8 C 84/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená opatrovníkem Jméno opatrovníka , narozenou dne Datum narození opatrovníka , trvale bytem Adresa opatrovníka zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta o určení vlastnického práva

I. Určuje se, že žalobce je vlastníkem nemovitých věcí:a) pozemku označeného jako pozemková parcela parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, o výměře 248 m2, zapsaného v katastru nemovitostí , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, vedeném pro obec a katastrální území , adresa, ,b) pozemků vymezených na základě geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ověřeného dne 22. 5. 2019 oprávněným zeměměřičským inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, , který je přílohou tohoto rozsudku, a to- pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, o nové výměře 443 m2, v katastrálním území , adresa, ,- pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, o výměře 21 m2, v katastrálním území , adresa, , vyčleněného z pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, na základě výše uvedeného geometrického plánu, doposud nezapsaného v katastru nemovitostí,- pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, – orná půda, o výměře 1 254 m2, v katastrálním území , adresa, , vyčleněného z pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, na základě výše uvedeného geometrického plánu, doposud nezapsaného v katastru nemovitostí.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se žalobou ze dne 6. 3. 2024 domáhal určení, že je vlastníkem pozemků označených jako pozemková parcela č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – zahrada, parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – zahrada, části pozemku označeného jako pozemková parcela č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – orná půda, vše zapsáno v katastru nemovitostí , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, (dále též jen „předmětné pozemky“), a to na základě mimořádného vydržení těchto pozemků. Tyto nemovité věci jsou historicky i fakticky spojeny s pozemky ve vlastnictví žalobce (parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc.č. st. , Anonymizováno, , parc. č. st. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, se stavbou č. p., Anonymizováno, , adresa, ), zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, v tomtéž katastrálním území, když s nimi tvoří i z hlediska užívání funkční celek. Žalobce tvrdil, že předmětné pozemky užívá a drží desítky let, již od 20.-30. let 20. století, když původními vlastníky a držiteli byli právní předchůdce žalobce, a to prarodiče , jméno FO, a , jméno FO, a jeho rodiče , jméno FO, a , Jméno žalobce, . Ti nemovité věci v dobré víře fakticky užívali a udržovali v dobrém stavu, na pozemcích hospodařili, pěstovali ovoce a zeleninu a chovali ovce. Žalobce vylíčil posloupnost vlastnictví a doložil ji polohopisným geometrickým plánem a dědickým rozhodnutím po , jméno FO, . Z důvodu chybějící komplexní evidence pozemků do r. 1989 došlo ke spojení pozemků a zániku pozemkové parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , když spojením pozemkových parcel došlo ke vzniku pozemkové parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Žalobce poukazoval na to, že historická evidence nemovitostí a pozemkový katastr se zásadním způsobem lišily, když geometrický plán ani dědické rozhodnutí nebylo při sjednocení obou evidencí do evidence katastru nemovitostí propsáno. Faktický stav proto neodpovídá stavu zapsanému, když je žalovaná zapsána jako knihovní vlastník, a to na základě usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví. Nemovité věci žalovaná neužívá, nikdy je neužívala, neobhospodařuje je, ani je jiným způsobem neudržuje, a to ani prostřednictvím třetích osob. Naléhavý právní zájem žaloby na určení vlastnictví odůvodnil potřebou uvést do souladu stav skutečné držby a užívání se stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

2. Žalovaná navrhovala žalobu v plném rozsahu zamítnout. Namítala, že nárok žalobce je neoprávněný, neboť absentuje dobrá víra žalobce při užívání sporných pozemků. Žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli mít za to, že jsou vlastníky předmětných pozemků, nad to nikdy neplatili daň z nemovitých věcí. Žalovaná předložila listiny, z nichž dovozuje své vlastnictví pozemků. Předmětné nemovitosti nabyl dědeček žalované v roce 1930 příklepem, po něm dědili jeho děti , jméno FO, a , jméno FO, , od nichž následně žalovaná nabyla své vlastnické právo (děděním po matce a kupní smlouvou se svým strýcem). Žalobce sám v minulosti zjistil, jaký je stav zapsaný na katastru nemovitostí, na což pak navazovala jeho snaha v roce 2019 odkoupit předmětné pozemky od žalované. Žalovaná vyzvala žalobce k vyklizení nemovitých věcí, naposledy 12. 8. 2022.

3. Ve věci již soud rozhodoval rozsudkem č. j. 8 C 84/2024-158 ze dne 30. 4. 2025, který k odvolání žalované zrušil Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením č. j. 26 Co 209/2025-178 ze dne 8. 9. 2025 pro nepřezkoumatelný závěr o tom, kdy přesně se žalobce ujal držby. Odvolací soud zavázal okresní soud, aby v dalším řízení žalobce vyzval k doplnění tvrzení, kdy se ujal držby předmětných nemovitostí a případně po jakou dobu požaduje započíst dobu držby právních předchůdců. Zároveň na žalované zůstalo důkazní břemeno týkající se jí tvrzeného nepoctivého úmyslu žalobce jakožto překážky pro mimořádné vydržení.

4. Soud vzal za prokázané, že zapsaným vlastníkem pozemků označených jako pozemková parcela č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – zahrada, parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – zahrada, části pozemku označeného jako pozemková parcela č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – orná půda, vše zapsáno v katastru nemovitostí , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , je žalovaná.

5. Vývoj zápisu vlastnictví žalované zachycovaly listiny předložené žalovanou. Soud vzal za prokázané dědické poměry žalované s tím, že její matkou byla , jméno FO, , jejím strýcem (bratrem matky) byl , jméno FO, , jejím dědečkem (otcem , jméno FO, a , jméno FO, ) byl , tituly před jménem, , jméno FO, , nar. , datum, , zemř. , datum, (viz rodný list a náčrt rodokmenu). Z knihovní vložky č. , hodnota, pro obec , adresa, evidující parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, soud zjistil, že bylo k těmto parcelám evidováno vlastnické právo , jméno FO, (dědeček žalované) na základě příklepu ze dne 29. 4. 1930, následně podle odevzdávací listiny bylo vlastnické právo zaneseno polovinou pro , jméno FO, (matku žalované), polovinou pro , jméno FO, (strýc žalované). Výměrem Ministerstva financí ze dne 30. 6. 1947 bylo obnoveno vlastnické právo po , tituly před jménem, , jméno FO, (ve prospěch jeho dědiců) tak, že byl vklad vlastnického práva pro Německou říši zapsaný ve vložce číslo , hodnota, a , Anonymizováno, pozemkové knihy kat. území , adresa, prohlášen za neplatný. Žalovaná nabyla v dědictví po své matce polovinu pozemkové parcely č. parc. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , hodnota, , v katastrálním území a obci , adresa, , LV č. , hodnota, (viz usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 33 D 318/2006-81 ze dne 27. 12. 2006 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 33 D 318/2006-92 ze dne 25. 7. 2007), od svého strýce , jméno FO, nejdříve odkoupila podíl ve výši 1/10 z nemovitostí: pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, č. , hodnota, (viz kupní smlouva ze dne 24. 11. 2008) a zbývající podíl 4/10 následně po svém strýci zdědila a stala se tak výlučnou vlastnicí těchto pozemků (viz usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 34 D 1163/2015-160 ze dne 6. 12. 2016).

6. Z dokumentu Místního národního výboru v , Anonymizováno, o užívání veřejné cesty ze dne 10. 5. 1972 (č. l. 122) soud zjistil, že bylo dovoleno mezi domy a zahradami č. p. , Anonymizováno, a č. p. , Anonymizováno, užívat veřejnou cestu č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , obyvatelům těchto domů za účelem vjezdu na záhumenek či zahradu.

7. Rodinné vztahy žalobce soud zjistil z jeho rodného listu, oddacího listu rodičů a úmrtního listu matky žalobce. Žalobce se narodil r. , Anonymizováno, , jeho rodiče – , Jméno žalobce, a , jméno FO, , roz. , jméno FO, – měli trvalý pobyt na adrese , adresa, . Rodiče matky žalobce byli , jméno FO, a , jméno FO, . Matka žalobce zemřela dne , datum, .

8. Z přípisu k rozhodnutí ve věci projednání dědictví po , jméno FO, , babičce žalobce, ze dne 7. 12. 1978, sp. zn. D 264/78 soud zjistil, že předmětem dědictví byl mimo jiné rodinný dům č. p. , Anonymizováno, , adresa, spolu se zahradami , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ; celková rozloha pozemkové parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, činila 961 m2. Samotným rozhodnutím D 264/78 ze dne 7. 12. 1978 nabyl žalobce id. ½ na předmětných nemovitostech s tím, že byl zavázán uhradit své sestře dědický podíl v penězích, neboť ta podíl na nemovitostech nezískala. Z notářského zápisu N 930/84 ze dne 22. 10. 1984 soud zjistil, že žalobce nabyl zbývající podíl (1/2) na nemovitostech – stavení č. p. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , neboť uzavřel kupní smlouvu s dosavadním vlastníkem těchto nemovitostí, , jméno FO, , svým dědečkem.

9. Z geometrického (polohopisného) plánu z 6. 1. 1964 s polním náčrtem pro obec a katastrální území , adresa, soud zjistil, že jím došlo k rozdělení pozemkové parcely parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, za vzniku nové pozemkové parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ; za dosavadní vlastníky byli zapsáni , jméno FO, a , jméno FO, , , jméno FO, . Z geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, ., Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, ze dne 19. 4. 1999 soud zjistil, že parcela parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, zanikla sloučením s parcelou č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – orná půda.

10. Ze sdělení , právnická osoba, v , Anonymizováno, ze dne 10. 6. 2019 soud zjistil, že stavební úřad sdělil žalobci i žalované, že pro jejich společný návrh týkající se záměru dělení pozemků parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, není třeba stanovit podmínky a že se navrhovaný záměr schvaluje dle geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, .

11. Z žádosti o opravu chyby v katastrálním operátu ze dne 9. 10. 2024 a ze dne 25. 10. 2014 soud zjistil, že žalobce žádal katastr nemovitostí o přepis údajů o vlastnictví předmětných pozemků. Katastrální úřad opravu údajů neprovedl (viz oznámení ze dne 14. 10. 2014, odpověď ze dne 29. 10. 2014, mail 31. 10. 2014).

12. Z mailové komunikace opatrovnice žalované a geodeta ze dne 24. 6. 2014 soud zjistil, že geodet , tituly před jménem, , jméno FO, osobně navštívil žalobce a potvrdil, že žalobce si je vědom, že hospodaří na cizím pozemku a projevil vůli dát věci do pořádku.

13. Z kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaná, zastoupená opatrovnicí , tituly před jménem, , jméno FO, , prodala pozemkovou parcelu č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. st. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , za vzájemně dohodnutou kupní cenu 1 Kč. Přílohou smlouvy byl geometrický plán ze dne 22. 5. 2019 zpracovaný , tituly před jménem, , jméno FO, , kterým byly rozděleny parcely dle smlouvy. Ke schválení smlouvy za žalovanou soudem nedošlo, neboť cena nemovitostí neodpovídala tržní ceně (sdělení Okresního soudu v HK, č. j. 0 P 264/2006 ze dne 14. 1. 2020).

14. Z fotografií na č. l. 70-72, 77-95, včetně plánku na č. l. 81 vysvětlujícího postavení fotografa, soud zjistil, že předmětné pozemky náležely k funkčnímu celku s domem č. p. , Anonymizováno, tak, jak je zachyceno užívání přilehlé zahrady, ohrada pro ovce a oplocení zahrady až na hranici předmětných pozemků. Fotografie zachycují rovněž budování jezírka na předmětném pozemku žalobcem a jeho otcem, drátěný a betonový plot.

15. Z výslechu žalobce soud zjistil, že tento se ujal držby ihned po obdržení usnesení o dědictví po své babičce, tedy na konci roku 1978. Již od mala k tomuto místu lpěl, narodil se tam, děda počítal s tím, že jej žalobce v hospodaření nahradí. V roce 2014 ho geodet upozornil, že to není jeho zahrada, ale nepřikládal tomu žádnou váhu. Požádal , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , aby se na to podívala. Až v roce 2018 se sešel s opatrovnicí žalované u , Anonymizováno, . , Anonymizováno, a chtěl celou záležitost řešit. Ploty jsou v původních místech, nikdy se nikdo nezmínil, že by to nemělo být jejich rodiny. Daň z nemovitosti platil z pozemku i z polí tak, jak to hradil jeho dědeček a po kterém všechny tyto listiny převzal. Z toho usuzoval, že platí daň ze všech pozemků, které vlastnil děda a nyní on sám.

16. Z výslechu opatrovnice žalované soud zjistil, že žalovaná má kombinovaní postižení již od narození. Před 20 lety zemřela matka žalované, od té doby se o žalovanou stará opatrovnice. Její značný majetek opatrovnice vložila do svěřenského fondu. O pozemky v , Anonymizováno, se matka žalované nijak nestarala, dříve se zmínila opatrovnici, že má v , Anonymizováno, pozemky po otci, ale dál je neřešila, proto ani opatrovnice to nepovažovala za nutné i s ohledem na její pracovní a rodinné vytížení v té době. Opatrovnice do , Anonymizováno, jela v r. 2014, aby zjistila, které pozemky vlastní žalovaná. Odkázala na komunikaci s , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , která jí v listopadu 2014 mailem napsala, že žalobce je zděšen, že pozemky vlastně nejsou jeho. Dál se ale nic nedělo další 4 roky, na pozemcích bylo zástavní právo. Vzhledem k tomu, že pozemky žalovaná nepotřebovala, plánovala je opatrovnice prodat a zisk poukázat na konto žalované k jejímu užitku. V roce 2018 tak za účelem prodeje vyplatila z pozemků exekuční zástavy pomocí , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobce se nikdy nezajímal o to, kdo vyplatil dluhy váznoucí na pozemcích. V lednu 2019 byla opatrovnice vyzvána , tituly před jménem, , jméno FO, , aby začala jednat se žalobcem. Ten nejdříve nabízel za pozemky 500 000 Kč. Opatrovnice to odmítla jako nízkou nabídku. Kupní smlouvu na 1 Kč podepsala opatrovnice pouze pro to, aby žalobce viděl, že ona sama s pozemky nakládat nemůže, že je třeba souhlasu soudu. Žalobce (a jeho předchůdci) neplatili daň z předmětných nemovitostí od č. 1930, platila ji matka žalované. Opatrovnice konstatovala, že rodina žalobce ani nemusela vědět, že pozemek propadl v aukci dědečkovi žalované.

17. Z výslechu svědkyně , jméno FO, , sestry žalobce, soud zjistil, že žalobce se ujal držby ihned po skončení dědického řízení po babičce. I předtím už se o pozemek staral, pomáhal prarodičům hospodařit. Proto se sestra vzdala v dědickém řízení svého podílu na pozemcích, protože věděla, že bratr se o pozemky stará a má k nim vztah. Bratr se ujal držby pozemků v mezích, v jakých pozemky užíval jejich dědeček. S ploty na zahradě se nikdy nehýbalo. Proto si i v rámci dědického řízení mysleli, že nabývají pozemky právě podle oplocení.

18. Z výslechu svědka , adresa, (soused žalobce, vyrůstající v domě č. p. , Anonymizováno, , nyní žijící v domě č. p. , Anonymizováno, ) soud zjistil, že na zatravněné části za domem č. p. , Anonymizováno, si jako dítě hrál on, žalobce a sestra žalobce. Na pozemcích hospodařil dědeček žalobce, později otec žalobce. Pěstovalo se tam obilí, řepa, brambory. Na místě, kde je dnes ptačinec, stávala dřevěná stavba, kde byla chována prasata. Svědek potvrdil, že fotografie (označené ve spise jako č. 10 a 11) zachycují reálný stav předmětných pozemků v dobách, kdy tam vyrůstal. Zahradu užívala vždy rodina , jméno FO, .

19. Z výslechu svědkyně , jméno FO, soud zjistil, že v jejím dětství používala zahradu za domem č. p. , Anonymizováno, rodina žalobce. Na malém poli se pěstovaly brambory. V minulosti cesta mezi domy nebyla, byla tam brána. Na zahradě je i stavba ptačince, a to nejméně 25 let; dříve tam měl pan , jméno FO, chlívek pro prasata. Dále je tam rybníček. Svědkyně verifikovala i historické fotografie zachycující zahradu za domem č. p. , Anonymizováno, .

20. Z výslechu svědkyně , jméno FO, soud zjistil, že zhruba před 17 lety byla na zahradě za domem č. p. , Anonymizováno, a žalobce jí tam ukazoval, jak to tam vybudoval. Zahrada byla v parkovém stylu.

21. Z čestného prohlášení , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, , podaného dne 19. 7. 2024 soud zjistil, že na zahradě domu č. p. , Anonymizováno, směřující až k poli, si hrál žalobce jako dítě se svou sestrou. Na zahradě hospodařil dědeček žalobce, pěstoval obiloviny, brambory, řepu a jinou zeleninu; sušil seno, věnoval se též chovu ovcí a králíků, vytvořil tam i malé jezírko. Zahrada byla vždy oplocena tak, jak je dnes, nikdo jiný ji neudržoval.

22. O skutkovém stavu soud učinil závěr, že žalovaná je v katastru nemovitostí vedená jako vlastník předmětných pozemků; o tyto pozemky se žalovaná nestará, neobhospodařuje je sama, ani pomocí třetích osob; žalobce na předmětných pozemcích hospodaří, přičemž v činnosti pokračuje po svých rodinných předcích, zejm. po rodičích a prarodičích.Dle § 1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1 o. z.), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (§ 1096 odst. 1 o. z). Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§ 1096 odst. 2 o. z.).Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.).Podle § 992 odst. 1 o. z. platí, že kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Dle odst. 2 nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby ujal nebo aby ji vykonával.

23. Z textace zákona vyplývá, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.) nemá zákon na mysli držbu poctivou (§ 992 odst. 1 o. z.). Pro možné učinění závěru o mimořádném vydržení se proto nelze opírat o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 o. z., věta první, ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Držitel tak nemusí prokazovat, že byl v pozitivním přesvědčení, že mu držené právo náleží, ale musí naopak jemu být prokázán nepoctivý úmysl.

24. Účel právní úpravy obsažené v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Mimořádné vydržení může nastat tehdy, bylo-li drženo po dobu 20 let před 1. 1. 2014 a po dobu 5 let po tomto datu, tedy po účinnosti občanského zákoníku. Z hmotněprávního hlediska není právní důvod nezbytnou podmínkou pro mimořádné vydržení. To znamená, že není vyžadováno, aby držba byla řádná.

25. Vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 875/14). Žalobce se držby chopil ihned po právní moci dědického usnesení v roce 1978, kterým získal vlastnictví k polovině pozemků. Bylo prokázáno, že s pozemky i před tímto datem vypomáhal svému dědovi, tedy si byl vědom toho, že díky dědickému usnesení je již rovněž jejich spoluvlastníkem. Sestra žalobce rovněž potvrdila, že rodina počítala s tím, že žalobce nahradí v hospodaření dědečka. Žalobci bylo v době vstupu do držby 18 let, jeho rozumová vyspělost v té době byla již na takové úrovni, že byl schopen s pozemky nakládat jako s vlastními a fakticky tak činil.

26. Pokud jde o rozsah uchopení držby žalobce, bylo prokázáno, že žalobce vstoupil do držby v dobré víře v rozsahu, v jakém ji užíval jeho dědeček, tj. v rozsahu oplocených pozemků, které se – jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí zejm. sestry žalobce, žalobce samotného či svědka , jméno FO, – nikdy nezměnilo. Všichni svědci vypovídali shodně tak, že na pozemcích hospodařil již dědeček žalobce, což dále podporovaly předložené fotografie (již z let 1960-1965), ostatně i historické dokumenty, dle nichž bylo možné usuzovat dobrou víru v oprávněnou držbu právních předchůdců žalobce. Svědek , adresa, a svědkyně , jméno FO, identifikovali na fotografiích předmětné pozemky a shodně uváděli, že již v dětství si na zahradě hráli, vzpomínali na dědečka žalobce, na prasečí chlívek/později ptačinec.Absence jakýchkoli kroků po zpochybnění této držby ze strany zapsaných vlastníků (právních předchůdců žalované či žalovanou samotnou) po dobu desítek let, tuto dobrou víru nezpochybnila. Svědci, sousedé předmětných pozemků, rovněž shodně vypovídali o svém přesvědčení, že zahrada (předmětné pozemky) náleží jako funkční část k domu č. p. , Anonymizováno, , nikdo jiný na ní nikdy nehospodařil, než obyvatelé domu č. p. , Anonymizováno, . Bylo tedy prokázáno, že nejméně již od roku 1960 na předmětných pozemcích hospodařili právní předchůdci žalobce, od r. 1978 pak sám žalobce nakládal pozemky jako s vlastními.

27. Soud uzavřel, že byly splněny podmínky časového testu dle § 1095 o. z., neboť bylo prokázáno, že žalobce držel a užíval předmětné pozemky tak, jak je využívali jeho rodiče a prarodiče, sám jako spoluvlastník nejméně od roku 1978. V době rozhodování soudu jde tak o 47 let nepřetržité držby žalobcem.Podmínky mimořádného vydržení mohou být splněny jen pokud se držiteli neprokáže nepoctivý úmysl. Obrat „nepoctivý úmysl“ se v občanském zákoníku objevil jako záměr zákonodárce odlišit tento druh úmyslu od nepoctivé držby, a změkčit tím kritéria mimořádného vydržení. Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že „nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Z § 1095 nevyplývá ani požadavek na poctivou držbu, alespoň ne v podobě definované v § 992. Přesto zákon požadavek na určitou míru dobré víry držitele přistupuje negativním vymezením, když stanoví, že mimořádné vydržení bude vyloučeno pouze v těch případech, kdy se držiteli prokáže nepoctivý úmysl. (více viz Komentář k občanskému zákoníku od autorů Spáčil, Králík a kol.).Nejvyšší soud dovodil, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Dovolací soud rovněž již opakovaně judikoval, že zabránit mimořádnému vydržení lze v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí (naposledy ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 22 Cdo 505/2025). Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“.Nejvyšší soud (22 Cdo 2307/2022) dále uvádí: „V nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. (…) Jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. (…) Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.“ Shodně k tomu viz i komentářová literatura: „Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“ (viz Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Důkazní břemeno v tomto ohledu tedy tížilo žalovanou, která uvedla několik dílčích námitek, ze kterých dovozovala nepoctivý úmysl žalobce.

28. Předně žalovaná opakovaně tvrdila, že žalobce věděl, že jím užívané pozemky nejsou v jeho vlastnictví, přesto je dále využíval – v tom spatřovala nepoctivý úmysl. Jak však již soud konstatoval v prvním rozhodnutí – a v tomto rozsahu se k odůvodnění odkázal i odvolací soud, ani pokud žalobce zjistil, že není oprávněným vlastníkem, sama o sobě tato skutečnost nemohla zapříčinit zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ (viz již citované rozsudky Nejvyššího soudu výše či např. usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021). Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích opakuje, že „Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.“K tomu dále lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. května 2023, kde se uvádí: „Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá).“ Jak uvedl i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3472/22 ze dne 14.02.2023: „lze mít za to, že podmínkou mimořádného vydržení není odůvodněné přesvědčení držitele o tom, že mu vykonávané právo náleží, nemůže je však vykonávat ve zlém úmyslu“. Na věci proto nic nemění fakt, zda žalobce (zřejmě od roku 2014) věděl o tom, že mu nesvědčí zapsané vlastnické právo v katastru nemovitostí.

29. Z provedených důkazů soud zhodnotil, že žalobce mohl být v dobré víře ve své faktické vlastnictví, byť od roku 2014 věděl, že zapsaný stav neodpovídá jeho přesvědčení. Skutečnost, že se v roce 2019 snažil navodit soulad zapsaného stavu se stavem faktickým uzavřením kupní smlouvy za 1 Kč, nenasvědčuje jeho zlému úmyslu, ba právě přesvědčení, že mu vlastnické právo fakticky svědčí, a proto není ochoten uhrazovat větší než symbolickou částku pro to, aby došlo k souladu zapsaného a faktického vlastnického práva. Namítá-li žalovaná, že šlo o úmysl žalobce, když nenavrhl dohodu o narovnání, pak soud připomíná, že žalovaná tuto smlouvu podepsala (prostřednictvím své opatrovnice), tedy že nesporovala ani kupujícím nabízenou částku. Soud je proto přesvědčen o tom, že rovněž opatrovnici byl do určité míry znám faktický stav v daném místě, když přistoupila k podpisu této smlouvy, kterou následně odmítl schválit až soud. Přestože opatrovnice žalované uvedla, že je jí stav pozemků znám od roku 2014, nečinila kroky pro uvedení zapsaného stavu se stavem skutečným. Naopak se aktivně účastnila snahy o rozdělení předmětných pozemků a převedení na žalobce, jak vyplynulo ze schválení návrhu nových pozemků, ke kterémužto návrhu se sama připojila. Stejně tak podepsala za žalovanou kupní smlouvu, byť (jak tvrdila) s vědomím, že tato smlouva nebude schválena opatrovnickým soudem.

30. Nepoctivý úmysl žalobce spatřovala žalovaná dále v tom, že žalobce nehradil daň z nemovitých věcí a že se k vlastnictví pozemků přihlásil až poté, co z nich opatrovnice nechala vymazat všechna zatěžující práva. K tomu, kdo hradí za pozemky daň z nemovitých věcí, soud dokazování neprováděl, neboť považoval mezi účastníky za nesporné, že daň z pozemků hradila žalovaná. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 22 Cdo 2961/2021 ze dne 18. 5. 2022 uvedl, že „Je skutečností, že placení daní je judikaturou považováno za jeden z nepřímých důkazů o naplnění podmínek oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák., jak však bylo vysvětleno výše, v případě mimořádného vydržení nejde ani o oprávněnou, ani o poctivou držbu ve smyslu § 992 odst. 1 o. z.“ K tomu soud dále doplňuje, že se jedná o veřejnoprávní vztah žalované a státu, který žalobce nemohl ovlivnit. Ani neplacení daně z nemovité věci soud neposoudil jako „jednání držitele, které nebylo úmyslně morální v obecném smyslu“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 290/2023 ze dne 25. 4. 2023). Žalobce nebyl evidován jako vlastník, a tudíž nebyl poplatníkem daně. Neplacení daně je důsledkem právního stavu, nikoli projevem vědomého působení újmy žalované. Soud akceptoval též vysvětlení žalobce, že tento vstoupil do pozice plátce daně z pozemků a polí po svém dědečkovi podle dokumentů, které mu dědeček předal. Ani v tomto tak nebyl prokázán úmysl žalobce držet pozemky tak, aby žalované způsobil újmu.

31. Nebylo prokázáno, že by žalobce vyčkával, až pozemky nebudou zatíženy; naopak již v roce 2014 se jeho tehdejší právní zástupkyně pokusila navrhnout opravu chyby v katastrálním operátu, tedy domoci se zápisu žalobce jako vlastníka. Sama opatrovnice vypověděla, že pozemky zbavovala exekucí za účelem jejich prodeje. Od roku 2019 tak měla možnost k prodeji přistoupit, příp. se na žalobci domáhat vydání pozemků. Byl to však až žalobce, kdo v roce 2025 podal žalobu k soudu, neboť žalovaná další kroky nečinila. Soudu nezpochybňuje, že opatrovnice se stará o jmění své svěřenkyně velmi poctivě a v rámci svých veškerých možností. Na tomto místě je proto třeba připomenout, že se o pozemky nestarala již ani matka žalované, která je spoluvlastnila v letech 1947-2006. Bylo zejména na ní, aby se k pozemkům řádně přihlásila, pokud se domnívala oprávněnosti svého vlastnictví. Opatrovnice tak již vstoupila do stavu, který tu byl již v době, kdy pozemky zdědila žalovaná. S ohledem na dále uvedenou úpravu dřívějšího zákona je možné, že i za života matky žalované již byly naplněny podmínky vydržení žalobcem. Proto ani fakt, že žalovaná nyní přichází o část pozemků, nemůže založit pochybnosti o řádné péči opatrovnice.

32. Soud nesouhlasí ani s námitkou žalované, že nelze užít institut mimořádného vydržení, neboť žalobce zjistil ještě před uplynutím 5 let od nabytí účinnosti občanského zákoníku, že není vlastníkem, tedy se nejednalo z jeho pohledu o držbu nikoliv poctivou. Jak již bylo předestřeno výše, samotné zjištění o odlišném vlastníkovi neruší poctivost držby. I před přijetím zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, bylo možné držet nemovitou věc (resp. dle současné nauky právo k ní) a za splnění příslušných předpokladů i vydržet. Pro takové období bylo zásadní tehdy platné ust. § 134 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), následujícího znění: „Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“ Právní úprava vycházela z požadavku na oprávněného držitele, který byl vymezen v § 130 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. následovně: „Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 (nověji např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2338/2014), bylo pro poměry obč. zák. č. 40/1964 Sb. dovozeno, že držba nemovité věci (resp. práva k ní) byla možná i contra tabulas, tedy v rozporu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Jinými slovy, za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. bylo přípustné držet (i vydržet) pozemek, resp. právo k němu, ač dle zápisu v katastru nemovitostí žádné právo k takovému pozemku vydržiteli nenáleželo a ten by při nahlédnutí do pozemkové evidence danou skutečnost musel zjistit. Stejně tak Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 23. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2142/14 uzavřel, že oprávněný držitel byl mimo jiné takový, jenž byl v dobré víře, že existuje oprávněný titul jeho držby. Pokud jsou výše nastíněná východiska aplikována pro právě projednávanou věc, lze shrnout, že žalobce byl za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. oprávněným držitelem, neboť v době od r. 1960-2013 užíval v dobré víře předmětné pozemky. Pokud v roce 2014 zjistil, že mu vlastnické právo podle katastru nemovitostí nesvědčí, již nebyl oprávněným držitelem ve smyslu starého občanského zákoníku, avšak nový občanský zákoník toto pro mimořádné vydržení nevyžaduje. Nevyloučila se tím poctivost držby žalobce, když byl dále v dobré víře (na základě historických dokumentů a držby jeho právních předchůdců), že mu svědčí vlastnické právo, ačkoliv dle principu materiální publicity toto právo svědčí žalované. Žalobce ani mezi lety 2014 - doposud pozemky nedržel s cílem způsobit žalované újmu, ale s cílem dosáhnout souladu zapsaného a reálného stavu vlastnictví tak, jak o něm byl sám přesvědčen. I zde platí to, co bylo řečeno výše o podmínkách mimořádného vydržení; nedostatek poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.), ani předchozí oprávněné držby (§ 130 odst. 1 obč. zák.) mimořádnému vydržení nebrání.

33. Soud žalobě proto zcela vyhověl, neboť uplynula doba požadovaná ust. § 1095 o. z. pro mimořádné vydržení nemovité věci, a nebyl prokázán nepoctivý úmysl žalobce. V průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. V řízení bylo prokázáno, že stav a užívání předmětných nemovitostí se prakticky nezměnil nejméně od roku 1960. Žalované (resp. jejím právním předchůdcům) nikdy nic nebránilo, aby se v průběhu těchto let domáhali nápravy a vydání pozemků, jejichž zapsané vlastnictví svědčilo jim. Nebylo prokázáno, že by se o to žalovaná či její právní předchůdci někdy pokusili.

34. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Ve věci měl plný úspěch žalobce, nicméně s ohledem na specifičnost věci (nesvéprávnost žalované) bylo vyloučeno, aby došlo k dohodě mimosoudní cestou. Předžalobní výzva ve věci nebyla nutná, neboť pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo třeba soudního rozhodnutí. Žalovaná, resp. opatrovnice, mnoho let trpěla daný stav, po žalobci se nikdy nedomáhala vydání pozemků či úplaty za jejich užívání. Soud v tomto jednání opatrovnice spatřoval její přesvědčení, že žalobce užívá pozemky po právu (na základě desetiletí daného status quo). Byla to koneckonců ona sama, která se rovněž snažila přepsat pozemky na žalobce (podpisem kupní smlouvy), resp. je nežádat k vydání či za úplatné užívání. V soudním řízení pak nicméně opatrovnice řádně hájila zájmy opatrované, když se sama nechala zastoupit advokátem a nemohla – s ohledem na povinnosti pečovat o jmění opatrované – zůstat pasivní či s návrhem souhlasit, což jí nemůže jít k tíži. Soud na věc nahlížel tak, že žalovaná nemohla zabránit vzniklým výdajům žalobce za toto řízení, nicméně kroky opatrovnice učiněné před řízením (potažmo její pasivita) vyvolávaly důvodné přesvědčení, že oba účastníci usilují o totéž – přepis části zahrady na žalobce. Ani žalobce nemohl zamezit vzniklým výdajům, když ve věci bylo třeba meritorního soudního rozhodnutí. Soud proto v tomto případě aplikoval § 150 o.s.ř., neboť měl za to, že jsou naplněny tak specifické okolnosti, že by nebylo spravedlivé, aby žalovaná hradila náklady řízení žalobci. Proto výrokem II. soud zavázal žalovanou nahradit náklady řízení žalobci pouze co do výše poloviny soudního poplatku, když tak bude zajištěno, že si každá ze stran ponese své náklady za řízení samostatně.