111 C 52/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 26 821,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 261,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky 5 560,35 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 25 988,92 Kč ve výši 9,75 % ročně za dobu od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky 4 727,73 Kč ve výši 9,75 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 937,42 Kč za dobu od [datum] do [datum], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 292,67 Kč za dobu od [datum] do [datum] a úroku ve výši 20,9 % ročně z částky 25 988,92 Kč za dobu od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 725 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplatit částku 26 821,54 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 937,42 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 292,67 Kč od [datum] do [datum], úrok 20,9 % ročně z částky 25 988,92 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 25 988,92 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalované peníze ve výši 30 000 Kč, úvěr měla žalovaná vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, pohledávka byla postoupena věřitelem společností [právnická osoba] dne [datum] na [právnická osoba] a.s. a tato postoupila pohledávku za žalovanou smlouvou ze dne [datum] na žalobkyni.

2. Dne [datum] vydal soud I. stupně rozsudek č. j. [číslo jednací], jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Odvolací soud usnesením ze dne [datum] prvostupňové rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení s tím, že ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 2018 [číslo] zjistil, že dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a [právnická osoba], a. s., jako postupníkem, uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, kterou byly na [právnická osoba], a. s., postoupeny pohledávky uvedené v příloze [číslo] této smlouvy o postoupení pohledávek. Z přílohy [číslo] této smlouvy o postoupení pohledávek pak odvolací soud zjistil, že mezi jiným jsou v této příloze uvedeny i pohledávky společnosti [právnická osoba] za žalovanou vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] v celkové výši 30 051,63 Kč. Odvolací soud pak ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] zjistil, že dne [datum] byla mezi [právnická osoba], a. s., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, kterou byly na žalobkyni postoupeny pohledávky uvedené v příloze [číslo] této smlouvy o postoupení pohledávek. Z přílohy [číslo] této smlouvy o postoupení pohledávek pak odvolací soud zjistil, že mezi jiným jsou v této příloze uvedeny i pohledávky za žalovanou vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] v celkové výši 30 051,63 Kč. Po doplnění dokazování tedy odvolací soud dovodil, že žalobkyně řádně prokázala svou aktivní věcnou legitimaci, neboť prokázala, že na ni byly postoupeny pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení.

3. Žalovaná se po dobu řízení k věci nevyjádřila. Rovněž jednání dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] se nezúčastnila. Vždy byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu. Datum doručení předvolání k poslednímu jednání bylo stanoveno ke dni [datum], k doručení došlo náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z návrhu smlouvy o půjčce na kliknutí a akceptace smlouvy soud zjistil, že dne [datum] byla mezi věřitelem společností [právnická osoba], IČO4924091 (dále také jen„ věřitel“) a žalovanou jako fyzickou nepodnikající osobou (dále také jen„ dlužník“) uzavřena smlouva o půjčce, na základě které měl věřitel žalované poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a ona jej měla splatit 39 anuitními splátkami ve výši 1 066,26 Kč, úrok byl sjednán ve výši 20,9 % ročně a nebyl určen účel úvěru. Přijetí návrhu na uzavření smlouvy věřitel žalované oznámil v dopise ze dne [datum]. Návrh smlouvy byl žalovanou podepsán elektronicky s využitím„ klientského čísla“ [číslo] Smlouva neobsahovala údaje o majetkových poměrech žalované. Z výpisu úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaná částku 30 000 Kč čerpala dne [datum] a za dobu od čerpání částky do [datum] žalovaná splatila na svůj dluh celkem částku 8 738,81 Kč. Z dopisu věřitele ze dne [datum] soud zjistil, že věřitel prohlásil k uvedenému dni dluh žalované z předmětné smlouvy za okamžitě splatný, dluh činil částku 30 051,63 Kč. Z interního výpisu věřitele nazvaného CBL bylo zjištěno, že banka neměla o žalované negativní poznatky a označila žalovanou jako subjekt v pořádku. Z potvrzení věřitel soud zjistil, že banka provedla šetření k úvěruschopnosti žalované a dospěla k závěru, že žalovaná má průměrný příjem na běžném účtu ve výši 23 808 Kč a nevznikly proto pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Z mimořádného výpisu z účtu žalované, který žalobkyně doložila k důkazu o schopnosti žalované úvěr splácet, bylo zjištěno, že v době od prosince 2017 do března 2018, tj. v době čtyř měsíců před poskytnutím úvěru, neměla žalovaná na svém účtu zaznamenaný žádný příjem krom převodů částek ze zahraničních bank bez uvedení zdroje převedených prostředků. Z předžalobních výzev soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne [datum] adresovaným na smluvní adresu [adresa žalované] adresu [ulice a číslo], [PSČ] [obec] k úhradě dluhu ve výši 38 029,67 Kč ve lhůtě„ neprodleně“, oba dopisy byly odeslány dne [datum] poštou.

5. Žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně byla v řízení dle § 1882 odst. 1 o. z. nadána aktivní věcnou legitimací, neboť prokázala, že je nositelkou tvrzeného hmotného práva, o nějž v řízení šlo. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit smluvně dohodnutým způsobem, úvěr ale řádně a včas nesplatila. Žalovaná netvrdila, že by ke dni rozhodnutí soudu dluh vzniknuvší z úvěrové smlouvy neexistoval. Provedenými důkazy byla existence úvěrové smlouvy zjištěna. Dle § 588 o. z. byla však smlouva k absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) byly sjednána protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná jako fyzická nepodnikající osoba), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se jako věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabývala otázkou schopnosti spotřebitele v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaná schopna řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky se musí podle soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně nijak nedoložila, že povinnost zkoumat schopnost žalované úvěr řádně splácet, byla splněna. Z pouhé proklamace původního věřitele, že proces zkoumání byl proveden, nemůže být splnění zákonné povinnosti prokázáno. Stejnou důkazní sílu má pro účel soudního řízení i interní výpis původního věřitele, jehož jediným obsahem je konstatování, že subjekt je v pořádku. Rovněž z výpisu bankovního účtu žalované nebylo splnění zákonné povinnosti dokázáno, protože na základě v něm uvedených pohybů nemohl mít věřitel do okamžiku výplaty úvěru žádnou relevantní informaci o zdroji příjmů žalované. Jiné důkazy ohledně splnění zákonné povinnosti věřitele nebyly soudu předloženy a to ani přes poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ohledně potřeby doplnění rozhodných skutečností a důkazů k nim. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalované bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 30 000 Kč. Žalovaná před podáním žaloby uhradila částku 8 738,81 Kč, toto plnění je třeba odpočítat od nároku žalobkyně, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly (§ 2992 o. z.). S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno pouze co do částky 21 261,19 Kč (rozdíl mezi poskytnutými peněžními prostředky a úhradou žalované). Ve zbývajícím nároku ve výši 5 560,35 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávek soud uzavřel, že až předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, která byla žalované prokazatelně odeslána dne [datum]. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalované doručena nejpozději dne [datum], který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Podle § 1958 o. z. byla žalovaná po výzvě povinna plnit, tj. zaplatit žalobkyni žalovanou částku, ve lhůtě„ neprodleně“. Jelikož v dané věci se jednalo o zaplacení finanční částky v obvyklé výši, lze míti za to, že lhůtou neprodlenou, tj. bez zbytečného odkladu, se myslí doba mezi sedmi až deseti dny od doručení výzvy. V tomto rozsahu se jedná o velmi krátkou lhůtu, v níž je nutné provést bezodkladné, neprodlené a okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). Žalovaná byla proto povinna dluh žalobkyni zaplatit ke dni [datum] (sedmý den po doručení výzvy), jelikož tak neučinila, dostala se dne [datum] dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož ke dni [datum] činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně se domáhala úroku ve výši 9,75 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni [datum]), soud určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit i od [datum] ve výši 9,75 % ročně, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení a úroku byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobkyni v řízení vznikly náklady v celkové výši 9 870 Kč Částku tvoří zaplacený soudní poplatek v částce 2 416 Kč (z žaloby i z odvolání), odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis výzvy k plnění a sepis žaloby), kdy dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) činila odměna za každý úkon právní služby učiněný do podání žaloby částku 300 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby vždy po 100 Kč za jeden úkon dle § 13 a § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, celkem 300 Kč, podle § 7 bodu 5. a. t. za každý úkon právní služby učiněný po podání žaloby částku 2 180 Kč, přičemž takový úkon byl učiněn dvakrát (sepis odvolání a účast u jednání soudu I. stupně dne [datum]), náhrada hotových výdajů advokáta za úkony právní služby učiněný po podání žaloby ve výši 300 Kč za jeden dle § 13 a. t., celkem 600 Kč, a náhrada 21% DPH z odměny a přiznaných náhrad v částce 1 294 Kč Náklady celkem činily částku 9 870 Kč, žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 79 % předmětu řízení, vznikl ji proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 58 % (úspěch 79 % mínus neúspěch 21 %), tj. v částce 5 725 Kč. Žalobkyni nebyl přiznán nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů spojených s úkonem účasti u jednání dne [datum] a dne [datum], neboť obě jednání se konaly jen proto, aby žalobkyně splnila svou povinnost dle § 79 odst. 1 o. s. ř. tím, že uvede tvrzení a navrhne důkazy, které měly být jako rozhodné uvedeny již v návrhu na zahájení řízení, tudíž nemohlo jít o účelně vynaložené náklady.