111 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o 289 935,47 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru a žalobkyně poskytla ve stejný dne žalovanému úvěr , částka, splatný do , datum, s poplatkem za poskytnutí ve výši , částka, , žalovanému vznikla povinnost i k úhradě smluvní pokuty ve výši , částka, , žalovaný žalobkyni část dluhu uhradil, kolik a kdy žalobkyně netvrdila, žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne , datum, vyzván k úhradě.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. K jednání nařízenému na den , datum, se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil, žalovaný nikoliv. Zásilka obsahující žalobu i předvolání k jednání byla žalovanému doručena dne , datum, v souladu s § 17 odst. 1 až 4 zákona č. 300/2008 Sb., kdy uplynulo 10 dnů od dodání datové zprávy do datové schránky žalovaného, aniž by se do schránky přihlásila osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu úvěrové smlouvy, potvrzení o platbě, kopií občanského průkazu, zprávou banky, předžalobní výzvou a dokladem o odeslání. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní (dále také jako „věřitel“) jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným klientem měla být uzavřena písemná smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, , dle níž se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet č. , č. účtu, vyplatit nejpozději do tří pracovních dnů od uzavření smlouvy částku , částka, . Žalovaný byl ve smlouvě označen jako podnikatel s IČO , IČO žalovaného, a sídlem podnikání, úvěr byl určen výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného bez uvedení konkrétního účelu. Žalovaný se zavázal částku úvěru vrátit žalobkyni do 12 měsíců ode dne čerpání úvěru a současně zaplatit poplatek za poskytnutí ve výši 0,7 % denně z částky úvěru. Celkovou částku měl žalovaný zaplatit v 12měsíčních splátkách po , částka, počínaje dnem , datum, a konče dnem , datum, . Soudu předložená listina datovaná dnem , datum, nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala na konci textu podpis pouze u zástupce věřitele, ohledně žalovaného listina neměla žádný podpis, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným, jako podepisující osobou. Podle textu předložené smlouvy byl vytvořen pojem „kód“. V soudu předložené smlouvě je na straně žalovaného uveden kód „, Anonymizováno, “, soudu však nebyla předložena komunikace mezi věřitelem a žalovaným, z níž by bylo možno zjistit proces udělení takového unikátního kódu. Pro absenci prokázání procesu přidělení proto uvedený kód nemohl být bez dalšího považován za identifikační znak žalovaného. Důkazem podpisu nemohla být ani dispozice žalobkyně s kopií občanského průkazu žalovaného a ani interní záznam o platbě částky , částka, z účtu žalovaného, kdy z listiny nebylo zjistitelné, ke které konkrétní události se takto provedená případná platba váže. Z potvrzení o provedené platbě ve spojení se zprávou banky bylo zjištěno, že z účtu žalobkyně byla dne , datum, na účet , č. účtu, převedena částka , částka, . Účet patřil v době od , datum, žalovanému. Předžalobní upomínkou ze dne , datum, a odeslanou žalovanému stejného dne na smluvně uvedenou adresu sídla podnikání žalovaného vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu ve výši , částka, „do tří dnů“. Z provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

4. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Zaručený elektronický podpis lze chápat jako jakousi vyšší formu podpisu elektronického. Zaručený elektronický podpis jsou digitální data, která podepisující osoba vytváří pomocí svého privátního klíče a zajišťuje jimi integritu a nepopiratelnost původu podepsaných dat. Podle zákona je zaručeným elektronickým podpisem ten elektronický podpis, který splňuje tyto požadavky: je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou. Uznávaným elektronickým podpisem se podle zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu rozumí: zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a obsahujícím údaje, které umožňuji jednoznačnou identifikaci podepisující osoby, zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném poskytovatelem certifikačních služeb, který je usazen mimo území České republiky, byl-li kvalifikovaný certifikát vydán v rámci služby vedené v seznamu důvěryhodných certifikačních služeb jako služba, pro jejíž poskytování je poskytovatel certifikačních služeb akreditován, nebo jako služba, nad jejímž poskytováním je vykonáván dohled podle předpisu Evropské unie. V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za uznávaný elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným označena tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou jeho a nikoho jiného. I pokud by tvrzený dokument byl podepsán připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby, tedy jednoznačně prokázat, že smlouvu s žalobkyní uzavřel žalovaný. Je také nezbytné prokázat integritu dokumentu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis. Všechny ostatní elektronické podpisy tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo.

5. To, co bylo plněno na základě neexistujícího právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyně žalovanému fakticky poskytla částku , částka, . V důsledku přijetí plnění by vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., pokud by soud zjistil, v jakém rozsahu byl dluh plněn. Za situace, kdy žalobkyně neuvedla skutková tvrzení o výši splácení dluhu, z žádné důkazní listiny tato skutečnost nemohla být zjištěna a nevyšla ani jinak v řízení najevo, nebylo možno přiznat žalobkyni nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přijmul uvedený závěr z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil, což předpokládalo tvrzení o výši mu vyplacené částky, ale současně i výši částky, kterou žalovaný žalobkyni po výplatě splatil. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 151/2024 či 8 Co 2/2026). Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, jakou částku žalovaný zaplatil, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu zamítl v celém rozsahu.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému, který byl dle výsledku řízení procesně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly.