111 C 366/2020

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 25 380 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 380 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 16 380 Kč ve výši 9 % ročně za dobu od 31. 7. 2018 do 29. 11. 2019 a zákonný úrok z prodlení z částky 3 380 Kč ve výši 9 % ročně za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 14. 7. 2020, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 16 380 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 16 380 Kč za dobu od 31. 7. 2018 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 6 500 Kč a nákladů na uplatnění pohledávky ve výši 2 500 Kč. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o zápůjčce uzavřené s žalobkyní dne 14. 3. 2018, na základě které žalobkyně ve stejný den převodem na účet žalovanému vyplatila částku 13 000 Kč, žalovaný byl povinen částku se smluvním poplatkem ve výši 3 250 Kč zaplatit žalobkyni dne 30. 7. 2018, žalovaný nic nezaplatil, žalobkyni tak vznikl nárok i na smluvní poplatek z prodlení požadovaný jako smluvní pokuta, žalovaný na svůj dluh nic nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, náhradní doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 30. 11. 2020 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že mezi účastníky měla být dne 14. 3. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce prostřednictvím webové stránky [anonymizováno], dle níž se žalobkyně zavázala žalovanému, označenému i rodným číslem a adresou pro doručování [obec a číslo], převodem na jeho účet č. [bankovní účet] vyplatit částku 13 000 Kč a žalovaný se zavázal částku s poplatkem ve výši 3 380 Kč vrátit žalobkyni nejpozději do 13. 4. 2018. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o zápůjčce neobsahovala podpisy v podobě jména a příjmení na konci textu, neobsahovala ani elektronický podpis, který by byl jednoznačně spojen s podepisující osobou. Na konci textu smlouvy bylo vytištěno jméno a příjmení žalovaného a k němu připojen PIN kód [anonymizováno]. Podle všeobecných obchodních podmínek žalobkyně účinných od 1. 12. 2016 pojem„ identifikátor“ znamenal unikátní kód, který věřitel odešlo klientovi prostřednictvím sms na jeho mobilní číslo, sdělené klientem v rámci registrace. K uzavření smlouvy mělo dojít v okamžiku doručení akceptace návrhu na uzavření smlouvy klientovi na jeho emailovou adresu, sdělenou v rámci registrace. Soudu nebyla předložena komunikace mezi účastníky, z níž by bylo možno zjistit proces udělení unikátního PIN kódu, resp. identifikátoru. Žalobkyně výpisem z účtu doložila, že dne 14. 3. 2018 odeslala ze svého účtu na účet č. [bankovní účet] (stejný, jako v listině o uzavření smlouvy o zápůjčce) se symbolem rodného čísla žalovaného částku 13 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisy ze dne 6. 8. 2018, 13. 8. 2018, 20. 8. 2018, 29. 8. 2018 a 13. 9. 2018, které byly soudu předloženy, jejich odeslání ale nebylo soudu doloženo. Z předžalobní výzvy od advokáta ze dne 19. 9. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný měl zaplatit žalobkyni částku 24 570 Kč a náklady právního zastoupení v částce 800 Kč ve lhůtě„ do tří dnů“. Výzva byla žalovanému odeslána poštou na adresu [obec a číslo] dne 21. 11. 2019, což bylo zjištěno z podacího lístku.

4. Po provedeném dokazování měl soud za zjištěný následující skutkový stav. Mezi účastníky měla být dne 14. 3. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce prostřednictvím webové stránky [anonymizováno], dle níž se žalobkyně zavázala žalovanému, označenému i rodným číslem a adresou pro doručování [obec a číslo], převodem na jeho účet č. [bankovní účet] vyplatit částku 13 000 Kč a žalovaný se zavázal částku s poplatkem ve výši 3 380 Kč vrátit žalobkyni nejpozději do 13. 4. 2018 Smlouva o zápůjčce neobsahovala podpis žalovaného v podobě jména a příjmení na konci textu, neobsahovala ani jeho elektronický podpis, který by byl jednoznačně spojen s osobou žalovaného, v textu smlouvy bylo vytištěno pouze jméno a příjmení žalovaného a k němu připojen PIN kód [anonymizováno], což dle všeobecných obchodních podmínek žalobkyně účinných od 1. 12. 2016 byl unikátní kód, který věřitel odesílá klientovi prostřednictvím sms na jeho mobilní číslo, sdělené klientem v rámci registrace a k uzavření smlouvy mělo dojít v okamžiku doručení akceptace návrhu na uzavření smlouvy klientovi na jeho emailovou adresu, sdělenou v rámci registrace. Dne 14. 3. 2018 odeslala žalobkyně ze svého účtu na účet žalovaného (variabilním symbolem bylo rodné číslo žalovaného) částku 13 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisy ze dne 6. 8. 2018, 13. 8. 2018, 20. 8. 2018, 29. 8. 2018 a 13. 9. 2018, jejich odeslání nebylo soudu doloženo, předžalobní výzvou zástupce žalobkyně vyzval žalovaného uhradit částku 24 570 Kč a náklady právního zastoupení v částce 800 Kč ve lhůtě„ do tří dnů“, výzva byla žalovanému odeslána poštou na adresu [obec a číslo] dne 21. 11. 2019. V řízení nevyšlo najevo, že k úhradě částky v žalované výši, byť částečně, došlo.

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, současně mělo jít o spotřebitelský úvěr (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o zápůjčce dle § 2390 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o zápůjčce tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o zápůjčce mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo, provedeným dokazováním nebyla zjištěna vůle žalovaného smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama v obchodních podmínkách označila za kontraktační proces. Protože z listinných důkazů předložených žalobkyní plyne, že žalovanému byla z prostředků žalobkyně zaslána na jeho účet částka ve výši 13 000 Kč, soud považuje požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný. Ze strany žalovaného došlo v rozsahu uvedené částky k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně, která měla za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o zápůjčce. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění žalobkyně poskytnuté bez právního důvodu, přičemž žalobkyně jednala v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). Jelikož žalovaný dosud nic nezaplatil, musí žalobkyni zaplatit částku 13 000 Kč. V rozsahu navíc požadované částky 12 380 Kč byla proto žaloba zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve žaloba byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, která byla žalovanému prokazatelně odeslána dne 21. 11. 2019. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 26. 11. 2019, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit do 3 dnů, tj. ke dni 29. 11. 2019, jelikož tak neučinil, dostal se dne 30. 11. 2019 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 30. 11. 2019 činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 9 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 31. 7. 2018), soud určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit ve výši 9 % ročně i od 30. 11. 2019, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobkyni v řízení vznikly náklady v celkové výši 2 116 Kč Částku tvoří zaplacený soudní poplatek v částce 916 Kč, odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis výzvy k plnění a sepis žaloby), kdy dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) činila odměna za každý úkon právní služby učiněný do podání žaloby částku 300 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby vždy po 100 Kč za jeden úkon dle § 13 a § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, celkem 300 Kč. Náhrada 21% DPH z odměny a přiznaných náhrad nebyla přiznána, protože advokát není plátcem DPH. Náklady celkem činily částku 2 116 Kč, žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 51 % předmětu řízení, vznikl jí proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 2 % (úspěch 51 % mínus neúspěch 49 %). Jelikož v uvedené výši se jednalo o úspěch v poměrně nepatrné části předmětu řízení, nebyla náhrada nákladů řízení přiznána žádné ze stran.