6 C 98/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 274 375,66 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 988,42 Kč s úrokem v částce 22 107,05 Kč, s úrokem z prodlení v částce 5 703,82 Kč, s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 221 375,66 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 988,42 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky 53 000 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 256 387,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 256 387,24 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 30 312 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 274 375,66 Kč s příslušenstvím. Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 6. 2. 2017 smlouva o Půjčce na kliknutí, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 245 000 Kč a dále dne 31. 5. 2018 smlouva o povoleném debetu, na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 53 000 Kč. Jelikož žalovaný poskytnuté půjčky řádně nesplácel, přistoupil právní předchůdce žalobkyně v souladu s produktovými podmínkami k zesplatnění půjčky. Dlužná částka se skládá z jistiny 221 375,66 Kč a žalobkyně dále požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 20 203,85 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 406,58 Kč, jistiny ve výši 53 000 Kč, úroku ve výši 1 903,20 Kč a úroku z prodlení ve výši 5 297,24 Kč. Žalobkyně požadovala dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 221 375,66 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 221 375,66 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 53 000 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 53 000 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že nikdy nebyla účastníkem této smlouvy, tudíž nezná konkrétní okolnosti předcházející jejímu uzavření. Její právní předchůdce nicméně dle svého prohlášení přiměřeně ověřil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.

2. Z předložených smluv je zřejmé, že žalovaný měl v době jejich uzavření bydliště na území Slovenské republiky, kam se mu rovněž podařilo doručit žalobu, z čehož lze dovozovat, že měl na území Slovenské republiky bydliště rovněž v době zahájení řízení. Právní předchůdce žalobkyně je pak právnickou osobou se sídlem na území České republiky, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se jakkoli přímo zaměřoval na klientelu Slovenské republiky. Jelikož měl žalovaný v době uzavření smlouvy bydliště na území Slovenské republiky, nejednalo se ani o případ smlouvy uzavřené s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Na předmětné smluvní vztahy se proto nevztahuje speciální úprava mezinárodní příslušnosti u spotřebitelských smluv stanovená článkem 17 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012. Mezinárodní příslušnost českých soudů je založena článkem 7 odst. 1 a 2 Nařízení, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž za místo plnění se v případě poskytování služeb považuje místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Toto ustanovení vedle mezinárodní příslušnosti zakládá rovněž příslušnost místní. V daném případě byly služby vyplývající ze smluv o vedení běžného účtu a ze smlouvy o úvěru poskytnuty na pobočce společnosti [právnická osoba] v [obec], tudíž je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a zároveň místní příslušnost Okresního soudu v Hodoníně.

3. Žalovaný k samotné žalobě neuvedl ničeho, pouze zaslal informace o vyhlášeném a následně ukončeném konkurzu na jeho majetek. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 10. 2012 podepsána smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně mimo jiné zavázal vést pro žalovaného běžný účet a umožnit žalovanému využívat služby přímého bankovnictví, přičemž žalovaná se zavázala za tyto služby hradit právnímu předchůdci žalobkyně poplatky Dále soud z předložených listinných důkazů zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla za pomocí prostředků komunikace na dálku dne 31. 5. 2018 uzavřena smlouva o povoleném debetu na běžném účtu [číslo] na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému povolený debet na běžném účtu ve výši 53 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit nejdéle do jednoho roku. Akceptace smlouvy ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalované oznámena dopisem ze dne 31. 5. 2018. Žalovaný dále podepsal formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaný dne 1. 6. 2019 vyčerpal debet ve výši 53 000 Kč.

5. Právní předchůdce žalobkyně dále podepsal s žalovaným dne 6. 2. 2017 smlouvu o půjčce na kliknutí [číslo], na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 245 000 Kč a žalovaný se zavázal prostředky splácet ve 120- měsíčních splátkách po 4 088,82 Kč (první splátku ve výši 3 949,01 Kč) splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 3. 2017. Nedílnou součástí této smlouvy byly také Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Z výpisu spotřebitelského úvěru je zřejmé, že částka 245 000 Kč byla na účet žalovaného zaslána dne 6. 2. 2017. Z výpisu spotřebitelského úvěru je dále patrné, že žalovaný celkově hradila na poskytnutý úvěr pouze částku 41 612,76 Kč. Dopisem ze dne 11. 10. 2019 bylo žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně oznámeno, že z důvodu prodlení s úhradou splatných závazků ze smlouvy přistoupil v souladu s produktovými podmínkami k zesplatnění úvěru a zároveň byla žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Dopis mu byl dle podacího archu odeslán téhož dne.

6. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. 2018 byly pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu shora uvedených smluv postoupeny na [právnická osoba] [právnická osoba] a poté na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2019 na žalobkyni. O postoupení pohledávek byl žalovaný vyrozuměn dopisy ze dne 20. 12. 2019 a 28. 1. 2020, k čemuž žalobkyně doložila podací archy a seznam odeslaných oznámení.

7. K úhradě dlužných závazků vzniklých z titulu shora uvedených smluv byl žalovaný vyzván předžalobními upomínkami ze dne 4. 2. 2020, k nimž žalobkyně doložila seznam odeslaných předžalobních výzev z téhož dne.

8. Podle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

9. Podle § 2665 občanského zákoníku, ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

10. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

16. Podle § 573 občanského zákoníku, má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Podle § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1970 občanského zákoníku může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Soud vzal na vědomí také zaslané usnesení o vyhlášení konkurzu na majetek žalovaného, nicméně s ohledem na zrušení konkurzu v řízení pokračoval.

20. Na základě shora provedených důkazů má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 10. 2012 uzavřena smlouva o účtu, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal vést pro žalovaného běžný účet a poskytovat mu s tím související služby, za které se žalovaná zavázala hradit poplatky. Soud má dále po provedeném dokazování za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. 7. 2017 finanční prostředky ve výši 254 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Právní předchůdce žalobkyně dále uzavřel s žalovaným smlouvu o povoleném debetu, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 53 000 Kč. Pohledávka za žalovaným vzniklá z tohoto titulu byla následně postoupena až na žalobkyni a ta je aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

21. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru se soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdce žalobkyně řádně dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Nutno říci, že sama žalobkyně nebyla schopna soudu sdělit jakékoli informace o tom, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalovaného prověřována, a uvedla, že banka dle svého prohlášení přiměřeně prověřoval schopnost klienta splácet úvěr. Žalobkyně tak neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána, když dle závěru Nejvyššího správního soudu České republiky uvedené v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015, je věřitel povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení..

22. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

24. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného soud dovozuje, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 298 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

26. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný uhradil dle doloženého výpisu spotřebitelského úvěru právnímu předchůdci žalobkyně pouze částku ve výši 41 612,76 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 256 387,24 Kč (298 000 Kč – 41 612,76 Kč). Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud pak vázal počátek prodlení na zaslané oznámení o zesplatnění, v níž byl žalovaný vyzván ze strany žalobkyně k úhradě konkrétní dlužné částky, a která byla dne doloženého seznamu odeslána dne 11. 10. 2019. Dle shora uvedené zákonné fikce se má za to, že zásilka došla patnáctý pracovní den po odeslání, tj. dnem 25. 10. 2019, neboť byla v daném případě zaslána žalovanému na adresu v jiném státě. Pohledávka se tak stala splatnou ke dni 26. 10. 2019 a ode dne následujícího vzniklo žalobkyni právo požadovat po žalovaném zaplacení úroku z prodlení. Žalobkyně pak úrok z prodlení požadovala ve výši 5 703,82 Kč ke dni 30. 9. 2019 a následně od 16. 11. 2019 a soud proto kapitalizovaný úrok z prodlení zamítl. Ve zbývající části, tj. co do částky 17 988,42 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 22 107,05 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 221 375,66 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, a co do úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 53 000 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 30 312 Kč, přičemž tato částka představuje 70 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 719 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 274 375,66 Kč sestávající z částky 9 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 710 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 9 420 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 450 Kč ve výši 5 135 Kč.