111 C 289/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o 15 998 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, , kapitalizovaný úrok ve výši , částka, od , datum, do , datum, , úrok 19,9 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 %. ročně, úrok 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný mohl čerpat úvěr , částka, navýšený na , částka, , žalovaný nesplácel úvěr dle dohody, právní předchůdce postoupil pohledávku dne , datum, na žalobkyni. Žalovaný byl k úhradě žalované částky vyzván před podáním žaloby, k úhradě ani částečně nedošlo. Celkovou výši čerpané částky a celkovou výši zaplacené částky žalobkyně netvrdila.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, kdy předvolání k jednání společně s žalobou mu bylo doručeno dne , datum, náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně i v nepřítomnosti žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z listiny datované dnem , datum, nazvané , Anonymizováno, č. , hodnota, soud zjistil, že dle obsahu měl žalovaný (fyzická osoba) jako klient získat od věřitele , Anonymizováno, ., IČO , IČO, (která k , datum, zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, - dále také jen jako „věřitel“) úvěr v celkové výši , částka, , úrok byl sjednán ve výši 19,9 % ročně. V listině bylo uvedeno číslo bankovního účtu žalovaného , č. účtu, . Návrh byl vlastnoručně žalovaným podepsán. Z akceptace návrhu soud zjistil, že věřitel žalovanému dne , datum, potvrdil uzavření smlouvy o úvěru v podobě povoleného přečerpání zůstatku na účtu až do výše , částka, . Z návrhu dodatku ke smlouvě o kontokorentu a z akceptace návrhu soud zjistil, že byl vytvořen dne , datum, , identifikace žalovaného byla provedena potvrzovacím SMS kódem , Anonymizováno, a měnila se výše kontokorentu na částku , částka, . Změnu banka akceptovala dne , datum, . Z formuláře pro předsmluvní informace soud zjistil, že obsahoval informace o označené úvěrové smlouvě pro dobu od , datum, do , datum, a nebyl nijak nikým podepsán. Z rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb soud zjistil, že věřitel smlouvu uzavřel s žalovaným dne , datum, , žalovaný smlouvu vlastnoručně podepsal, na základě smlouvy zřídil věřitel žalovanému běžný účet č. , č. účtu, . Věřitel měl k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, jejíž záznam soudu předložil. Z interního záznamu věřitele o finančním produktu a o žalovanému soud zjistil, že žádost o úvěr měl podat žalovaný dne , datum, , měl jediný příjem ve výši , částka, měsíčně ze zaměstnání, výdaje na živobytí činily , částka, měsíčně, byl , Anonymizováno, , žil v , Anonymizováno, , Anonymizováno, v domácnosti se , Anonymizováno, lidmi a měl , Anonymizováno, . Výsledná platební kapacita žalovaného v době žádosti byla věřitelem stanovena na částku , částka, . Interní záznam o zkoumání jeho úvěruschopnosti k datu schválení navýšení kontokorentu o , částka, soud předložen nebyl. Z výpisu povoleného debetu soud zjistil, že ke dni , datum, činil zůstatek na účtu žalovaného -, částka, a stejný byl i ke dni , datum, . Z doby předchozí či následné žalobkyně soudu výpis pohybů na účtu nepředložila. Z výzev ze dne , datum, a , datum, soud zjistil, že věřitel vyzýval žalovaného k neprodlené úhradě záporných zůstatků na účtu č. , č. účtu, . Z prohlášení o okamžité splatnosti ze dne , datum, soud zjistil, že věřitel žalovanému oznámil okamžitou splatnost dluhu z úvěru ve výši , částka, . Dopis byl žalovanému odeslán téhož dne poštou na adresu trvalého pobytu. Mezi věřitelem a žalobkyní byla uzavřena dne , datum, smlouva o postoupení pohledávek. Smlouva v příloze obsahovala identifikaci žalované pohledávky. Postoupení pohledávky oznámil původní věřitel (tj. postupitel) žalovanému v dopise ze dne , datum, odeslaném poštou dne , datum, žalovanému na adresu označenou v listině o uzavření smlouvy o úvěru, shodnou s jeho adresou trvalého pobytu. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalobkyně zastoupena advokátem vyzvala žalovaného dne , datum, k úhradě dluhu ve výši , částka, do 7 dnů od odeslání výzvy, jinak podá žalobu. Ze seznamu odeslaných zásilek bylo zjištěno, že zásilka s výzvou byla poštou odeslána žalovanému dne , datum, na adresu trvalého pobytu.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost právního předchůdce žalobkyně měla s žalovaným jako dlužníkem uzavřít smlouvu o úvěru, dle této se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet, jehož číslo bylo ve smlouvě uvedeno, vyplatit částku až do , částka, v podobě možnosti přečerpání zůstatku na běžném účtu žalovaného a žalovaný se zavázal vyčerpanou částku splácet smluvně dohodnutým způsobem. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru byla žalovaným podepsána jen ohledně dohody o úvěru ve výši , částka, , smluvní dodatek navyšující úvěr na , částka, již neobsahoval žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným. Verifikační platby nebyly provedeny. Výplata úvěrových částek žalovanému nebyla žalobkyní tvrzena ani v řízení prokázána. Kolik a kdy uhradil žalovaný na splátkách dluhu, žalobkyně také netvrdila. Při uzavření smlouvy věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, ve svých výpočtech kalkuloval s částkou zůstavší žalovanému k dispozici ve výši , částka, , přičemž žalovaný měl jediný příjem, vyživovací povinnosti, popř. poskytnuté spotřebitelské úvěry nebyly nijak osvědčeny, rovněž ani příjmy a výdaje na bydlení. Předžalobní výzva vyhotovená advokátem žalobkyně dne , datum, byla odeslána následujícího dne poštou na smluvní adresu žalovaného, a to k úhradě dlužné částky ve lhůtě „do 7 dnů od odeslání výzvy“. Jakákoliv platba ze strany žalovaného po podání žaloby nebyla v řízení zjištěna.

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně byla nadána aktivní věcnou legitimací k vymáhání žalovaného nároku, kdy na základě postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla nositelkou tvrzeného hmotného práva, které bylo předmětem řízení. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy, tj. smlouvy na poskytnutí úvěru ve výši , částka, , zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě, tj. smlouvě na úvěr ve výši , částka, , nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Závěr o tom, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, plyne i z absence důkazu o realizaci procesu uzavření smlouvy. Dle § 1745 o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. Žalobkyně však uzavření neprokázala. Žalobkyně sice disponuje údaji o žalovaném, neprokázala však, že žalovaný smlouvu tvrzeného znění uzavřel. Žalobkyně nikterak neprokázala, že žalovaný v souladu s obchodními podmínkami požádal o úvěr, a po seznámení se s obsahem návrhu smlouvy jej odeslal a banka následně žalovanému doručila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy. V projednávané věci nebyla soudu předložena smlouva obsahující úkon žalovaného, jenž bylo možné označit za podpis, tím spíše za kvalifikovaný elektronický podpis. Smlouva o úvěru dle o. z. písemnou formu nevyžaduje. Smlouva o úvěru jakožto spotřebitelském úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V souladu se zákonnou direktivou uvedenou v čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS soud respektoval nařízení, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. V dané věci provedeným dokazováním však nebyla zjištěna vůle žalovaného smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama označila za kontraktační proces, konkrétně, jaký byl obsah dohody kontrahentů o podobě podpisu smlouvy. I pokud by tvrzený dokument byl podepsán připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby, tedy jednoznačně prokázat, že smlouvu s věřitelem uzavřel žalovaný. Je však také nezbytné prokázat integritu dokumentu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis. Všechny ostatní elektronické podpisy tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy. Soud tedy uzavřel, že závazek z úvěru mezi účastníky nevznikl. Žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru měla vyplatit finanční prostředky. V důsledku přijetí plnění by vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., pokud by soud zjistil, v jakém rozsahu byl dluh plněn. Za situace, kdy žalobkyně neuvedla skutková tvrzení o výši vyplacené částky za celou dobu trvání závazku a výši splácení dluhu a z žádné důkazní listiny tato skutečnost nemohla být zjištěna, nebylo možno přiznat žalobkyni nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přijmul uvedený závěr z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil, což předpokládalo tvrzení o výši mu vyplacené částky, ale současně i výši částky, kterou žalovaný žalobkyni po výplatě splatil. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 151/2024). Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, jakou částku žalovaný zaplatil, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu zamítl v celém rozsahu.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému, která byl dle výsledku řízení procesně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly.