111 C 276/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o 46 712 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 12,75 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne , datum, , domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 12,75 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně dne , datum, , žalovaný úvěr čerpal ve výši , částka, , kdy mu měla být dne , datum, vyplacena částka , částka, a stejného dne , datum, částka , částka, , dluh v podobě jistiny ve výši , částka, a úroků ve výši , částka, byl zesplatněn ke dni , datum, , žalovaný na dluh nic nezaplatil, neučinil tak ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne , datum, v souladu s § 17 odst. 1 až 3 zákona č. 300/2008 Sb., kdy se přihlásil žalovaný, jako osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o úvěru, potvrzení o platbě, zprávy banky, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení a z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání, soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále také jako „věřitel“) společností , právnická osoba, , IČO , IČO, jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným klientem měla být uzavřena písemná smlouva o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, , dle níž se věřitel zavázal žalovanému poskytnout na jeho účtu č. , č. účtu, částku do limitu , částka, opakovaným čerpáním splacené části úvěru a žalovaný se měl zavázat vybranou částku s úrokem ve výši , Anonymizováno, % ročně vrátit ve splátkách v počáteční výši , částka, . Soudu předložená listina datovaná dnem , datum, nesoucí záznam smlouvy o úvěru neobsahovala podpis žádné ze stran. Podle textu předložené smlouvy byl vytvořen pojem „kód“, kdy kód měl být vygenerovaný automaticky. Kód měl být použit jako podpis klienta na smlouvě. V předložené smlouvě není na straně žalovaného uveden žádný kód, pouze sdělení, že byl odeslán na telefon č. , hodnota, . Soudu nebyla předložena komunikace mezi věřitelem a žalovaným, z níž by bylo možno zjistit proces udělení unikátního kódu. Žalobkyně výpisem z účtu doložila, že dne , datum, věřitel odeslal ze svého bankovního účtu na účet č. , č. účtu, částku , částka, s VS , var. symbol, a dne , datum, částku , částka, s VS , var. symbol, . Vlastnictví účtu žalovaným potvrdila zpráva , právnická osoba, . ze dne , datum, , která současně potvrdila pravdivost tvrzení o výplatě dne , datum, částky , částka, , ale již žádné jiné od věřitele za dobu od , datum, do , datum, , tedy pokud žalobkyně tvrdila výplatu i částky , částka, dne , datum, na účet žalovaného, tato výplata ve výpisu pohybů na účtu žalovaného zaslaného z banky nebyla zjištěna. Věřitel výzvou ze dne , datum, vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu ve výši , částka, , výzva byla adresovaná na adresu trvalého pobytu žalovaného viz záhlaví tohoto rozsudku. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Věřitel následně dopisem ze dne , datum, oznámil žalovanému postoupení jeho pohledávky žalobkyni. Oznámení bylo odesláno dne , datum, společně s předžalobní výzvou k úhradě částky , částka, ve lhůtě „do tří dnů“, vyhotovenou advokátem žalobkyně rovněž dne , datum, . V řízení nevyšlo najevo, že žalovaný na svůj dluh po podání žaloby cokoliv zaplatil.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost právního předchůdce žalobkyně měla s žalovaným jako dlužníkem uzavřít smlouvu o úvěru, dle této se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet, jehož číslo bylo ve smlouvě uvedeno, vyplatit částku až do , částka, v podobě možnosti přečerpání zůstatku na běžném účtu žalovaného a žalovaný se zavázal vyčerpanou částku splácet smluvně dohodnutým způsobem. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru neobsahoval žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným. Verifikační platby nebyly provedeny. Výplata úvěrových částek žalovanému byla žalobkyní tvrzena ve výši , částka, a doložena jen ve výši , částka, . Kolik a kdy uhradil žalovaný na splátkách dluhu, žalobkyně netvrdila. Žalobkyně tvrdila, že při uzavření smlouvy věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, proces ověření nedoložila. Předžalobní výzva vyhotovená advokátem žalobkyně dne , datum, byla odeslána stejného dne poštou na adresu trvalého pobytu žalovaného. Jakákoliv platba ze strany žalovaného po podání žaloby nebyla v řízení zjištěna. K písemnému postoupení žalované pohledávky na žalobkyni došlo ke dni , datum, .

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně byla nadána aktivní věcnou legitimací k vymáhání žalovaného nároku, kdy na základě postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla nositelkou tvrzeného hmotného práva, které bylo předmětem řízení. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy, tj. smlouvy na poskytnutí úvěru ve výši , částka, , zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě, tj. smlouvě na úvěr ve výši , částka, , nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Závěr o tom, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, plyne i z absence důkazu o realizaci procesu uzavření smlouvy. Dle § 1745 o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. Žalobkyně však uzavření neprokázala. Žalobkyně sice disponuje údaji o žalovaném, neprokázala však, že žalovaný smlouvu tvrzeného znění uzavřel. Žalobkyně nikterak neprokázala, že žalovaný v souladu s obchodními podmínkami požádal o úvěr, a po seznámení se s obsahem návrhu smlouvy jej odeslal a banka následně žalovanému doručila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy. V projednávané věci nebyla soudu předložena smlouva obsahující úkon žalovaného, jenž bylo možné označit za podpis, tím spíše za kvalifikovaný elektronický podpis. Smlouva o úvěru dle o. z. písemnou formu nevyžaduje. Smlouva o úvěru jakožto spotřebitelském úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V souladu se zákonnou direktivou uvedenou v čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS soud respektoval nařízení, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. V dané věci provedeným dokazováním však nebyla zjištěna vůle žalovaného smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama označila za kontraktační proces, konkrétně, jaký byl obsah dohody kontrahentů o podobě podpisu smlouvy. I pokud by tvrzený dokument byl podepsán připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby, tedy jednoznačně prokázat, že smlouvu s věřitelem uzavřel žalovaný. Je však také nezbytné prokázat integritu dokumentu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis. Všechny ostatní elektronické podpisy tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy. Soud tedy uzavřel, že závazek z úvěru mezi účastníky nevznikl. Žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru měla vyplatit finanční prostředky. V důsledku přijetí plnění by vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., pokud by soud zjistil, v jakém rozsahu byl dluh plněn. Za situace, kdy žalobkyně neuvedla skutková tvrzení o výši žalovaným splacené částky za celou dobu trvání závazku a z žádné důkazní listiny tato skutečnost nemohla být zjištěna, nebylo možno přiznat žalobkyni nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přijmul uvedený závěr z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil, což předpokládalo tvrzení o výši mu vyplacené částky, ale současně i výši částky, kterou žalovaný žalobkyni po výplatě splatil. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 151/2024). Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, jakou částku žalovaný zaplatil, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu zamítl v celém rozsahu.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému, která byl dle výsledku řízení procesně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly.