111 C 285/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 10 153,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 13. 5. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky 3 113,94 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 009,70 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 23. 12. 2021 do 12. 5. 2022, zákonného úroku z prodlení z částky 1 969,71 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 13. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 266,47 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 7 940,52 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 39 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 901 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplatit částku 10 153,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 24. 5. 2020 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), v písemné formě smlouvu o úvěru [číslo] na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 11 000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy, spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 9 440 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, celkově se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 20 440 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 460 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku připadla na den 24. 7. 2021, žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, uhradil jen částku ve výši 3 960 Kč, žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 16 480 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 9 009,71 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 7 470,29 Kč, závazek ze smlouvy o úvěru nebyl původním věřitelem zesplatněn, jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 24. 7. 2021, v důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 11. 1. 2022, žalovanou pohledávku tvoří nesplacená jistina 9 009,71 Kč, nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok 707,67 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 4 343,37 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru 823,72 Kč, nesplacený inkasní poplatek 1 595,53 Kč, postoupený smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků ve výši 470,23 Kč za období od 25. 7. 2021 do 29. 11. 2021, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 266,47 Kč od 25. 7. 2021 do 29. 11. 2021, účelně vynaložené náklady vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 144,23 Kč za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od 25. 7. 2021 do 28. 11. 2021. Žalobkyně odeslala poslední upomínku před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstala procesně pasivní. Prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, žaloba a předvolání k jednání byli žalovanému doručeny do vlastních rukou dne 19. 9. 2022, datum náhradního doručení byl stanoven dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). K prvnímu jednání se nedostavil ani zástupce žalobkyně, z účasti u jednání se omluvil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ve věci byl dán cizí prvek tím, že žalovaný má bydliště na území [země]. Předmětem řízení je nárok ze smlouvy o úvěru, žalovaný je úvěrovaný, současně se jedná o smlouvu spotřebitelskou, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem a fyzickou osobou. Za tohoto předmětu řízení by pravomoc českých soudů mohla být založena na základě čl. 26 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ovšem jen za předpokladu, že se žalovaný k věci samé vyjádřil a současně nevznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českého soudu. Jelikož uvedené žalovaný neučinil, když se vůbec k doručené žalobě nevyjádřil, byl zdejší soud svou mezinárodní příslušnost oprávněn přezkoumat. Smlouva o úvěru ze dne 24. 5. 2020 není smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelový úvěr) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by společnost [právnická osoba] podnikala na území [země]. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C -222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak (což ve smlouvě nebylo), a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení úvěrové částky žalovanému došlo v [obec] (tedy na území České republiky), není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, kdy při absenci volby práva (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I), bylo použito pravidlo dle čl. 4 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení č. 593/2008, dle něhož se věc řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště.

4. Z písemné žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný dne 24. 5. 2020 vlastnoručně podepsal formulář původního věřitele, v němž tohoto požádal o poskytnutí úvěru ve výši 11 000 Kč splatného po 14 měsíčních splátkách po 1 760 Kč, v žádosti uvedl, že je zaměstnaný od 8. 1. 2020 s příjmem 11 478 Kč, což bylo potvrzeno zaměstnavatelem, jiný příjem žalovaného uveden nebyl, výdaje žalovaného činily částku 9 290 Kč za bydlení, energie, dopravu, jídlo, osobní náklady a„ jiné“, použitelný zůstatek ve výši 2 188 Kč byl v listině označen jako„ dostatečný“, nájemní smlouva předložena nebyla, žalovaný byl ženatý, měl jednu vyživovací povinnost k dítěti, se středním vzděláním. Konkrétní výše nájemného, či zda žalovaný nesplácí jiné úvěry, v listině uvedeno nebylo. Žalovaný neměl bankovní účet. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný listinu podepsal rovněž vlastnoručně dne 24. 5. 2020, listina obsahovala podmínky úvěru ve výši 11 000 Kč splatného po 14 měsíčních splátkách po 1 760 Kč. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný vlastnoručně listinu podepsal dne 24. 5. 2020 a zavázal se v ní splatit původnímu věřiteli úvěr ve výši 11 000 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 760 Kč, částku 11 000 Kč žalovaný převzal, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy, spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 9 440 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, celkově se žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 20 440 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že dne 22. 12. 2021 ji uzavřela společnost původního věřitele [právnická osoba], [IČO] jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem, smlouva nebyla předložena s přílohou, v níž měly být postupované pohledávky identifikovány. Z oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že původní věřitel oznámil žalovanému dopisem ze dne 11. 1. 2022, že pohledávka žalovaného ve výši 25 641,40 Kč byla postoupena žalobkyni, dopis byl odeslán poštou dne 12. 1. 2022, což bylo zjištěno z podacího poštovního archu. Z upomínek ze dne 1. 2. 2022 a 2. 3. 2022 soud zjistil, že žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě žalovaného dluhu. Z předžalobní výzvy od advokáta ze dne 2. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný měl zaplatit žalobkyni částku 25 641,40 Kč ve lhůtě„ do 12. 5. 2022“. Výzva byla žalovanému odeslána poštou dne 4. 5. 2022, což bylo zjištěno z podacího poštovního archu.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 24. 5. 2020 uzavřena písemná smlouva o úvěru, dle smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému na jeho žádost úvěr v částce 11 000 Kč splatný v 14 měsíčních splátkách po 1 760 Kč, částku 11 000 Kč žalovaný dne 24. 5. 2020 převzal, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy, spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 9 440 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, celkově se žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 20 440 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy. Žalovaný uhradil jen necelé tři splátky, celkem 3 960 Kč. Při uzavření smlouvy původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, vyšel z tvrzení žalovaného a z potvrzení zaměstnavatele o výši mzdy. Ke dni 22. 12. 2021 byla pohledávka z úvěrové smlouvy postoupena původním věřitelem žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno původním věřitelem.

6. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně tvrdila existenci písemné smlouvy o úvěru. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V projednávané věci byla smlouva uzavřena písemně, kdy listina obsahovala vlastnoruční podpisy smluvních účastníků. Vzhledem k datu uzavření smlouvy se jednalo o úvěr spotřebitelský podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. Soud se proto musel zabývat tím, zda původní věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena dostatečně, a to dle údajů, které měl původní věřitel od žalovaného k dispozici. Majetkové a osobní poměry žalovaného byly uvedeny v žádosti o úvěr, z něhož původní věřitel čerpal informace o žalovaném. Jiné zdroje informací nebyly tvrzeny ani předloženy. Původní věřitel kalkuloval s částkou 2 188 Kč jako disponibilním zůstatkem žalovaného k úhradě úvěru, šlo o rozdíl mezi jediným příjmem ze mzdy ve výši 11 478 Kč a tvrzenými výdaji v celkové výši 9 290 Kč. Co částky výdajů zahrnují, bylo uvedeno pouze obecně, bez konkrétní kalkulace a při absenci vhodných dokladů, např. nájemní smlouvy, jízdních dokladů, výpisu z bankovního účtu apod. Pokud původní věřitel dospěl k závěru, že žalovaný po uhrazení všech závazků má k dispozici částku 2 188 Kč měsíčně a z této je schopen splácet úvěr ve splátkách po 1 760 Kč měsíčně po dobu 14 měsíců, pak s tímto se soud neztotožňuje. Doba více jak jednoho roku je natolik dlouhá, aby zjištěné poměry žalovaného poskytly alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že žalovaný bude schopen částku splátky řádně platit. Takový závěr byl potvrzen záhy po vzniku závazku, kdy žalovaný uhradil jen necelé tři splátky. Protože původní věřitel nesplnil povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, je podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé. Podle § 580 a § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru fakticky poskytl částku 11 000 Kč, v důsledku přijetí plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalovaný před podáním žaloby uhradil částku 3 960 Kč, toto plnění je třeba odpočítat od nároku žalobkyně, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly (§ 2992 o. z.). S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno pouze co do částky 7 040 Kč (rozdíl mezi poskytnutými peněžními prostředky a úhradou žalovaného). Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 4. 5. 2022, jak se podává z podacího archu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 9. 5. 2022, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit dle její výzvy do 12. 5. 2022, jelikož tak neučinil, dostal se dne 13. 5. 2022 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše ke dni vzniku prodlení byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 13. 5. 2022 činila zákonná výše úroku z prodlení 11,75 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,5 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 23. 12. 2021), soud určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,5 % ročně i od 13. 5. 2022 neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, úroku a nákladů uplatnění byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Částku nákladů tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta za tři úkony právní služby učiněné do podání žaloby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění a sepis žaloby) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění od 1. 7. 2014 (dále jen„ a. t.“), celkem 900 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby učiněné do podání žaloby vždy po 100 Kč za jeden úkon dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., celkem 300 Kč, a náhrada 21% DPH, kterou je advokát povinen z přiznané odměny a náhrad odvést v částce 252 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 70 % předmětu řízení, vznikl ji proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 % (úspěch 70 % mínus neúspěch 30 %), tj. v částce 901 Kč.