111 C 187/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 31 137 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do , datum, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne , datum, , domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku , částka, a zákonný úrok z prodlení z téže částky ve výši 14,75 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně dne , datum, , žalovaný úvěr čerpal ve výši , částka, a měl ho zaplatit s úrokem v celkové výši dluhu , částka, do , datum, , žalovaný na dluh nic nezaplatil, neučinil tak ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne , datum, náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o úvěru a smluvních dodatků, potvrzení o platbě, upomínky, zprávy banky, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení a z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání, soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále také jako „věřitel“) společností , právnická osoba, , IČO , IČO, jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným klientem měla být uzavřena písemná smlouva o úvěru č. , hodnota, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, , dle níž se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet č. , č. účtu, vyplatit částku , částka, a žalovaný se měl zavázat stejnou částku s úrokem ve výši , Anonymizováno, % ročně vrátit ke dni , datum, . Soudu předložená listina datovaná dnem , datum, nesoucí záznam smlouvy o úvěru neobsahovala podpis žádné ze stran. Podle textu předložené smlouvy byl vytvořen pojem „kód“, kdy kód měl být vygenerovaný automaticky. Kód měl být použit jako podpis klienta na smlouvě. V předložené smlouvě není na straně žalovaného uveden žádný kód, pouze sdělení, že byl odeslán na telefon č. , hodnota, . Soudu nebyla předložena komunikace mezi věřitelem a žalovaným, z níž by bylo možno zjistit proces udělení unikátního kódu. Stejným způsobem měly být mezi věřitelem a žalovaným být uzavřeny dodatky č. , hodnota, až č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru, dodatek č. , hodnota, ze dne , datum, zvyšoval celkovou částku jistiny na , částka, , dodatek č. , hodnota, ze dne , datum, zvyšoval celkovou částku jistiny na , částka, , dodatek č. , hodnota, ze dne , datum, zvyšoval celkovou částku jistiny na , částka, a dodatek č. , hodnota, také ze dne , datum, zvyšoval celkovou částku jistiny na , částka, . Soudu předložené listiny nesoucí záznamy smluvních dodatků neobsahovaly podpisy žádné ze stran, i v nich byl vytvořen pojem „kód“, který měl být automaticky vygenerován a použit jako podpis klienta, předložených dodatcích není na straně žalovaného uveden žádný kód, pouze sdělení, že byl odeslán na telefon č. , hodnota, . Žalobkyně výpisem z účtu doložila, že dne , datum, věřitel odeslal ze svého bankovního účtu na účet č. , č. účtu, částku , částka, , dne , datum, částku , částka, , dne , datum, částku , Anonymizováno, Kč. Že jde o účet žalovaného, bylo prokázáno verifikační platbou ve výši , částka, uskutečněnou z téhož účtu dne , datum, , protiúčet rovněž nesl název shodný se jménem a příjmením žalovaného. Vlastnictví účtu žalovaným potvrdila i zpráva , právnická osoba, . ze dne , datum, , která současně potvrdila pravdivost tvrzení o výplatě dne , datum, částky , částka, , dne , datum, částky , částka, a dne , datum, částky , Anonymizováno, Kč. Pokud žalobkyně tvrdila výplatu částky , částka, dne , datum, na účet žalovaného, tato výplata ve výpisu pohybů na účtu žalovaného zaslaného z banky nebyla zjištěna. Věřitel výzvou ze dne , datum, vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu ve výši , částka, , výzva byla adresovaná na smluvní adresu bydliště žalovaného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Věřitel následně dopisem ze dne , datum, oznámil žalovanému postoupení jeho pohledávky žalobkyni. Oznámení bylo odesláno dne , datum, společně s předžalobní výzvou k úhradě žalované částky ve lhůtě „do tří dnů“, vyhotovenou advokátem žalobkyně rovněž dne , datum, . V řízení nevyšlo najevo, že žalovaný na svůj dluh cokoliv zaplatil.

4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Závěr o tom, že smlouva mezi věřitelem a žalovaným nebyla uzavřena, plyne i z absence důkazu o realizaci procesu uzavření smlouvy. Dle § 1745 o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. V dané věci si smluvní strany sjednaly okamžik účinnosti smlouvy uzavřením smlouvy, žalobkyně však uzavření neprokázala. Žalobkyně sice disponuje údaji o žalovaném, z čehož lze usuzovat, že na webových stránkách věřitele byly vyplněny jeho registrační údaje. Žalobkyně však neprokázala, že žalovaný smlouvu tvrzeného znění uzavřel. Žalobkyně nikterak neprokázala, že žalovaný požádal o úvěr prostřednictvím internetu, a po seznámení se s obsahem návrhu smlouvy jej odeslal a věřitel následně žalovanému doručil akceptaci návrhu na uzavření smlouvy. V projednávané věci nebyla soudu předložena smlouva obsahující úkon žalovaného, jenž bylo možné označit za podpis, tím spíše za kvalifikovaný elektronický podpis. Smlouva o úvěru dle o. z. písemnou formu nevyžaduje. Smlouva o úvěru jakožto spotřebitelském úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V souladu se zákonnou direktivou uvedenou v čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS soud respektoval nařízení, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. V dané věci provedeným dokazováním však nebyla zjištěna vůle žalovaného smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama označila za kontraktační proces, konkrétně, jaký byl obsah dohody kontrahentů o podobě podpisu smlouvy. I pokud by tvrzený dokument byl podepsán připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby, tedy jednoznačně prokázat, že smlouvu s věřitelem uzavřel žalovaný. Je však také nezbytné prokázat integritu dokumentu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis. Všechny ostatní elektronické podpisy tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy. Soud tedy uzavřel, že závazek z úvěru mezi účastníky nevznikl. Protože z listinných důkazů plyne, že žalovanému byla z prostředků věřitele zaslána na jeho účet částka ve výši , částka, (odeslání částky , částka, nebylo prokázáno), soud považuje požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný. Žalovaný před podáním žaloby nic nezaplatil a nadále dluží částku , částka, , o kterou se obohatil a je povinen tuto žalobkyni vrátit. Ze strany žalovaného došlo v rozsahu označené částky k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně (právní nástupkyně původního věřitele), která měla za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž věřitel jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). V přesahujícím rozsahu co do jistiny byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne , datum, , jak se podává z podacího lístku odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne , datum, , který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalovanému (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit ve výzvě určené lhůtě „do tří dnů“, tj. do , datum, , jelikož tak neučinil, dostal se dne , datum, dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni , datum, činila zákonná výše úroku z prodlení 12,75 % dlužné částky ročně, žalobkyně požadovala úrok ve výši 14,75 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni , datum, ). V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta. Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání výše plnění ze strany věřitele a okolností uzavření smlouvy, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. negativně, neboť dle výsledku řízení (zamítnutá jistina a příslušenství kapitalizované ke dni rozhodnutí) byl žalovaný převážně procesně úspěšnější účastník, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.