4 C 96/2022

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Cejpkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 16 839,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 071,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 071,80 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 11 767,86 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 400,03 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 272,39 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 9 572,86 Kč od 19. 12. 2020 do 28. 1. 2021 a z částky 4 501,06 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 9 572,86 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 16 839,66 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela se společností právnická osoba, IČO, (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu uvedené smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou zápůjčku v 60 týdenních splátkách společně s poplatkem ve výši 10 717 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 4 180 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 2 948 Kč; dohodnutá úroková sazba činila 29 % ročně. K posouzení úvěruschopnosti žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně využity žalovanou poskytnuté údaje v zákaznické kartě. Žalovaná svůj dluh řádně a včas nehradila - do podání žaloby na svůj dluh zaplatila pouze částku 4 928,20 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne datum postoupila pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne datum.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum soud zjistil, že byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 10 717 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 4 180 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 2 948 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách. Ve smlouvě žalovaná svým podpisem potvrdila, že zapůjčenou částku převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Ze smluvních podmínek, jež tvořily součást smlouvy, vyplývá, že výpůjční úroková sazba byla v posuzovaném případě stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy ve výši 29 % ročně.

4. Ze zákaznické karty právní předchůdkyně žalobkyně vyplývá, že totožnost žalované byla ověřena občanským průkazem, že příjem domácnosti žalované činí 9 606 Kč, běžné měsíční výdaje činí 3 000 Kč. V části nazvané ověřené dokumenty právní předchůdkyně žalobkyně zaškrtla možnosti výměr důchodu, podpory.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a z přehledu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a z podacího lístku vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a požádala o uhrazení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z předžalobní výzvy a z podacího lístku soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě.

6. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit ve splátkách spolu s poplatkem ve výši 10 717 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 4 180 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 2 948 Kč. Při uzavírání smlouvy o zápůjčce ověřila právní předchůdkyně žalobkyně totožnost žalované a žalovaná jí sdělila své příjmy, výdaje. Podle zaškrtnutých políček v kartě zákazníka měl být k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou využit pouze výměr důchodu, podpory. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhů před podáním žaloby. Do podání žaloby žalovaná na svůj dluh z uvedené smlouvy zaplatila pouze částku 4 928,20 Kč.

7. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, datum, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

8. Transpozice uvedené směrnice do českého právního řádu je obsažena v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 1 písm. d) a e) téhož zákona je poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, a zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

11. Soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná v rámci tohoto právního jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách webová adresa, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách webová adresa. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou zákona č. 257/2016 Sb. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. 145/2010 Sb. a číslo Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008/48/ES, která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) pak již v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo CA Consumer Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z webová adresa) vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.

12. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalované ohledně výše příjmů a výdajů. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou byly právní předchůdkyní žalobkyně využity i další zdroje, a to zákaznická karta, soudu nijak neprokázala, neboť tato skutečnost bez dalšího nevyplývá z pouhého zaškrtnutí příslušných kolonek v kartě zákazníka. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou by tak bylo možno posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaná jako spotřebitel takovou námitku uplatnila. Tuto a navazující otázky závazně vyřešil Soudní dvůr v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo OPR-Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí). Soudní dvůr v prvé řadě navázal na svou dlouholetou judikaturu (jak byla shrnuta v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo příjmení a příjmení, elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, body 62 – 67) a konstatoval, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit (body 18 až 23 rozsudku). Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky že sankce je účinná, přiměřená a odrazující (bod 24 rozsudku). Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 českého zákona o spotřebitelském úvěru (tj. že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřená závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek (bod 30 rozsudku). Soudní dvůr však shledal podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí době, za rozpornou se zásadou efektivity (body 34 a 36 rozsudku). Lze tak shrnout, že podmínka obsažená v § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neslučitelná se směrnicí 2008/48/ES.

14. Jelikož se v nyní projednávané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne datum ve věci číslo příjmení, Recueil, s . 723, a ze dne datum ve věci C číslo příjmení příjmení, Recueil, s . I číslo). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo Adeneler a další, Sb. rozh. s . I číslo, bod 113, podrobně viz Bobek, M., obec, P., příjmení, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). K tomuto postupu ostatně české soudy výslovně vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci OPR-Finance (viz body 41 až 45 rozsudku). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne datum, ve věci číslo Von Colson a příjmení, Recueil, s . číslo, body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve spojených věcech C číslo až C číslo příjmení a další, Sb. rozh. s . I číslo, bod 115).

15. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též občanským zákoníkem jako normou obecnou. Výše citovaný § 588 věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008/48/ES (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na webová adresa), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.

16. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008/48/ES a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému čl. 8, 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad § 588 o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám zákon o spotřebitelském úvěru stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo Impact, Sb. rozh. s . I číslo).

17. Pokud jde o důsledky konstatované neplatnosti smlouvy, ty jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v této souvislosti prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, z nichž žalovaná zaplatila pouze částku 4 928,20 Kč. Tuto úhradu žalované soud s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce započetl na dlužnou jistinu, a tudíž žalovaná dluží na jistině částku 5 071,80 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, že tuto zbývající část poskytnuté jistiny zápůjčky bez souvisejících poplatků vrátila. Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně platně a účinně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. V souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tak soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 5 071,80 Kč.

18. Zbývající část žaloby ohledně požadovaných smluvních úroků a poplatků soud s ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy zamítl. Pokud jde o úrok z prodlení, ani na něj žalobkyni právo nevzniklo. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je třeba považovat za speciální ve vztahu k obecným důsledkům neplatnosti smlouvy (§ 2993 o. z.), totiž hovoří pouze o vrácení jistiny, a to ještě v době přiměřené možnostem spotřebitele. Kromě toho podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení,„ s ) ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet“ (tisk číslo Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, digitální repozitář, webová adresa, podtržení doplněno soudem). Jestliže se dle záměru zákonodárce spotřebitel nemá dostat do prodlení při splácení jistiny po rozhodnutí soudu, logicky se nemohl dostat do prodlení ani předtím. Konečně § 1970 o. z. podmiňuje mimo jiné nárok věřitele na úrok z prodlení tím, že věřitel řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, v projednávané věci žalobkyně neprokázala, že by věřitel splnil svou zákonnou povinnost prověřit úvěruschopnost žalované, a proto nárok na úrok z prodlení vzniknout nemohl. Podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), který stanoví povinnost plnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud proto aplikoval § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a uložil žalované zaplatit dluh do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení převážně úspěšnější a měla by právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však žádné náklady nevznikly, a proto jí žádná náhrada nebyla přiznána. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě ve 2 vyhotoveních. Nesplní-li povinný ve stanovené lhůtě dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.