111 C 301/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované o 12 406,58 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem ve výši 12,75 % ročně z pohledávky částka za dobu od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky částka za dobu od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit částku částka s úrokem ve výši 12,75 % ročně z pohledávky částka za dobu od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky částka za dobu od datum do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalované ze smlouvy o kontokorentním úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr do limitu částka smluvně navýšený na částka, pro prodlení žalované se splácením vyčerpané částky dluh ke dni datum zesplatnila, žalovaná dluh nezaplatila ani po výzvě před podáním žaloby.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, předvolání i žaloba byly žalované doručeny dne datum náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru bylo zjištěno, že na základě této smlouvy ze dne datum (dále jen „smlouva“) poskytla Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně (dále také jen „věřitel“) žalované jako fyzické osobě nepodnikateli (dále také jen „dlužník“) bezúčelový úvěr do výše částka. Soudu předložená smlouva byla písemná, žalovaná ji podepsala vlastnoručně. Žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr opakovaně, vždy do výše povoleného úvěrového limitu formou přečerpání zůstatku na běžném účtu žalované č. č. účtu, splácení úvěru spolu s úrokovou sazbou ve výši 18,9 % ročně po celou dobu platnosti úvěrové smlouvy bylo dohodnuto v měsíčních splátkách ve výši dle uvážení žalované s tím, že celý úvěr včetně úroků a nákladů měl být splacen nejpozději do jednoho roku ode dne prvního čerpání. Ve stejný den stejným způsobem žalovaná podepsala také záznam o poskytnutí předsmluvních informací. Ve smlouvě nebyly uvedeny majetkové poměry žalované. Z dodatku ke smlouvě bylo zjištěno, že byl uzavřen mezi žalobkyní a žalovanou dne datum, obsahoval vlastnoruční podpis žalované a dohodu o tom, že výše kontokorentního úvěru na účtu č. č. účtu se od účinnosti dodatku snižuje (v žalobě je tvrzeno zvýšení) na částku částka. Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že ke dni datum zaměstnavatel žalované potvrdil žalobkyni výši mzdy žalované v částky částka měsíčně, žalovaná u zaměstnavatele pracovala od datum jako Anonymizováno. Z výpisu z účtu žalované č. č. účtu předložený soudu žalobkyní za dobu od datum do datum soud zjistil, že v uvedeném období žalovaná opakovaně úvěr čerpala. Z důkazní listiny nebylo možno zjistit výši celkově vyčerpané částky za dobu trvání smluvního vztahu účastníků a ni celkovou výši částky, kterou žalovaná v průběhu doby splatila. Z výzev k úhradě dluhu bylo zjištěno, že žalobkyně je vyhotovila pro žalovanou ke dni datum pro dluh ve výši částka, dále ke dni datum pro dluh ve výši částka s určením splatnosti ke dni datum, dále ke dni datum pro dluh ve výši částka se splatností ihned a dále ke dni datum pro dluh ve výši částka ke dni datum s určením splatnosti ke dni datum. Z podacího archu a dodejky bylo zjištěno, že výzva byla žalované odeslána dne datum a dne datum vždy poštou na adresu trvalého pobytu (viz záhlaví tohoto rozsudku) a současně i na adresu adresa, adresa, což nebyla adresa smluvní ani úředně evidovaná jako pobyt žalované, dne datum a dne datum byly zásilky pro žalovanou na uvedené adrese uloženy a v úložní době nevyzvednuty. Výzva ze dne datum obsahovala i informaci o soudním vymáhání dluhu při nezaplacení. Z provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

4. Skutkový stav byl soudem právně posouzen tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, která byla uzavřena jako spotřebitelský úvěr vycházeje z definice spotřebitelského úvěru uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla dle § 588 o. z. posouzena jako absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (mezi které úvěr dle výslovného znění § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni sjednání smlouvy-dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“-patřil) byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Ke dni sjednání smlouvy platilo ustanovení § 9 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle uvedeného zákonného ustanovení byl poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování měl vycházet především z informací poskytnutých spotřebitelem. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. V tomto případě věřitel nedostál odborné péči při zkoumání úvěruschopnosti žalované, kdy žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl při sjednání původní smlouvy a následně i smluvního dodatku postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalované) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaná schopna řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (úvěr) s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky jistiny ponížené o již do doby podání žaloby zaplacenou částku. Žaloba byla však zamítnuta v celém rozsahu. Soud tak učinil z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaná obohatila, což předpokládalo tvrzení o výši jí vyplacené částky a výši částky, kterou žalovaná žalobkyni po výplatě splatila. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 151/2024). Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, že byla zkoumána úvěruschopnost žalované a jakou částku žalovaná již zaplatila, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. negativně, protože úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.