111 C 421/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o 69 552,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku a pro případ prodlení se zaplacením této částky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné částky nebo její nesplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou částky, zvýšené o osm procentních bodů.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 12 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplatit částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela na dálku s žalovanou dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které ji poskytla v několika platbách celkem částku , částka, , žalovaná splatila na jistinu dosud jen , částka, v jednotlivých splátkách provedených v době od , datum, do , datum, , konec kreditového rámce měl nastat ke dni , datum, , pro prodlení žalované celý úvěr se stal splatný již ke dni , datum, , žalovaná nadále dluží a nereagovala ani na předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, prvního jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, předvolání i žaloba byly žalované doručeny ke dni , datum, náhradní formou doručení dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně (dále také jako „věřitel“) jako obchodní firma uzavřela s žalovanou jako dlužníkem a nepodnikající fyzickou osobou prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , dle této se věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr až do výše , částka, , účel úvěru sjednán nebyl, žalovaná se zavázala částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, první splátka byla splatný vždy 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná částka úvěru, poplatek za poskytnutí byl sjednán, úrok také. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala na konci textu oznámení, že žalovaná si dne , datum, smlouvu přečetla a s jejím obsahem souhlasí a elektronicky podepisuje. Z listiny obsahující autorizaci ověření totožnosti soud zjistil, že totožnost žalované byla při podpisu ověřena prostřednictvím služby BankID a žalobkyně soudu doložila i BankID výpis obsahující údaje o žalované. Z obchodních podmínek věřitele předložených soudu ve verzi platné ke dni uzavření smlouvy soud zjistil, že všechna jednání se činí v klientské zóně na internetových stránkách věřitele a smlouva nabývá účinnosti okamžikem uzavření. Z výpisu bankovních transakcí a ze soudem vyžádané zprávy od banky žalované soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, byla v době od , datum, do , datum, žalovaná. Na účet byly zaznamenány příchozí platby od žalobkyně dne , datum, ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, a , částka, , dne , datum, ve výši , částka, a , částka, , dne , datum, ve výši , částka, a dne , datum, ve výši , částka, . Z interního záznamu žalobkyně o ověření úvěruschopnosti soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalované měl činit částku , částka, , kdy však sama žalovaná měla uvést příjem ve výši , částka, , minimální výdaje žalované měly činit částku , částka, s rezervou , částka, , disponibilní zůstatek činil částku , částka, , žalovaná měla žít ve společné domácnosti čítající dva společně hospodařící členy. Příjem žalované byl ověřen výpisem z jejího bankovního účtu. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky , částka, a nákladů právního zastoupení v částce , částka, do tří dnů. Z potvrzení o odeslání bylo zjištěno, že zásilka byla odeslána dne , datum, žalované na adresu pobytu uvedenou v uzavřené smlouvě.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost žalobkyně s žalovanou jako dlužníkem uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, žalovaná smlouvu podepsala zaručeným elektronickým podpisem v podobě BankID SIGN dne , datum, , úvěrový limit byl ujednán do výše , částka, a žalovaná v době od , datum, do , datum, vyčerpala v osmi výběrech celkem částku , částka, , žalovaná se zavázala vyčerpanou částku vrátit nejpozději v ujednaných splátkách, splatila dosud jen , částka, v jednotlivých splátkách provedených v době od , datum, do , datum, . Při uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované s kladným výsledkem, žalobkyně ve svých výpočtech kalkulovala s částkou zůstavší žalované k dispozici ve výši , částka, , přičemž žalovaná měla jediný příjem, jehož ověřená výše činila , částka, , jiné příjmy domácnosti ani výdaje na bydlení nebyly nijak ověřeny. Předžalobní výzva vyhotovená advokátem žalobkyně dne , datum, byla odeslána dne , datum, poštou na smluvní adresu žalované, a to k úhradě dlužné částky ve lhůtě „do tří dnů“.

5. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V dané věci byla žalobkyně nadaná aktivní věcnou legitimací k vymáhání žalovaného nároku, kdy na základě postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla nositelkou tvrzeného hmotného práva, které bylo předmětem řízení. Provedenými důkazy byla zjištěna existence tvrzené úvěrové smlouvy. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, platné od 17. 9. 2014, účinné od 1. 7. 2016 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané věci byla soudu předložena smlouva podepsaná zaručeným elektronickým podpisem ve formě BankID. Bankovní identita garantuje totožnost podepisujícího (identita ověřená bankou) a dobu podpisu (časové razítko), přičemž technologie zaručuje, že dokument nebyl po podpisu změněn (viz www.bankid.cz).

6. Mezi žalobkyní a žalovanou byla tedy dle § 2395 o. z. uzavřena smlouva o úvěru, která byla uzavřena jako spotřebitelský úvěr vycházeje z definice spotřebitelského úvěru uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla však dle § 588 o. z. posouzena jako absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle provedeného dokazování věřitel vyhodnotil schopnost a možnost žalované spotřebitelský úvěr řádně splácet nedostatečně. Věřitel kalkuloval s částkou , částka, jako celkovým příjmem žalované. Měsíční výdaje byly uvedeny pouze ve výši , částka, . Výdaje v takové výši v roce 2024 tak byly zjevně podhodnocené a nebyly ani doložené, stejně jako pouze tvrzené další příjmy domácnosti. Doba více jak dvou let pro splacení dluhu (původně ujednaná) byla natolik dlouhá, aby takto zjištěné poměry žalované poskytly alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že bude schopna částku splátky v měnící se výši (s ohledem na vybranou sumu úvěru) měsíčně řádně platit. Absence úvěruschopnosti u žalované se projevila po uzavření úvěrové smlouvy nezaplacením řádných splátek, kdy již ke dni , datum, žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalobkyně navíc dle obsahu důkazních listin měla informace o poměrech žalované k dispozici bezprostředně před podpisem úvěrové smlouvy, tudíž ani z časového hlediska neměla objektivně možnost řádného posouzení platebních schopností žalované. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku příjmů a výdajů žalované, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi ním a žalovanou je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalované bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky , částka, , což je částka, která byla žalované vyplacena. Pokud žalovaná před podáním žaloby zaplatila částku , částka, , je třeba toto plnění odpočítat od nároku žalobkyně, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly (§ 2992 o. z.). S ohledem na uvedené bylo žalobě vyhověno pouze co do částky , částka, (rozdíl mezi poskytnutými peněžními prostředky a úhradou žalované). Dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru se stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobkyně domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaná vracet žalovanou částku, ale je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobkyně domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu. Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V tomto případě určil splatnost soud, protože nedošlo k dohodě mezi účastníky. Jelikož se jedná o speciální ustanovení, kromě jistiny nenáleží žalobkyni další nároky, ale rovněž není možno uložit plnění žalované pod ztrátou výhody splátek. K aplikaci ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, soud přistoupil s úvahou, že pokud by úvěrová smlouva byla uzavřena (byla by podepsána), tak by byla v dané věci shledána neplatnou pro nedostatek odborného posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní (viz zjištěný popis posouzení úvěruschopnosti shora). V souvislosti s neexistencí smlouvy a stanovením nové splatnosti dluhu byla žaloba zamítnuta i v rozsahu požadovaného příslušenství v podobě úroku z prodlení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci určil splatnost nesplacené jistiny soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně doposud nedošlo. Pokud se žalovaná nijak nebránila, že by nebylo v jejích možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdila a neprokazovala svou majetkovou a sociální situaci, je nutno splatnost stanovit úvahou soudu, a to do budoucna, neboť žalovaná se nemůže dostat do prodlení, aniž by mohla o splatnosti svého dluhu dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vědět, přičemž tato se ve smyslu uvedené judikatury nemůže odvíjet ani od výzvy věřitele k plnění. Úvahou soudu byla stanovena lhůta k plnění 30 dnů od právní moci rozsudku, v níž by mělo být v možnostech žalované dluh uhradit (k tomu srov. rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025). Nárok na úrok z prodlení vznikne žalobkyni až po uplynutí 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku, pokud nebude dluh uhrazen.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. negativně, protože převážně procesně úspěšnější žalované žádné náklady v řízení nevznikly.