110 C 40/2021

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr Yvonou Del Favero ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 9 600 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 300 Kč od 5. 3. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá co do částky 7 300 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 200 Kč od 27. 6. 2018 do 4. 3. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 900 Kč od 5. 3. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 13. 8. 2020 domáhala po žalované úhrady 9 600 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny ve výši 9 200 Kč od 27. 6. 2018 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] (ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena ve prospěch společnosti [právnická osoba], [IČO], dále jen„ předchůdkyně“) dne 26. 5. 2017 elektronicky smlouvu o úvěru [číslo] 2017 [číslo], na základě které předchůdkyně poskytla žalované jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit předchůdkyni jistinu s poplatkem v celkové výši 16 900 Kč formou 13 splátek, s 1. splátkou splatnou do měsíce od podpisu smlouvy, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 26. 6. 2018. Žalovaná svůj závazek nesplnila řádně a včas, když uhradila pouze 7 700 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupena ze společnosti [právnická osoba], [IČO], na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v průběhu celého řízení zůstala nečinná. Netvrdila, že by uhradila ještě další částku. K nařízenému jednání se žádná z účastnic nedostavila. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud tedy ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastnic, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z tvrzení žalobkyně, ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, ze smlouvy o úvěru, z přehledu uhrazených plateb a z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že předchůdkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 26. 5. 2017 mezi ní a žalovanou žalované v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem, a tato se zavázala uvedenou částku spolu s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 1 900 Kč vrátit předchůdkyni formou 13 měsíčních splátek po 1 300 Kč vždy ke každému 26. dni v měsíci do 26. 6. 2018.

4. Z tvrzení žalobkyně a z přehledu uhrazených plateb vzal soud za prokázáno, že žalovaná uhradila 7 700 Kč.

5. Soud vzal za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena úvěrová smlouva, na základě které dne 26. 5. 2017 poskytla žalobkyně žalované v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se tuto částku s poplatky a úroky zavázala vrátit žalobkyni do 26. 6. 2018 formou splátek tak, jak je uvedeno v odstavci 3. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaná jako spotřebitelka. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

6. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že předchůdkyně při uzavírání smlouvy hodnotila úvěruschopnost žalované tím, že tato musela prokázat pravidelný měsíční příjem, předložit kopii občanského průkazu a další dokumenty, jako je např. výpis z účtu na své jméno za poslední tři měsíce, pracovní smlouvu či potvrzení o výši příjmu apod. K výzvě soudu dne 24. 2. 2021 žalobkyně pouze obecně dotvrdila, že posouzení úvěruschopnosti dlužníka spočívá v prověřování podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky, kterými jsou maximální počet tří závazků u jiných věřitelů (ověřeno interním systémem poskytovatele zápůjčky), žádná zahájená exekuce, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, lustrace v ISIR a Centrální evidenci exekucí a uvedením příjmů a výdajů.

7. Ke zcela obecným skutkovým žalobním tvrzením ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy, žalobkyně doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru z 26. 5. 2017, nájemní smlouvu z 3. 9. 2015, včetně dodatku ze 17. 5. 2017, příjmový pokladní doklad ze 17. 5. 2017, doklad o inkasních platbách ze 17. 1. 2017, upomínku k úhradě nedoplatku energií, čestné prohlášení žalované z 27. 5. 2017, tři výplatní pásky, poštovní poukázku a dohodu o provedení práce bez data.

8. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru z 26. 5. 2017 vyplynul příjem žalované ve výši 10 000 Kč, což byl zároveň příjem celé její domácnosti. K tomu předložila dohodu o provedení práce a výplatní pásky za měsíce únor až duben 2017, ze kterých soud zjistil, že za tyto měsíce měla u zaměstnavatele [právnická osoba], sídlem [obec] [obec], na základě dohody o provedení práce příjem 10 000 Kč čistého měsíčně. Dále ze žádosti o poskytnutí úvěru vyplynulo, že žalovaná má náklady spojené v souvislosti s bydlením 2 254 Kč, za energie hradí 490 Kč, za stravu 2 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje 1 000 Kč. K uvedeným výdajům žalobkyně doložila nájemní smlouvu uzavřenou mezi statutárním městem Havířov a žalovanou ohledně bytu [číslo] v domě [adresa] na ul. [ulice], čor. 14 v [obec] [část obce] na dobu určitou od 15. 9. 2015 do 14. 3. 2016, a dodatek k nájemní smlouvě týkající se prodloužení nájemního poměru do 30. 9. 2017, přičemž z této smlouvy soud zjistil, že žalovaná byla v době uzavření spotřebitelské smlouvy nájemkyní předmětného bytu, a že se jedná o byt o celkové podlahově ploše včetně příslušenství 24,15 m2 (zřejmě tedy jednopokojový byt). Z příjmového dokladu (čl. 24 spisu) soud zjistil, že nájemné představovalo částku 2 254 Kč měsíčně. Z předloženého inkasního dokladu za leden 2017 a z čestného prohlášení žalované z 26. 5. 2017 vzal soud za prokázáno, že za elektřinu hradila žalovaná 490 Kč měsíčně. Předchůdkyně vyšla z toho, že volné finanční zdroje představují 3 258 Kč.

9. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované zkoumala, avšak ne řádně. Příjmy žalované před uzavřením spotřebitelské smlouvy činily 10 000 Kč měsíčně a její výdaje 5 744 Kč, volné zdroje tedy představovaly částku 4 256 Kč měsíčně. Pokud by z nich měla hradit žalovaná 1 300 Kč měsíčně jako splátku předmětného úvěru, zůstala by jí k dispozici částka 2 956 Kč. Pokud však jde o výdaje žalované zahrnuté v částce 5 744 Kč na stravu, ve výši 2 000 Kč měsíčně, tuto částku soud považuje za zcela nevěrohodnou a taktéž za zcela nevěrohodné považuje ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč, když tyto navíc nejsou ani specifikovány. Soud má tedy za to, že faktické výdaje žalované byly mnohem vyšší. Navíc uvedené výdaje nebyly nikterak žalobkyní doloženy. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání).

10. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované řádně, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy.

11. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaná prokazatelně obdržela v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a uhradila 7 700 Kč. Soud jí zavázal k úhradě rozdílu, tj. k úhradě částky 2 300 Kč.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila 7 700 Kč a předchůdkyně jí poskytla částku 10 000 Kč, soud ji zavázal k úhradě rozdílu ve výši 2 300 Kč. Splatnost uvedené částky nastala 5. 3. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 26. 2. 2020, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ihned. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 26. 2. 2020 na adresu žalované uvedenou ve smlouvě. Fikce doručení upomínky nastala třetí pracovní den, tj. 2. 3. 2020, žalovaná měla plnit ihned, tj. do 4. 3. 2020, a od 5. 3. 2020 je v prodlení. Žalované vznikla v souladu s § 1970 o. z. od 5. 3. 2020 povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,5 % ročně až do zaplacení.

13. Ze smlouvy o prodeji části závodu z 8. 9. 2018 uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], a [právnická osoba], [IČO], vzal soud za prokázáno, že došlo k převedení části závodu ve prospěch společnosti [právnická osoba], s tím, že došlo k převedení také předmětné pohledávky za žalovanou, což vyplývá z přílohy v uvedené smlouvě (založena na čl. 43 spisu). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a z její přílohy uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní bylo zjištěno, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jako postupitel postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně tak prokázala aktivní věcnou legitimaci ve sporu v souladu s ustanovením § 1887 o. z.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, neboť procesně úspěšnější žalované náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Soud proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.