111 C 97/2026

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudcem Mgr. Otto Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 48 571,24 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 11,5 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplatit částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 11,5 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou prostřednictvím prostředků elektronické komunikace smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované úvěr až do výše , částka, , žalovaná načerpala celkem částku , částka, dne , datum, , úvěr měl být vrácen v měsíčních splátkách v době od , datum, do , datum, , pro prodlení s úhradou byla smlouva vypovězena ke dni , datum, , žalovaná nereagovala na předžalobní výzvu. Kolik a kdy žalovaná na svůj dluh celkem zaplatila, žalobkyně netvrdila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k prvnímu jednání se nedostavila, ačkoliv byla včas a řádně předvolána, žalobou a předvolání ji bylo doručeno dne , datum, náhradní formou dle 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., z účasti u jednání se neomluvila, ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a v omluvené nepřítomnosti žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z listiny o smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně (dále také jako „věřitel“) měla s žalovanou jako dlužníkem prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, uzavřít smlouvu o úvěru č. , hodnota, , dle této se věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr až do výše , částka, , účel úvěru sjednán nebyl, žalovaná se zavázala částku vrátit ke dni , datum, v pravidelných denních splátkách počínaje dnem , datum, , poplatek za poskytnutí byl sjednán, úrok také. Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala na konci textu podpis pouze u zástupce věřitele v podobě značky zobrazující podpis, ohledně žalovaného listina neměla žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický, který by byl jednoznačně spojen s žalovanou, jako podepisující osobou, bylo zde uvedeno jen oznámení, že si dne , datum, smlouvu přečetla a s jejím obsahem souhlasí a elektronicky podepisuje. Listina obsahující autorizaci ověření totožnosti, kterou žalobkyně k důkazu předložila, neměla dle obsahu souvislost s předkládanou smlouvou o úvěru a soudu byla předložena ve formě interního záznamu žalobkyně. Z obchodních podmínek věřitele předložených soudu ve verzi platné ke dni uzavření smlouvy soud zjistil, že všechna jednání se činí v klientské zóně na internetových stránkách věřitele a smlouva nabývá účinnosti okamžikem uzavření. Proces uzavření smlouvy v podmínkách nebyl uveden. Z výpisu bankovních transakcí a zprávy banky soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, (stejné číslo účtu bylo uvedeno i v úvěrové smlouvě u dlužníka) byla zaznamenána příchozí platba od žalobkyně s VS , var. symbol, v částce , částka, dne , datum, . Z interního záznamu žalobkyně o ověření úvěruschopnosti soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalované měl činit částku , částka, , výdaje žalované měly činit minimální částku , částka, s rezervou , částka, , disponibilní zůstatek činil částku , částka, , žalovaná žila sama. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky , částka, a nákladů právního zastoupení v částce , částka, do tří dnů. Z podacího lístku bylo zjištěno, že zásilka byla odeslána dne , datum, žalované na adresu trvalého pobytu.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost žalobkyně měla s žalovanou jako dlužníkem uzavřít smlouvu o úvěru, dle této se věřitel zavázal žalované převodem na její účet, jehož číslo bylo ve smlouvě uvedeno, vyplatit částku až do , částka, a žalovaná se zavázala vyčerpanou částku vrátit nejpozději ke dni , datum, s navýšením o poplatek a úrok. Žalovaná fakticky čerpala , částka, dne , datum, . Soudu předložená listina nesoucí záznam smlouvy o úvěru ohledně žalované neobsahovala žádný podpis, vlastnoruční ani elektronický, který by byl jednoznačně spojen s žalovanou. K uzavření smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku postupem upraveným v obchodních podmínkách věřitele, vše mělo být učiněno v klientské zóně žalované, kontraktační proces ale nebyl soudu doložen. Verifikační platba nebyla provedena. Výplata částky , částka, žalobkyní žalované byla v řízení prokázána, k vyplacení částky došlo na bankovní účet žalované. Kolik a kdy uhradila žalovaná na splátkách dluhu, žalobkyně netvrdila. Při uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované s kladným výsledkem, žalobkyně ve svých výpočtech kalkulovala s částkou zůstavší žalované k dispozici ve výši , částka, , přičemž žalovaná měla jediný příjem, případné vyživovací povinnosti a poskytnuté spotřebitelské úvěry nebyly nijak osvědčeny, rovněž ani příjmy a výdaje na bydlení. Předžalobní výzva vyhotovená advokátem žalobkyně dne , datum, byla odeslána dne , datum, poštou na smluvní adresu žalované, a to k úhradě dlužné částky ve lhůtě „do tří dnů“.

5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014 (dále také „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinného od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis (kterým se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis) splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalované, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený (kvalifikovaný) elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovanou verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalované a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Závěr o tom, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, plyne i z absence důkazu o realizaci procesu uzavření smlouvy. Dle § 1745 o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. Žalobkyně však uzavření neprokázala. Žalobkyně sice disponuje údaji o žalované z čehož lze usuzovat, že na webových stránkách byly vyplněny její registrační údaje. Žalobkyně však neprokázala, že žalovaná smlouvu tvrzeného znění uzavřela. Žalobkyně nikterak neprokázala, že žalovaná v souladu s obchodními podmínkami požádala o úvěr prostřednictvím internetu, a po seznámení se s obsahem návrhu smlouvy jej odeslala a žalobkyně následně žalované doručila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy. V projednávané věci nebyla soudu předložena smlouva obsahující úkon žalované, jenž bylo možné označit za podpis, tím spíše za kvalifikovaný elektronický podpis. Smlouva o úvěru dle o. z. písemnou formu nevyžaduje. Smlouva o úvěru jakožto spotřebitelském úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V souladu se zákonnou direktivou uvedenou v čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS soud respektoval nařízení, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. V dané věci provedeným dokazováním však nebyla zjištěna vůle žalované smlouvu uzavřít, neboť žalobkyně nedoložila nic z toho, co sama označila za kontraktační proces, konkrétně, jaký byl obsah dohody kontrahentů o podobě podpisu smlouvy. I pokud by tvrzený dokument byl podepsán připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby, tedy jednoznačně prokázat, že smlouvu s věřitelem uzavřela žalovaná. Je však také nezbytné prokázat integritu dokumentu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis. Všechny ostatní elektronické podpisy tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy.

6. Potvrzení o ověření totožnosti prostřednictvím BankID je způsobilé prokázat, že k určitému datu byla identifikována konkrétní osoba, avšak samo o sobě neprokazuje, že tato osoba učinila konkrétní právní jednání, zejména že uzavřela předmětnou smlouvu. Soud se zabýval důkazní hodnotou listiny označené jako potvrzení o ověření totožnosti prostřednictvím BankID , Anonymizováno, (identifikátor , Anonymizováno, ), z níž plyne, že dne , datum, došlo k ověření identity prostřednictvím autorizační platby z bankovního účtu vedeného na jméno , Jméno žalované, . Tato listina podle názoru soudu prokazuje toliko skutečnost, že k uvedenému datu byl prostřednictvím bankovní identity ověřen subjekt spojený s uvedeným bankovním účtem. Takové ověření však představuje pouze proces identifikace osoby, nikoli projev její vůle směřující k uzavření konkrétní smlouvy. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že mezi identifikací osoby a jejím právním jednáním existuje zásadní rozdíl. Skutečnost, že určitá osoba byla identifikována prostřednictvím bankovního účtu, sama o sobě neprokazuje, že tato osoba následně učinila konkrétní právní jednání (§ 545 a násl. občanského zákoníku), ani že tak učinila osobně či vědomě. Bez dalšího nelze vyloučit, že s daným účtem disponovala jiná osoba. Předložená listina má povahu soukromého důkazu, který podléhá hodnocení podle § 132 o. s. ř. a který nepožívá presumpce správnosti. Neobsahuje přitom žádnou vazbu mezi identifikační transakcí a konkrétním právním jednáním (uzavřením smlouvy), zejména chybí časová a obsahová spojitost mezi procesem identifikace a projevem vůle. Žalobkyně k prokázání tvrzení, že smlouvu uzavřela žalovaná, nepředložila žádné další důkazy, které by identifikaci osoby prostřednictvím BankID spolehlivě propojily s uzavřením předmětné smlouvy (např. auditní stopu elektronického podpisu, logy systému či jiný autentizační mechanismus navázaný na danou transakci). Za této situace soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Soud tedy uzavřel, že závazek z úvěru mezi účastníky nevznikl.

7. Žalobkyně žalované z neplatné smlouvy o úvěru fakticky poskytla částku , částka, . V důsledku přijetí plnění by vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., pokud by soud zjistil, v jakém rozsahu byl dluh plněn. Za situace, kdy žalobkyně neuvedla skutková tvrzení o výši splácení dluhu a z žádné důkazní listiny tato skutečnost nemohla být zjištěna, nebylo možno přiznat žalobkyni nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přijmul uvedený závěr z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, kdy obě byly na straně žalobkyně. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Bylo na žalobkyni, aby tvrdila, v jakém rozsahu se žalovaná obohatila, což předpokládalo tvrzení o výši ji vyplacené částky, ale současně i výši částky, kterou žalovaná žalobkyni po výplatě splatila. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, jež může sloužit pouze jako důkaz k tvrzení, v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost nebyla zjistitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 151/2024). Soud byl připraven splnit ve vztahu k žalobkyni svou poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, a proto se jí předmětného poučení ve vztahu k prokázání toho, jakou částku žalovaná zaplatila, ani nemohlo ze strany soudu dostat. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, v němž řešil právě otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř., a to s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006. V něm Nejvyšší soud ČR zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku, který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je to právě a jen účastník, který svou nepřítomností u jednání soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu zamítl v celém rozsahu.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalované, která byla dle výsledku řízení procesně úspěšná, žádné náklady v řízení nevznikly.