticky o něj pečovali, ‚jako by byl jejich vlastní. K vydržení tak nemohlo dojít“ (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018). Tyto závěry jsou plně aplikovatelné rovněž v poměrech projednávané věci. Žalobkyně užívala pozemky vždy s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Proto chybí na její straně držební vůle (animus possidendi), a to i za předpokladu, že byla přesvědčena o tom, že má nárok na to, aby jí žalovaný pozemky převedl. V takovém případě nemohla žalobkyně nabýt pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.“16. Byť se předchůdce žalované o předmětné pozemky nijak nezajímal, nesnažil se je užívat, nijak se o své vlastnictví nestaral, nelze říct, že by svou, byť po několik desítek let trvající pasivitou, utvrzoval žalobkyni v tom, že je tato legitimním vlastníkem předmětných pozemků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). Ani dlouhodobá pasivita skutečného vlastníka nemůže způsobit bez dalšího změnu ve vlastnickém právu, resp. odůvodnit si přivlastnění předmětných pozemků. K tomuto závěru soud dospěl po pečlivém zvážení individuálních okolností, které u žalobkyně nastaly, a kterými jsou právě dlouhodobost užívání bez toho, že by kdokoliv jiný držbu rušil, a že při započetí držby ze strany žalobkyně nedošlo k žádnému nátlaku, lsti či podvodu. Tyto okolnosti posuzoval Nejvyšší soud i ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3145/2024. Případ projednávaný Nejvyšším soudem se však odlišoval od tohoto v tom směru, že v něm „držitel začal pozemek užívat na základě částečně neplatné kupní smlouvy a postoj původního vlastníka nasvědčoval tomu, že měl za to, že pozemek náleží do vlastnictví žalované“. V tomto případě sice mohl postoj původního vlastníka nasvědčovat témuž, ale žalobkyně i původní družstvo věděli, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Žalobkyni se nepodařilo dohledat vlastníky či případné dědice předmětných pozemků tak, jako se to nepodařilo následně ani soudu. To však bez dalšího neznamená, že může po 20 letech užívání nabýt vlastnictví k těmto pozemkům v důsledku mimořádného vydržení. Žalobkyně měla možnost, pokud chtěla situaci řešit v minulosti, iniciovat např. řízení o prohlášení za mrtvého, příp. o určení data smrti a následně projednání dědictví nebo určení, že se jedná o věc opuštěnou a určení vlastnického práva státu apod., případně postupovat dle informací žalované v brožurce. Navíc je zřejmé, že původní vlastník byl sice zcela nečinný, žalovaná však nikoliv, když již před nabytím vlastnictví k předmětným pozemkům obecně poskytovala informace o možnostech postupu v případě nedostatečně identifikovaných vlastníků pozemků, a navíc byla ochotna jednat i v průběhu tohoto řízení o odprodeji pozemků žalobkyni.

17. Soud tedy uzavírá, že pokud žalobkyně od počátku věděla, že není vlastníkem předmětných pozemků, nemohla nikdy nabýt objektivního přesvědčení, že jí vlastnické právo náleží. Zjednodušeně řečeno, pokud někdo začne užívat cizí pozemek bez svolení vlastníka, nelze přece takové jeho počínání označit za poctivé, a protože nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 6 o. z.), nelze ani uzavřít, že lze na základě takového jednání nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku. S ohledem na výše řečené tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 754 Kč. Tyto náklady sestávají z cestovného za cestu realizovanou k jednání soudu dne 17. 6. 2025 z , adresa, a zpět osobním vozidlem ve výši 854 Kč za , Anonymizováno, ujetých km (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., při průměrné spotřebě 3,8 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a z náhrady nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení vyhláškou 254/2015 Sb. představují paušální náhradu dle § 2 odst. 3 vyhlášky ve výši 3 x 300 Kč za vyjádření k žalobě, za přípravu k jednání a účast u jednání soudu, tj. celkem 900 Kč.

19. V průběhu řízení vznikly náklady státu ve výši 2 800 Kč, které stát zaplatil ustanovenému opatrovníkovi původních žalovaných dle usnesení ze dne 13. 1. 2025, č. j. , spisová značka, , a které je neúspěšná žalobkyně povinna dle § 148 o. s. ř. uhradit státu, když předpoklady pro osvobození od soudních poplatků nebyly u ní shledány.