111 C 359/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 9 765,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 495,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 15. 5. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky 9 269,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 844,92 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 29. 4. 2022 do 14. 5. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 349,57 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 15. 5. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 332,22 Kč za dobu od 21. 6. 2021 do 28. 4. 2022 a s kapitalizovaným úrokem v částce 699,90 Kč za dobu od 21. 6. 2021 do 22. 11. 2021.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplatit částku 9 765,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 844,92 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 29. 4. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 332,22 Kč za dobu od 21. 6. 2021 do 28. 4. 2022 a s kapitalizovaným úrokem v částce 699,90 Kč za dobu od 21. 6. 2021 do 22. 11. 2021 odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne 2. 1. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, peníze byly žalovanému vyplaceny, úvěr měl být vrácen v 24 měsíčních splátkách po 1 153,45 Kč, úrok činil 23,20 % ročně, žalovaný zaplatil naposledy v červnu 2021, žalobkyně dluh v celé výši zesplatnila ke dni 22. 11. 2021, dluh byl tvořen nesplacenou jistinou ve výši 7 145,02 Kč, úroky, úroky z prodlení, smluvními poplatky za upomínání a pojistným. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal procesně pasivní. Prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, žaloba a předvolání k jednání byli žalovanému doručeny do vlastních rukou dne 7. 11. 2022 formou náhradního doručení dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). K prvnímu jednání se nedostavil ani zástupce žalobkyně, z účasti u jednání se omluvil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že tuto vyplnil žalovaný dne 2. 1. 2020 v 13.34 hodin, listinu podepsal biometricky pomocí technologie SignPad, uvedl v žádosti své doklady totožnosti a poměry, k nimž sdělil, že je ženatý, bydlí ve vlastním domě či bytě, nemá zúžené společné jmění manželů, uvedl jednu vyživovací povinnost, od 1. 2. 2019 byl zaměstnaný jako dělník u společnosti [právnická osoba], [IČO] na dobu neurčitou se mzdou 15 242 Kč čistého měsíčně za poslední tři měsíce (ověřeno výpisem z jeho běžného účtu, který žalobkyně soudu doložila ve stavu ke dni 31. 12. 2019 a 31. 1. 2020), celkový příjem domácnosti byl uveden ve výši 25 000 Kč, žalovaného nezbytné měsíční náklady byly uvedeny jako 0 Kč. Žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč splatného v 24 měsíčních splátkách. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla dne 2. 1. 2020 v 12.39 hodin uzavřena mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným jako klientem nepodnikající fyzickou osobou, žalovaný listinu podepsal biometricky pomocí technologie SignPad, smlouva byla uzavřena za účinnosti všeobecných produktových podmínek žalobkyně účinných od 1. 8. 2019 ve znění změny účinné ke dni 4. 4. 2020, žalobkyně se zavázala poskytnou úvěr ve výši 20 000 Kč nejdříve dne 2. 1. 2020 výplatou na smluvně uvedený účet žalovaného, úvěr měl být vrácen v 24 měsíčních splátkách po 1 153,45 Kč počínaje dnem 20. 2. 2020, úrok činil 23,20 % ročně, ve splátce byla obsažena i částka pojistného smluveného pojištění schopnosti splácet. Z listiny nazvané Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 4. 2022 soud zjistil, že žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalovaného při uzavírání shora uvedené smlouvy individuálně, vyšla z jeho příjmu ověřeného z běžného účtu a z informací přímo od žalovaného, žalovaný nesplácel jiné závazky a neměl„ ostatní výdaje“, jeho podíl na nákladech na bydlení byl žalobkyní definován ve výši 60,97 %. Vlastní metodikou žalobkyně dospěla k závěru o schopnosti žalovaného splácet úvěr částkou 1 49,45 Kč. Z výpisů úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku 20 000 Kč dne 2. 1. 2020, za dobu od března 2020 do června 2021 žalovaný splatil 16 splátkami celkem částku 19 504,65 Kč. Z dopisu žalobkyně vyhotoveného dne 24. 11. 2021 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému sdělila zesplatnění úvěru ke dni 22. 11. 2021 a vyzvala ho k zaplacení částky 10 540,52 Kč do 8. 12. 2021. Dopis byl odeslán poštou dne 29. 11. 2021 na adresu [adresa], což bylo zjištěno z poštovního archu, šlo o smluvně dohodnutou korespondenční adresu žalovaného. Ze tří dopisů žalobkyně vyhotovených dne 28. 4. 2022 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalovaného dluhu v částce 10 797,14 Kč do 15 dnů od odeslání dopisu, jinak bude podána soudní žaloba. Dopisy byly odeslány poštou dne 29. 4. 2022 na jednak adresu [adresa], jednak na dvě další adresy v [obec], což bylo zjištěno z poštovního archu.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech má soud za prokázáno, že mezi účastníky byla dne 2. 1. 2020 uzavřena smlouva o úvěru dle § 1824 a § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a to písemnou formou. Dle této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na jeho žádost úvěr ve výši 20 000 Kč, kdy celá částka byla převedena dne 2. 1. 2020 na účet žalovaného. Žalovaný uhradil 16 splátek v celkové výši 19 504,65 Kč. Žalobkyně závazek k zaplacení úvěru v celé zbývající výši zesplatnila ke dni 22. 11. 2021. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, žalobkyně ve svých výpočtech kalkulovala s částkou příjmu žalovaného ve výši 15 242 Kč, brala v úvahu jeho podíl na úhradě bydlení v rozsahu 61 % (což pouze v částky příjmu žalovaného by činilo částku 9 300 Kč), aniž by zjišťovala jiné výdaje žalovaného, žalovaný měl vyživovací povinnost k jedné osobě, o koho šlo a v jaké výši uvedeno nebylo. Jediným dokladem ověření poměrů žalovaného byl výpis z jeho běžného účtu za dobu dvou měsíců.

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně tvrdila existenci písemné smlouvy o úvěru. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (tzv.„ eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný (kvalifikovaný) elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu (prostý). Z uvedeného zákona plyne, že k podepisování listin mezi soukromými osobami lze použít všechny typy elektronického podpisu, tedy i prostý elektronický podpis, který nenaplňuje požadavky kladené na vyšší formy elektronických podpisů. V projednávané smlouvě byl obsažen podpis žalovaného. Jednalo se o tzv. dynamický biometrický podpis (dále jen„ DBP“). DBP vzniká snímáním vlastnoručního podpisu s využitím speciálního zařízení (např. tablet). Ten zachycuje dynamické vlastnosti podpisu, jako jsou čas, tlak, rychlost, forma a tvar, křivky, velikost a jiné. Uvedené vlastnosti představují biometrickou stopu, která je unikátní pro každého jednotlivce. Oproti běžnému podpisu tak DBT umožňuje lépe ověřit a potvrdit, že dokument skutečně podepsala deklarovaná osoba (k biometrickému podpisu viz např. Korbel, F., Melzer, F. Písemnost, elektronický a biometrický podpis v elektronickém právním jednání. Bulletin advokacie. č. 12/ 2014 s. 31). V kontextu posuzované věci je stěžejní naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal. Zatímco listinné dokumenty se nejčastěji opatřují vlastnoručním podpisem (uvedení jména a příjmení), elektronické dokumenty nutno podepsat pomocí tzv. elektronického podpisu, jehož právní status zakotvuje shora citovaný zákon č. 297/2016 Sb. (před jeho účinností to byl zákon č. 227/2000 Sb.). Zaručený elektronický podpis je plnohodnotným ekvivalentem úředně ověřeného vlastnoručního podpisu a vyznačuje se vysokou míru spolehlivosti a autentičnosti, což je dáno systémem certifikace. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). Prostý elektronický podpis logicky takovou míru identifikační a autentizační jistoty neskýtá, i přesto mu citovaný zákon přiznává základní účinky podpisu. DBT je druh elektronického podpisu. Ve smyslu nařízení eIDAS a zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce se jedná o prostý elektronický podpis, který je postaven naroveň klasickému vlastnoručnímu podpisu na papír. Požadavku písemnosti ve smyslu § 561 odst. 1 o. z. je učiněno zadost i v situaci, kdy smluvní strana opatří smlouvu prostým elektronickým podpisem, přičemž tak učiní mechanickými prostředky. Takový podpis splňuje jak funkci identifikační, tak funkci autentizační. V předmětné věci došlo k uzavření smlouvy tak, že žalovaný s obsahem smlouvy vyslovil souhlas použitím hardwarového zařízení (tabletu a elektronické tužky), pomocí něhož v podpisovém poli viděného textového souboru napsal svůj podpis. Lze proto uzavřít, že žalovaný opatřil smlouvu prostým elektronickým podpisem, neboť zadal unikátní identifikační údaje vztahující se výhradně k jeho osobě mechanickým prostředkem. Požadavek písemnosti dle § 561 odst. 1 o. z. byl proto splněn a smlouva o úvěru byla uzavřena platně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle provedeného dokazování však žalobkyně vyhodnotila schopnost a možnost žalovaného úvěr řádně splácet nedostatečně. Zejména dostatečně nevyhodnotila pasivní stránku poměrů dlužníka. Žalobkyně kalkulovala s částkou nejméně 9 300 Kč jako nákladem spotřebitele na bydlení, avšak nebyl zřejmý zdroj kalkulace a jiné výdaje žalobkyně ani nezjišťovala. Nezjišťovala ani výdaje na vyživovací povinnost žalovaného, a ani četnost závazků k jiným věřitelům nebyla prokazatelně ověřena. Pokud žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný po uhrazení všech závazků má k dispozici částku, z níž je schopen splácet úvěr ve splátkách po 1 153,45 Kč měsíčně po dobu 24 měsíců, pak s tímto se soud neztotožňuje. Doba dvou let je natolik dlouhá, aby zjištěné poměry žalovaného poskytly alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že žalovaný bude schopen částku splátky řádně platit. Jen po zaplacení bydlení by žalovanému měla zbýt částka 5 942 Kč, po odečtení splátky by mu zbyla k životu částka necelých 4 800 Kč měsíčně. Protože žalobkyně nesplnila povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, je podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé. Podle § 580 a § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru fakticky poskytla částku 20 000 Kč, v důsledku přijetí plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalovaný žalobkyni zaplatil částku 19 504,65 Kč. Plnění žalovaného je třeba odpočítat od nároku žalobkyně bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly (§ 2992 o. z.). S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno co do částky 495,35 Kč. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 9 269,67 Kč a smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávek soud uzavřel, že až předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, která byla žalovanému prokazatelně odeslána dne 29. 4. 2022. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 4. 5. 2022, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit do 15 dnů od odeslání, jak bylo ve výzvě uvedeno, jelikož tak neučinil, dostal se dne 15. 5. 2022 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 14. 5. 2022 činila zákonná výše úroku z prodlení 11,75 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,5 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 21. 6. 2021), soud určil, že žalovaný je povinen úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,5 % ročně i od 15. 5. 2022 neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému, který byl dle výsledku řízení převážně procesně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly.