110 C 247/2020

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr Yvonou Del Favero ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 12 148,31 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá, co do částky 2 020 Kč, co do smluvního úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 8 845,62 Kč od 21. 8. 2019 do zaplacení a co do částky ve výši 2 627,69 Kč.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 487 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 22. 5. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 9 520,62 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 8 845,62 Kč od 21. 8. 2019 do zaplacení a úhrady smluvní pokuty ve výši 2 627,69 Kč. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 23. 7. 2019 distančním způsobem, tj. na dálku dle ustanovení § 1820 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přičemž smlouva byla ze strany žalovaného podepsána„ autorizačním kódem“, tj. připojením elektronicky vygenerovaného SMS kódu, který nahrazuje fyzický podpis. Na základě smlouvy byl sjednán úvěr ve výši 7 500 Kč a v této výši byl žalovanému 23. 7. 2019 poskytnut bezhotovostním převodem na žalovaným určený bankovní účet pod variabilním symbolem, kterým bylo rodné číslo žalovaného. Na základě smlouvy se žalovaný zavázal vrátit poskytnutou jistinu ve výši 7 500 Kč s poplatkem, celkem 8 845,62 Kč do 20. 8. 2019. Žalovaný ničeho neuhradil. Kromě neuhrazené jistiny ve výši 7 500 Kč se žalobkyně domáhá úhrady poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 345,62 Kč a úhrady poplatků za zaslané upomínky ve výši 675 Kč (3 SMS upomínky po 25 Kč a tři písemné upomínky po 200 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek z 2. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně na [právnická osoba] OÜ (dále jen„ přechodný věřitel“) se sídlem v [anonymizováno] republice, reg. [číslo] která jej následně smlouvou z 5. 3. 2020 postoupila žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupkyně žalobkyně (v substituci právního zástupce žalobkyně) se k jednání dostavila. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 23. 7. 2019 distančním způsobem, tj. na dálku, dle ustanovení § 1820 o. z., bez současné fyzické přítomnosti stran, uzavřena smlouva, na základě které byl poskytnut žalovanému předchůdkyní úvěr ve výši 7 500 Kč dne 23. 7. 2019 bezhotovostním bankovním převodem na bankovní účet určený žalovaným č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] kterým bylo rodné číslo žalovaného (prokázáno potvrzením o provedené platbě na čl. 65 spisu). Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnutou jistinu ve výši 7 500 Kč s poplatkem, celkem 8 845,62 Kč vrátit žalobkyni do 20. 8. 2019 jednou splátkou. Žalovaný ničeho neuhradil.

4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které dne 23. 7. 2019 poskytla předchůdkyně žalovanému částku ve výši 7 500 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem zavázal vrátit předchůdkyni tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu vyhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť předchůdkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak předchůdkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

5. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, žalobkyně v rámci doplnění žalobních tvrzení z 13. 11. 2020 uvedla, že při zjišťování úvěruschopnosti si předchůdkyně vyžádala od žalovaného relevantní informace a podklady, tj. údaje o výši měsíčních příjmů a výdajů žalovaného, a posoudila jeho příjmy jako dostačující pro splacení úvěru a jeho příslušenství. Tedy s kladným závěrem o jeho úvěruschopnosti. Na základě údajů poskytnutých žalovaným předchůdkyně zjistila, že tento byl v rozhodné době zaměstnán jako skladník u [právnická osoba] [právnická osoba] v [obec] s čistým měsíčním příjmem 18 350 Kč v měsíci březnu 2019. Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházela předchůdkyně pouze z informací žalovaného, dle nichž jeho měsíční výdaje činily 7 000 Kč, a žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost.

7. Z předložené výplatní pásky a z výpisu z účtu žalovaného za březen 2019 a duben 2019 vzal soud za prokázáno, že příjem žalovaného v březnu 2019 činil 18 350 Kč a v dubnu 2019 18 350 Kč. Za další období nebyly příjmy žalovaného zjištěny (smlouva byla uzavřena v červenci 2019) a nebyla předložena ani žádná pracovní smlouva či jiný doklad o zaměstnání žalovaného, z něhož by bylo možno zjistit, na jaké období byla pracovní smlouva uzavřena. Pokud jde o výdaje žalovaného, předchůdkyně, jak sama uvedla, při hodnocení a zjištění výdajů spoléhala pouze na informace získané od žalovaného, jakožto spotřebitele.

8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že předchůdkyně jakožto profesionální společnost v oblasti finančních služeb a poskytovatelka spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr není možno dovodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech žalovaného podávajících se z výplatní pásky a z výpisu z účtu za dva měsíce, které navíc ani bezprostředně nepředcházely měsíci, v němž byla půjčka poskytnuta. Navíc neměla předchůdkyně k dispozici ani pracovní, či jinou smlouvu, kterou měl žalovaný uzavřenou se svým zaměstnavatelem, neměla tedy ani povědomí o tom, zda není uzavřena např. na dobu určitou, a zda jeho pracovní poměr neskončí ještě před poskytnutím úvěru. Zejména však již z tvrzení žalobkyně vyplývá, že se nedostatečně zabývala výdajovou stránkou poměrů žalovaného, když vycházela pouze z tvrzení žalovaného o jeho nikterak nespecifikovaných měsíčních výdajích ve výši 7 000 Kč. Nezjistila náklady žalovaného na bydlení, ani jaké má žalovaný další náklady v souvislosti se svým [anonymizováno] stavem, zálibami, příp. další náklady odpovídající potřebám reálného života. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru.

9. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že předchůdkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem.

10. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích, úrocích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy.

11. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 7 500 Kč a neuhradil ničeho (žalovaný zůstal v průběhu celého řízení nečinný a netvrdil, že by jakoukoliv částku v rámci úvěrového vztahu uhradil).

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil ničeho a bezhotovostně mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 7 500 Kč, soud jej zavázal k úhradě této částky. Splatnost uvedené částky nastala až po odeslání předžalobní výzvy z 23. 3. 2020. Doklad o odeslání výzvy však soudu nebyl předložen, avšak vzhledem k tomu, že odeslání/doručení předžalobní výzvy nebylo ze strany žalovaného sporováno, soud vzal za prokázáno, že tato byla někdy po 23. 3. 2020 odeslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě. Žalobkyně pak žalobou nepožaduje úhradu zákonného úroku z prodlení (požaduje pouze smluvní úrok z prodlení). Soud proto v rámci limitace žalobou, jíž je podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán, o zákonném úroku z prodlení ani nerozhodoval.

13. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek z předchůdkyně na přechodného věřitele z 2. 1. 2020 a její přílohou, a následně z přechodného věřitele na žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek z 5. 3. 2020 a přílohou ke smlouvě.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle poměru procesního úspěchu a neúspěchu ve sporu a přiznal žalobkyni 14 % účelně vynaložených nákladů řízení. Za účelně vynaložené náklady soud považuje částku ve výši 10 618 Kč Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek 800 Kč, odměnu za 4 úkony právní služby po 1 620 Kč, tj. 6 480 Kč (převzetí věci, podání žaloby, předžalobní výzva a účast u jednání), 4 režijní paušály k uvedeným úkonům po 300 Kč, tj. 1 200 Kč, cestovné ve výši 234 Kč při cestě právní zástupkyně k jednání z [obec] do [obec] a zpět při počtu ujetých km 39 osobním automobilem [registrační značka], při průměrné spotřebě 5,8 l benzínu Natural 95, při vyhláškové ceně benzínu 27,80 Kč l a kilometrovném 4,40 Kč km jízdy. Dále je účelně vynaloženým nákladem náhrada za ztrátu času za dvě započaté půlhodiny po 100 Kč, tj. 200 Kč 14 % z částky 10 618 Kč představuje 1 487 Kč. Soud podotýká, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že předmětem řízení je vedle pohledávky též její příslušenství. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud tedy zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.