111 C 89/2021

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr Otto Slavík ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 4 171 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 171 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 000 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 178,69 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 10. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 4 171 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 000 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 178,69 Kč. Žalobu odůvodnila tvrzením, že mezi účastníky byla elektronickými prostředky komunikace na dálku, prostřednictvím internetových stránek žalobkyně uzavřena dne 17. 2. 2020 smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne na její účet úvěr ve výši 3 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 9. 3. 2020 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 517 Kč, žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, žalovaný na úvěr ve stanovené době neuhradil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. Z důvodu jejího prodlení požaduje žalobkyně kromě zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tj. od 10. 3. 2020 do zaplacení, také úhradu sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 3 000 Kč od 10. 3. 2020 do 13. 10. 2020 ve výši 654 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 26. 3. 2021 náhradní formou doručení dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jak úvěrovaným měla být dne 17. 2. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které se úvěrující zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč na jeho bankovní účet s roční úrokovou sazbou 0 %, a žalovaný měl vrátit celkem částku 3 872 Kč do 21 dnů od poskytnutí úvěru. Smlouva na konci textu obsahovala elektronický kód [číslo] který měl být podpisem žalovaného a jemu měl být zaslaný pomocí SMS zprávy. Proces přidělení kódu soudu doložen nebyl. Žádná z důkazních listin rovněž neobsahovala identifikaci čísla účtu žalovaného. Výpisem z účtu u [právnická osoba], žalobkyně pouze doložila odeslání částky 3 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] dne 17. 2. 2020 s poznámkou„ úvěr dle smlouvy [číslo] [anonymizováno]“. Označení žalovaného či jemu patřícího účtu ve výpisu uvedeno nebylo.

4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také„ eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shodla na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis, splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). Šlo o zaručený elektronický podpis ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, účinném do 19. 9. 2016, takový podpis měl mít účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu. Dle nařízení eIDAS účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu má kvalifikovaný elektronický podpis, což je druh zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu a je vytvořený pomocí kvalifikovaného prostředku. Dle zákona č. 297/2016 Sb. mají účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu všechny druhy elektronických podpisů, tj. včetně prostého elektronického podpisu i zaručeného elektronického podpisu. V projednávané věci nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Ve smlouvě byl uveden kód, jeho přidělení právě a jen žalovanému doloženo ale nebylo. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s jeho osobou a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Pokud by z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovanému byla z prostředků žalobkyně zaslána na účet částka ve výši 3 000 Kč, soud by považoval požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně, která měla za to, že byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením by v tomto případě bylo plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž žalobkyně jako věřitel jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). Provedené důkazy ale neprokázaly, že peníze byly žalovanému vyplaceny. Svou nepřítomností u jednání žalobkyně neumožnila soudu poskytnutí příslušného poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ohledně potřeby doplnění rozhodných skutečností a důkazů k nim. Soud proto žalobu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.