111 C 116/2023

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 69 643,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 30. 8. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 67 993,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 69 643,50 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 19. 10. 2021 do 29. 8. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 67 993,50 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 30. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 697 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Karviné.

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 2. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplatit částku 69 643,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že podle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené elektronicky prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] dne 4. 1. 2021 mezi žalovaným a původním věřitelem společností [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“ nebo„ poskytovatel úvěru“) žalovaná dosud nesplatila dluh na jistině ve výši 1 650 Kč, aktuálně dále dluží kapitalizovaný úrok ve výši 33 285 Kč s smluvní pokutu za prodlení se splacením úvěru ve výši 12 119,50 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 společností původního věřitele.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, žaloba i předvolání k jednání byly žalovanému doručeny do vlastních rukou dne 4. 9. 2023, z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně (byť omluva byla soudu doručena necelé dvě minuty před začátkem jednání a v době zahájení s ní soud nebyl seznámen), přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o uživatelském účtu datované dnem 28. 12. 2020 a kopie [číslo obč. průkazu] bylo zjištěno, že žalovaný jako klient měl uzavřít se společností [právnická osoba], [IČO] jako provozovatelem smlouvu o uživatelském účtu prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], a to za účelem vedení uživatelského účtu, neboť účastníci projevili zájem uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru a následně právní vztahy z této smlouvy spravovat s využitím elektronických prostředků, listina nebyla podepsaná. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že původní věřitel měl poskytnou žalovanému informace o revolvingovém úvěru, listina nebyla podepsaná. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že měla být uzavřena dne 28. 12. 2020 mezi žalovaným jako klientem a původním věřitelem jako úvěrujícím, žalovaného opravňovala čerpat úvěr v rozsahu úvěrového rámce, jehož aktuální výše měla být uvedena v uživatelském účtu a byla odvislá od posouzení úvěruschopnosti klienta. Uživatelským účtem dle smluvního pojmosloví bylo prostředí na internetových stránkách úvěrujícího, které on zřídil a udržuje na základě smlouvy o uživatelském účtu, a ze které může klient provádět správu svých údajů, včetně správy svého úvěru. Minimální výše částky čerpání úvěru měla činit částku 1 000 Kč v případě prvního čerpání úvěru a 500 Kč v případě každého dalšího čerpání úvěru. Klient měl být povinen pravidelně hradit alespoň minimální měsíční splátku úvěru, a to nejpozději do 30 dní od prvního čerpání úvěru. [právnická osoba], a výpisů z účtu bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], vyplatila na účet žalovaného č. účtu [bankovní účet] v období od 1. 4. 2021 do 30. 4. 2021 po variabilním symbolem [číslo] 9x různé částky, dne 8. 4. 2021 šlo o částku ve výši 1 650 Kč. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 2022 soud zjistil, že původní věřitel měl postoupit pohledávku ve výši 24 239 Kč na jistině, 33 285 Kč na kapitalizovaném úroku a 7 271,70 Kč na smluvní pokutě za žalovaným žalobkyni, smlouva ale nebyla nikým podepsaná. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 2022 bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno žalobkyní. Z předžalobní výzvy ze stejného dne bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky 49 311 Kč do tří dnů, jinak podá žalobu. Z podacího lístku bylo zjištěno, že výzva i oznámení byly žalovanému odeslány poštou dne 23. 8. 2022 na adresu trvalého bydliště.

4. Uvedená dílčí skutková zjištění považuje soud za skutkový závěr ve věci samé. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Současně mělo jít o spotřebitelský úvěr (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také„ eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shodla na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis, splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). Šlo o zaručený elektronický podpis ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, účinném do 19. 9. 2016, takový podpis měl mít účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu. Dle nařízení eIDAS účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu má kvalifikovaný elektronický podpis, což je druh zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu a je vytvořený pomocí kvalifikovaného prostředku. Dle zákona č. 297/2016 Sb. mají účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu všechny druhy elektronických podpisů, tj. včetně prostého elektronického podpisu i zaručeného elektronického podpisu. V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru. písemnou formu nevyžaduje, v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo, provedeným dokazováním nebyla zjištěna vůle žalovaného smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama v obchodních podmínkách označila za kontraktační proces. Protože z listinných důkazů předložených žalobkyní plyne, že žalovanému byla z prostředků žalobkyně zaslána na jeho účet částka ve výši 1 650 Kč, o níž žalobkyně současně tvrdí, že více žalovaný na jistině nedluží, soud považuje požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný. Ze strany žalovaného došlo v rozsahu uvedené částky k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor původního věřitele, který měl za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž původní věřitel jako právní předchůdce žalobkyně jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). Žalovaný na dluh nic nezaplatil. S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno co do částky 1 650 Kč. Ve zbývající nárokované výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávek soud uzavřel, že až předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, která byla žalovanému prokazatelně odeslána dne 23. 8. 2022. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 26. 8. 2022, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit do 3 dnů, jak bylo ve výzvě uvedeno, tj. do 29. 8. 2022, jelikož tak neučinil, dostal se dne 30. 8. 2022 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný jako spotřebitel netvrdil a neprokázal, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech dlužnou jistinu ve výši 1 650 Kč vrátit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, soud proto mohl učinit závěr, že se dostal do prodlení s jejím zaplacením. Ke dni 30. 8. 2022 činila zákonná výše úroku z prodlení 15 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,5 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 19. 10. 2021), soud určil, že žalovaný je povinen úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,5 % ročně i od 30. 8. 2022 neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1492/2017 negativním výrokem, neboť žalovanému podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady.

6. Žalobkyně zaplatila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 2 786 Kč. Poplatková povinnost žalobkyně však činí 3 483 Kč, a to podle položky 2 bodu 2. ve spojení s položkou 1 bodu 1. Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), neboť soud elektronický platební rozkaz nevydal. Podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích proto soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 697 Kč.