111 C 356/2020

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 13 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 31. 1. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 300 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 300 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 9. 2016 do 30. 1. 2020 a z částky 3 300 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 31. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno], sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 13. 8. 2020 domáhala po žalovaném zaplatit částku 13 300 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 13 300 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 9. 2016 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] založená v [země] se sídlem tamtéž (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela dne 23. 8. 2016 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře na internetových stránkách původního věřitele [anonymizováno], žalovaný se zavázal úvěr společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí úvěru ve výši 3 300 Kč uhradit do 24. 9. 2016, žalovaný na dluh nic nezaplatil, žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne 16. 12. 2019, ke dni podání žaloby žalovaný dosud nezaplatil 13 300 Kč, žalovaný dluh neuhradil ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, náhradní doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 19. 11. 2020 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Z žádné žalobkyní k důkazu předložené listiny nebyl zjištěn proces uzavření tvrzené smlouvy o úvěru, tedy například elektronická korespondence stanoveného obsahu, nebo podepsaná listina. K důkazu předložená listina nazvaná Prohlášení pro klienta ani neobsahovala podpis žalovaného, nemohla proto být jako smlouva posouzena. Částka 10 000 Kč byla žalovanému vyplacena na bankovní účet dne 23. 8. 2016, což bylo doloženo výpisem z účtu. Původní věřitel vyhotovil oznámení žalovanému o postoupení pohledávky žalobkyni v dopise ze dne 22. 1. 2020, jehož odeslání žalovanému bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 22. 1. 2020. Smlouva o postoupení, která by byla uzavřena mezi žalobkyní a původním věřitelem dne 20. 12. 2019 soudu předložena byla, ale s nečitelnou přílohou. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem od advokáta ze dne 22. 1. 2020 se splatností„ do tří dnů“, odeslání dopisu žalovanému bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 22. 1. 2020.

4. Pokud se týká právního posouzení věci týkajícího se aktivní legitimace žalobkyně, za situace, kdy bylo dlužníku oznámeno původním věřitelem, že došlo k postoupení pohledávky, tak není důvod k doložení smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámení o postoupení pohledávky bylo vyhotoveno postupitelem, přičemž žalobkyně doložila, že oznámení bylo podáno na poštu. Judikatura i právní teorie se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných úkonů předpokládá, že takovýto projev vůle je doručen adresátovi, a že se tedy dostal do jeho sféry dispozice (NS ČR 26 Cdo 2988/2011). Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla proto žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele.

5. Ve věci samé byl požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky opřen o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla ale existence tvrzené smlouvy zjištěna. Bylo zcela na žalobkyni, aby prokázala, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru způsobem, jak jej popisovala ve svých tvrzeních. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). Soud nijak nezpochybňuje, že je možné uzavřít smlouvu i prostřednictvím elektronických či jiných technických prostředků umožňujících zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby (jak má na mysli § 562 o. z.). V projednávané věci však nebyl zjištěn žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený elektronický podpis. Provedené důkazy neprokázaly uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tvrdila žalobkyně, tedy že žalovaný se nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů na stránkách věřitele, zřídil si uživatelský účet, zaslal věřiteli žádost o poskytnutí úvěru a po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu věřitel zaslal elektronicky návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Uzavření smlouvy pak soud nezjistil ani ze prohlášení pro klienta, neboť se jednalo o listinu, která nebyla žalovaným jakkoliv podepsána. Pro absenci žalobkyně u jednání nebyla tato poučena soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit důkazy k tvrzení, že smlouva byla uzavřena. Tvrzená smlouva proto nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Protože z listinných důkazů plyne, že žalovanému byla z prostředků žalobkyně zaslána na jeho účet částka ve výši 10 000 Kč, soud považuje požadavek žalobkyně na vrácení částky za důvodný. Ze strany žalovaného došlo v rozsahu uvedené částky k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně (právní nástupkyně původního věřitele), která měla za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž předchůdce žalobkyně jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). V rozsahu požadavku na zaplacení částky 3 300 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 22. 1. 2020, jak se podává z podacího lístku odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 27. 1. 2020, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalované (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Podle obsahu výzvy byl žalovaný povinen plnit„ do tří dnů“, tj. do 30. 1. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se dne 31. 1. 2020 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož ke dni 31. 1. 2020 činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,05 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 25. 9. 2016), soud určil, že žalovaný je povinen úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,05 % ročně i od 31. 1. 2020, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobkyni v řízení vznikly náklady v celkové výši 2 252 Kč Částku tvoří zaplacený soudní poplatek v částce 800 Kč, odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis výzvy k plnění a sepis žaloby), kdy dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) činila odměna za každý úkon právní služby učiněný do podání žaloby částku 300 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby vždy po 100 Kč za jeden úkon dle § 13 a § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, celkem 300 Kč, a náhrada 21% DPH z odměny a přiznaných náhrad v částce 252 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 75 % předmětu řízení, vznikl ji proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 % (úspěch 75 % mínus neúspěch 25 %), tj. v částce 1 126 Kč.