111 C 290/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o 32 867,61 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 12 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplatit částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 12 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků elektronické komunikace smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr až do výše , částka, , žalovaný načerpal celkem částku , částka, , úvěr měl být vrácen v měsíčních splátkách, žalovaný splatil na jistinu částku , částka, , žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu. Kolik a kdy žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem, žalobkyně netvrdila.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k prvnímu jednání se nedostavil, ačkoliv byl včas a řádně předvolán, žalobou a předvolání mu bylo doručeno dne , datum, náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a v omluvené nepřítomnosti žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z listiny o smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně (dále také jako „věřitel“) měla s žalovaným jako dlužníkem prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, uzavřít smlouvu o úvěru č. , hodnota, , dle této se věřitel zavázal žalovanému převodem na účet č. , č. účtu, vyplatit dohodnutý úvěr až do výše , částka, , účel úvěru sjednán nebyl, žalovaný se zavázal částku vrátit ke dni , datum, v pravidelných měsíčních splátkách počínaje dnem , datum, , poplatek za poskytnutí byl sjednán, úrok také. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala na konci textu podpis pouze u zástupce věřitele v podobě značky zobrazující podpis, ohledně žalovaného listina neměla žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický (zjištěno z písemné i elektronické formy listiny), který by byl jednoznačně spojen s žalovaným, jako podepisující osobou, bylo zde uvedeno jen oznámení, že žalovaný si dne , datum, smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasí a elektronicky podepisuje. Listina obsahující autorizaci ověření totožnosti prostřednictvím služby BankID od společnosti , právnická osoba, ., kterou žalobkyně k důkazu předložila, neměla dle obsahu souvislost s předkládanou smlouvou o úvěru a šlo pouze o interní záznam žalobkyně. Z obchodních podmínek věřitele předložených soudu ve verzi platné ke dni uzavření smlouvy soud zjistil, že všechna jednání se činí v klientské zóně na internetových stránkách věřitele a smlouva nabývá účinnosti okamžikem uzavření. Proces uzavření smlouvy v podmínkách nebyl uveden. Z výpisu bankovních transakcí a zprávy banky soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, byla zaznamenána příchozí platba od žalobkyně s VS , var. symbol, v částce 2x , částka, dne , datum, , v částce , částka, dne , datum, a v částce , částka, dne , datum, . Současně pod stejným variabilním symbolem byly z účtu provedeny dvě úhrady ve dnech , datum, a , datum, v celkové výši , částka, . Z interního záznamu žalobkyně o ověření úvěruschopnosti soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného měl činit částku , částka, , výdaje žalovaného měly činit minimální částku , částka, s rezervou , částka, , disponibilní zůstatek činil částku , částka, , žalovaný žil , Anonymizováno, . Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky , částka, do tří dnů. Z podacího lístku bylo zjištěno, že zásilka byla odeslána dne , datum, žalovanému na adresu trvalého pobytu.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost žalobkyně měla s žalovaným jako dlužníkem uzavřít smlouvu o úvěru, dle této se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet, jehož číslo bylo ve smlouvě uvedeno, vyplatit částku až do , částka, a žalovaný se zavázal vyčerpanou částku vrátit nejpozději ke dni , datum, s navýšením o poplatek a úrok. Žalovaný fakticky čerpal 2x , částka, dne , datum, , částku , částka, dne , datum, a částku , částka, dne , datum, , celkem částku , částka, . Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru ohledně žalovaného neobsahovala žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným. K uzavření smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku postupem upraveným v obchodních podmínkách věřitele, vše mělo být učiněno v klientské zóně žalovaného, kontraktační proces ale nebyl soudu doložen. Verifikační platba nebyla provedena. Výplata částky , částka, žalobkyní žalovanému byla v řízení prokázána, k vyplacení částky došlo na bankovní účet žalovaného. Kolik a kdy uhradil žalovaný na splátkách dluhu, žalobkyně netvrdila, pouze uvedla, že na jistinu zaplatil částku , částka, . Úhradu částky , částka, na dluh z tvrzené smlouvy žalobkyně netvrdila. Při uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, žalobkyně ve svých výpočtech kalkulovala s částkou zůstavší žalovanému k dispozici ve výši , částka, , přičemž žalovaný měl jediný příjem, vyživovací povinnosti a poskytnuté spotřebitelské úvěry nebyly nijak osvědčeny, rovněž ani příjmy a výdaje na bydlení. Předžalobní výzva vyhotovená advokátem žalobkyně dne , datum, byla odeslána téhož dne poštou na smluvní adresu žalovaného, a to k úhradě dlužné částky ve lhůtě „do tří dnů“. Jakákoliv platba ze strany žalovaného po podání žaloby nebyla v řízení zjištěna.

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Závěr o tom, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, plyne i z absence důkazu o realizaci procesu uzavření smlouvy. Dle § 1745 o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. Žalobkyně však uzavření neprokázala. Žalobkyně sice disponuje údaji o žalovaném, z čehož lze usuzovat, že na webových stránkách byly vyplněny jeho registrační údaje. Žalobkyně však neprokázala, že žalovaný smlouvu tvrzeného znění uzavřel. Žalobkyně nikterak neprokázala, že žalovaný v souladu s obchodními podmínkami požádal o úvěr prostřednictvím internetu, a po seznámení se s obsahem návrhu smlouvy jej odeslal a žalobkyně následně žalovanému doručila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy. V projednávané věci nebyla soudu předložena smlouva obsahující úkon žalovaného, jenž bylo možné označit za podpis, tím spíše za kvalifikovaný elektronický podpis. Smlouva o úvěru dle o. z. písemnou formu nevyžaduje. Smlouva o úvěru jakožto spotřebitelském úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V souladu se zákonnou direktivou uvedenou v čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS soud respektoval nařízení, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. V dané věci provedeným dokazováním však nebyla zjištěna vůle žalovaného smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama označila za kontraktační proces, konkrétně, jaký byl obsah dohody kontrahentů o podobě podpisu smlouvy. I pokud by tvrzený dokument byl podepsán připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby, tedy jednoznačně prokázat, že smlouvu s věřitelem uzavřel žalovaný. Je však také nezbytné prokázat integritu dokumentu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis. Všechny ostatní elektronické podpisy tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy. Soud tedy uzavřel, že závazek z úvěru mezi účastníky nevznikl. Žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru fakticky poskytla částku , částka, . V důsledku přijetí plnění by vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., pokud by soud zjistil, v jakém rozsahu byl dluh plněn. Za situace, kdy žalobkyně neuvedla skutková tvrzení o výši splácení dluhu a z žádné důkazní listiny tato skutečnost nemohla být zjištěna, nebylo možno přiznat žalobkyni nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přijmul uvedený závěr z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil, což předpokládalo tvrzení o výši mu vyplacené částky, ale současně i výši částky, kterou žalovaný žalobkyni po výplatě splatil. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 151/2024). Pokud žalobkyně tvrdila úhradu částky , částka, ze strany žalovaného, mělo se jednat o platbu na jistinu, nikoliv o celkově zaplacenou částku od okamžiku výplaty peněz. Navíc bylo zjištěno, že žalovaný na účet žalobkyně v souvislosti s tvrzeným úvěrem zaplatil částku , částka, a k tomu žalobkyně žádná tvrzení neuvedla. Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, jakou částku žalovaný zaplatil, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu zamítl v celém rozsahu.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému, která byl dle výsledku řízení procesně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly.