111 C 79/2026

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o 25 413,13 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 12 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplatit částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků elektronické komunikace dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla úvěr až do výše , částka, , žalovaný načerpal celkem částku , částka, , úvěr měl být vrácen v měsíčních splátkách nejpozději do , datum, žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu. Kolik a kdy žalovaný na svůj dluh celkem zaplatil, žalobkyně netvrdila, uvedeno bylo jen, že na jistinu dluhu byla započtena částka , částka, zaplacená žalovaným dne , datum, .

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k prvnímu jednání se nedostavil, ačkoliv byl včas a řádně předvolán, žaloba a předvolání mu bylo doručeno dne , datum, do vlastních rukou v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., z účasti u jednání se omluvil a výslovně nežádal odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z listiny o smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně (dále také jako „věřitel“) s žalovaným jako dlužníkem a nepodnikající fyzickou osobou prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , dle této se věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr až do výše , částka, , účel úvěru sjednán nebyl, žalovaný se zavázal částku vrátit ke dni , datum, v pravidelných měsíčních splátkách počínaje dnem , datum, , poplatek za poskytnutí byl sjednán, úrok také. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala na konci textu podpis pouze u zástupce věřitele v podobě značky zobrazující podpis, ohledně žalovaného listina neměla žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným, jako podepisující osobou, bylo zde uvedeno jen oznámení, že si dne , datum, smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasí a elektronicky podepisuje. Z listiny obsahující autorizaci ověření totožnosti soud zjistil, že totožnost žalovaného byla při podpisu ověřena prostřednictvím služby BankID a žalobkyně soudu doložila i BankID výpis obsahující údaje o žalovaném. Z obchodních podmínek věřitele předložených soudu ve verzi platné ke dni uzavření smlouvy soud zjistil, že všechna jednání se činí v klientské zóně na internetových stránkách věřitele a smlouva nabývá účinnosti okamžikem uzavření. Z výpisu bankovních transakcí soud zjistil, že na účet žalovaného byla zaznamenána příchozí platba od žalobkyně dne , datum, ve výši , částka, a dne , datum, ve výši , částka, , vždy s VS čísla úvěrové smlouvy. Z interního záznamu žalobkyně o ověření úvěruschopnosti soud zjistil, že ověřený čistý měsíční příjem žalovaného měl činit částku , částka, , kdy však sám žalovaný měl uvést příjem ve výši , částka, , minimální výdaje žalovaného měly činit částku , částka, (na bydlení , částka, , na půjčky , částka, ) s rezervou , částka, , disponibilní zůstatek činil částku , částka, , žalovaný měl žít s jednou další osobou. Příjem žalovaného byl ověřen výpisem z jeho bankovního účtu. Z upomínky ze dne , datum, a předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě vzniklého dluhu již v době 93 dnů po splatnosti ujednané splátky a následně prostřednictvím advokáta již na dluh ve výši , částka, a nákladů právního zastoupení v částce , částka, do tří dnů. Z potvrzení o odeslání bylo zjištěno, že upomínky byly odeslány žalovanému na emailovou adresu a dne , datum, na adresu trvalého pobytu.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost žalobkyně s žalovaným jako dlužníkem uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, žalovaný smlouvu podepsal zaručeným elektronickým podpisem v podobě BankID SIGN dne , datum, , úvěrový limit byl ujednán do výše , částka, a byl čerpán v částce , částka, , splacen měl být počínaje dnem , datum, nejpozději do , datum, . Žalovaný jako dlužník se zavázal vyčerpanou částku vrátit v ujednaných splátkách, kolik celkově a kdy na dluh zaplatil nebylo žalobkyní tvrzeno, vyjma uvedení, že na jistinu splatil celkem , částka, , což provedení plateb potvrzovalo, nikoliv však jejich celkovou výši. Při uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, žalobkyně ve svých výpočtech kalkulovala s částkou zůstavší žalovanému k dispozici ve výši , částka, , přičemž žalovaný měl jediný příjem, jehož ověřená výše činila , částka, , jiné příjmy domácnosti ani výdaje na bydlení nebyly nijak ověřeny. Předžalobní výzva vyhotovená advokátem žalobkyně dne , datum, byla odeslána dne , datum, poštou na adresu trvalého pobytu žalovaného, a to k úhradě dlužné částky ve lhůtě „do tří dnů“. Jakákoliv platba ze strany žalovaného nebyla v řízení zjištěna.

5. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy byla zjištěna existence tvrzené úvěrové smlouvy. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, platné od 17. 9. 2014, účinné od 1. 7. 2016 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané věci byla soudu předložena smlouva podepsaná zaručeným elektronickým podpisem ve formě BankID. Bankovní identita garantuje totožnost podepisujícího (identita ověřená bankou) a dobu podpisu (časové razítko), přičemž technologie zaručuje, že dokument nebyl po podpisu změněn (viz www.bankid.cz).

6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla tedy dle § 2395 o. z. uzavřena smlouva o úvěru, která byla uzavřena jako spotřebitelský úvěr vycházeje z definice spotřebitelského úvěru uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla však dle § 588 o. z. posouzena jako absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle provedeného dokazování věřitel vyhodnotil schopnost a možnost žalovaného spotřebitelský úvěr řádně splácet nedostatečně. Věřitel kalkuloval s částkou , částka, jako celkovým příjmem žalovaného. Měsíční výdaje byly uvedeny pouze ve výši , částka, . Výdaje v takové výši v roce , Anonymizováno, tak byly zjevně podhodnocené a nebyly ani doložené. Ujednaná doba trvání závazku, tj. do , datum, , byla natolik dlouhá, aby takto zjištěné poměry žalovaného poskytly alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že bude schopen částku splátky v měnící se výši (s ohledem na vybranou sumu úvěru) měsíčně řádně platit. Žalobkyně navíc dle obsahu důkazních listin měla informace o poměrech žalovaného k dispozici bezprostředně před podpisem úvěrové smlouvy, tudíž ani z časového hlediska neměla objektivně možnost řádného posouzení platebních schopností. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku příjmů a výdajů žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi ním a žalovaným je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru fakticky poskytla částku , částka, . V důsledku přijetí plnění by vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., pokud by soud zjistil, v jakém rozsahu byl dluh plněn. Za situace, kdy žalobkyně neuvedla skutková tvrzení o výši splácení dluhu, z žádné důkazní listiny tato skutečnost nemohla být zjištěna a nevyšla ani jinak v řízení najevo, nebylo možno přiznat žalobkyni nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přijmul uvedený závěr z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil, což předpokládalo tvrzení o výši mu vyplacené částky, ale současně i výši částky, kterou žalovaný žalobkyni po výplatě splatil. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 151/2024). Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, jakou částku žalovaný zaplatil, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu zamítl v celém rozsahu.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému, který byl dle výsledku řízení procesně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly.