111 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 105 030,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 21. 4. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky 81 030,11 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 20 897,81 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 21. 4. 2020 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení z částky 36 294 Kč ve výši 0,1 % denně za dobu od 21. 4. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 2. 2022 domáhala po žalovaném zaplatit částku 105 030,11 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 44 897,81 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 21. 4. 2020 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení z částky 36 294 Kč ve výši 0,1 % denně za dobu od 21. 4. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků elektronické komunikace dne 14. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, peníze byly žalovanému vyplaceny, úvěr měl být vrácen v 72 měsíčních splátkách po 772 Kč, dluh měl být splacen v celkové výši 55 562 Kč, úrok činil 23 % ročně, žalovaný nezaplatil nic, žalobkyně dluh v celé výši zesplatnila ke dni 6. 4. 2020, dluh byl tvořen nesplacenou jistinou ve výši 30 000 Kč, dále úroky, úroky z prodlení, odměnou za inkasní služby, cenou za doplňkové služby, náklady na upomínkování a smluvní pokutou, vše celkem ve výši 105 072,16 Kč. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal procesně pasivní. Prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, žaloba a předvolání k jednání byli žalovanému doručeny do vlastních rukou dne 825. 4. 2022 formou náhradního doručení dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). K prvnímu jednání se nedostavil ani zástupce žalobkyně, z účasti u jednání se omluvil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z emailové korespondence ze dne 12. 11. 2019 o návrhu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] soud zjistil, že žalobkyně žalovanému na email [email] zaslala dne 12. 11. 2019 v 8:45 hodin návrh smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] v návrhu bylo uvedeno, že úvěr činí částku 30 000 Kč, poplatek za poskytnutí činí částku 6 000 Kč, na úhradu předchozího závazku žalovaného bude vyplacena částka 15 235 Kč, žalovanému na účet bude vyplacena částka 8 765 Kč, úrok bude činit 23 % ročně, RPSN 38,73 %, splatnost bude 72 měsíců po 1 298 Kč, částka splátky bude obsahovat splátku jistiny a úroku ve výši 772 Kč, poplatek za inkasní službu ve výši 123 Kč, bude sjednána i možnost odkladu splátek za 91 Kč a možnost přerušení splácení v případě nemoci za 156 Kč či ztráty zaměstnání za 156 Kč, celkem žalovaný splatí částku 61 717 Kč, v případě porušení smluvních povinností pak celkově bude muset zaplatit částku nejvíc 109 234 Kč. Žalovaný byl v elektronicky zaslaném návrhu úvěrové smlouvy označen jménem, příjmením, rodným číslem, adresou bydliště, bankovním účtem č. [bankovní účet], telefonním číslem a mailem [email]. Ze záznamu pohybu na bankovním účtu bylo zjištěno, že dne 14. 11. 2019 z účtu žalovaného byla na účet žalobkyně odeslána částka 10 Kč s variabilním symbolem [číslo] (číslo smlouvy) a zprávou pro příjemce„ souhlasím se smlouvou.č [číslo]“. Návrh smlouvy obsahoval i Přílohu č. 5, což byl dotazník k posouzení bonity žadatele. Zde bylo uvedeno, že žalovaný je vyučen, nemá vyživovací povinnost k dítěti ani k manželce, je zaměstnán v dělnické profesi u společnosti [právnická osoba], [IČO] v [obec] v pracovním poměru na dobu určitou s výdělkem 31 080 Kč (bez uvedení, zda je o mzdu čistou či hrubou s tím, že údaje byly ověřeny u zaměstnavatele), náklady na spotřebitele byly uvedeny ve výši 6 800 Kč, náklady na bydlení 872 Kč, žalovaný nevlastnil nemovitosti, splácel úvěry u tří dalších společností, celkové výdaje činily částku 24 644 Kč, měsíční zůstatek byl uveden v částce 5 138 Kč se závěrem, že žalovaný jako spotřebitel má dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. Částka měsíčního disponibilního zůstatku byla uvedena po deklaraci příjmu žalovaného ve výši 31 080 Kč a výdajů žalovaného ve výši 24 644 Kč (rozdíl činí částku 6 436 Kč). Soudu předložená smlouva o úvěru byla podepsána dne 14. 11. 2019 sms kódem [číslo] z telefonního čísla žalovaného. Proces přidělení tohoto kódu žalovanému doložen nebyl, obchodní podmínky žalobkyně účinné v době uzavření smlouvy však presumovaly podpis úvěrovaného právě tzv.„ autorizačním kódem“. Z výpisu banky o převodu peněz soud zjistil, že z účtu žalobkyně č. [bankovní účet], byla dne 18. 11. 2019 převedena na účet žalovaného částka 8 765 Kč a dále byla převedena částka 15 235 Kč, ale na jiný účet žalobkyně, u obou převodů byl uveden variabilní symbol v podobě čísla úvěrové smlouvy, u částky 8 765 Kč to bylo [číslo] u převodu částky 15 639 Kč to bylo [číslo]. Z potvrzení o vyplacení úvěru a z potvrzení o úhradě dluhu zhotovených žalobkyní dne 18. 11. 2019 bylo zjištěno, že žalovanému oznámila výplatu částky 15 235 Kč, kterou byl zaplacen jeho dluh z dřívějšího závazku vůči žalobkyni, a výplatu částky 8 765 Kč na účet žalovaného, částka 6 000 Kč pak byla započtena na náklady žalobkyně. Z upomínek soud zjistil, že žalobkyně vyhotovila dne 20. 3. 2020 první upomínku vůči žalovanému k úhradě dluhu ve výši 1 298 Kč z titulu plnění ze smlouvy [číslo] spolu s úhradou upomínky ve výši 300 Kč, dne 5. 4. 2020 vyhotovila druhou upomínku na částku 1 298 Kč spolu s úhradou první upomínky ve výši 300 Kč a druhé upomínky ve výši 500 Kč. Obě upomínky byly žalovanému odeslány poštou na adresu [adresa žalovaného], což bylo zjištěno z předložených poštovních archů. Z dopisu žalobkyně vyhotoveného dne 6. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému sdělila zesplatnění úvěru a vyzvala ho k zaplacení částky 105 072,16 Kč do 14 dnů od data vystavení dopisu, současně ho poučila o možnosti podání soudní žaloby, nebude-li dluh zaplacen. Dopis byl odeslán poštou dne 6. 4. 2020 na adresu [adresa žalovaného], což bylo zjištěno z poštovního archu. Další žalobkyní předložené listiny neobsahovaly pro věc rozhodné skutečnosti, soud proto jimi neprovedl dokazování.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech má soud za prokázáno, že mezi účastníky byla dne 14. 11. 2019 uzavřena smlouva o úvěru dle § 1824 a § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Dle této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na jeho žádost úvěr, a to tak, že na úhradu předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni byla poskytnuta částka 15 235 Kč, částka 8 765 Kč byla poskytnuta na bankovní účet žalovaného a částka 6 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně spojené s administrativní činností při vyřizování úvěru a ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný neuhradil žádnou splátku. Žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 6. 4. 2020. Při uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, žalobkyně ve svých výpočtech kalkulovala s částkou zůstavší žalovanému k dispozici ve výši 5 138 Kč.

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně tvrdila existenci písemné smlouvy o úvěru. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. V projednávané smlouvě byl ve smlouvě obsažen úkon žalovaného a to elektronický kód, který byl odeslán z jeho mobilního telefonu. Jelikož se účastníci na takovém způsobu podpisu smlouvy dohodli, lze úkon žalované považovat za prostý elektronický podpis a mít tak smlouvu za uzavřenou v písemné podobě. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle provedeného dokazování však žalobkyně vyhodnotila schopnost a možnost žalovaného úvěr řádně splácet nedostatečně. Zejména dostatečně nevyhodnotila pasivní stránku poměrů dlužníka. Žalobkyně kalkulovala s částkou 6 800 Kč jako náklad na spotřebitele a částkou 872 Kč jako nákladem na bydlení, avšak nebyl zřejmý zdroj těchto kalkulací a co částky zahrnují, zejména náklad na bydlení je nepřiměřeně nízký. Pokud žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný po uhrazení všech závazků má k dispozici částku 5 138 Kč měsíčně a z této je schopen splácet úvěr ve splátkách po 1 298 Kč měsíčně po dobu 72 měsíců, pak s tímto se soud neztotožňuje. Doba šesti let je natolik dlouhá, aby zjištěné poměry žalovaného poskytly alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že žalovaný bude schopen částku splátky řádně platit, navíc za stavu, kdy žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy splácel tři další úvěrové produkty od jiných poskytovatelů, u samotné žalobkyně pak byl v prodlení s úhradou předchozího závazku. I z této skutečnosti mohla žalobkyně vyvodit odpovídající závěry o schopnosti žalovaného další poskytnutý úvěr v krátké době po sobě splácet řádně. Záhy po vzniku žalovaného závazku byl závěr o úvěruneschopnosti žalovaného potvrzen, kdy žalovaný neuhradil ani jednu splátku. Protože žalobkyně nesplnila povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, je podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé. Podle § 580 a § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru fakticky poskytla částku 24 000 Kč (15 235 + 8 765), v důsledku přijetí plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalovaný žalobkyni nic nezaplatil. S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno co do částky 24 000 Kč. Jelikož je žalovaný se zaplacením peněžitého dluhu v prodlení, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 o. z. rovněž nárok na úrok z prodlení z částky 24 000 Kč, a to v souladu s žalobním požadavkem ode dne 21. 4. 2020 do zaplacení, neboť žalovaný byl prokazatelně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 6. 4. 2020 s termínem splnění do 14 dnů od vystavení, tj. do 20. 4. 2020. Soud je s přihlédnutím k důvodové zprávě toho názoru, že § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Jelikož žalovaný k době plnění nic netvrdil, byla mu povinnost k úhradě dluhu stanovena v obecné pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř. Zbývající část uplatněného nároku žalobkyně, konkrétně náklady na administrativní činnost, včetně odměny za doplňkové služby, jakož i smluvní pokutu včetně smluvního úroku z prodlení a úroku z prodlení z těchto částek, byla zamítnuta, neboť má původ v absolutně neplatné smlouvě.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalované, která byla dle výsledku řízení převážně procesně úspěšná, žádné náklady v řízení nevznikly.