112 C 241/2021

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Pomykaczovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 4 044 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 044 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 044 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 4 004 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému půjčku ve výši 6 000 Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne [datum], kterou měl žalovaný vrátit včetně souhrnného poplatku za půjčku ve výši 5 016 Kč splácet formou sjednaných týdenních splátek. Celkem tak měl zaplatit 11 016 Kč, avšak uhradil pouze část svého závazku ve výši 6 972 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla předmětná pohledávka za žalovaným s účinností ke dni [datum] postoupena původním věřitelem [právnická osoba] S.á.r.l., která následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] převedla předmětnou pohledávku žalobkyni. Ke dni postoupení činil dluh 4 044 Kč na jistině půjčky, neboť platby žalovaného byly v souladu s ustanovením čl. 5 smlouvy započteny nejprve na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek) a následně na jistinu. Žalovaný na svůj dluh po postoupení pohledávky neuhradil ničeho, nereagoval ani na výzvu předžalobní výzvu.

2. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb. O mezinárodním právu soukromém), je v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval v prvé řadě tím, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 18 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I bis), soud dospěl k závěru, že pravomoc českých soudů v této věci dána je, neboť žalovaný spotřebitel má bydliště na území České republiky. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, a to dle volby práva provedené stranami v čl. 16 Smluvních podmínek (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ [číslo] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy /tzv. Řím I/).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání, které bylo ve věci nařízeno na den [datum] a k němuž byl řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a omluveného zástupce žalobkyně a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: právní předchůdkyně žalobce společnost [právnická osoba] jako věřitel se ve smlouvě o půjčce [číslo] ze dne [datum] zavázala poskytnout žalovanému jako dlužníkovi půjčku ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku věřiteli vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 016 Kč, celkem tedy částku 11 016 Kč, a to v 59 týdenních splátkách po 186 Kč. V článku 5 smlouvy o půjčce se účastníci dohodli, že jakékoliv splátky zaplacené zákazníkem se budou započítávat nejprve na souhrnný poplatek a teprve po úplném uhrazení částky souhrnného poplatku budou započítány na vlastní částku půjčky. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti převzal celou půjčenou částku. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] sjednanou mezi společností [právnická osoba] a přechodným věřitelem [právnická osoba] S.á.r.l. byla pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy ke dni [datum] postoupena tomuto přechodnému věřiteli a následně došlo k postoupení pohledávky za žalovaným žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem původního věřitele ze dne [datum] a dopisem přechodného věřitele ze dne [datum]. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum], která mu byla zaslána doporučeně.

5. Žalobě neleze vyhovět. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu § 657 a následujících občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) uzavřena smlouva o půjčce. Na jejím základě právní předchůdkyně žalobkyně půjčila žalovanému částku 6 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit během 53 týdnů formou sjednaných týdenních splátek spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 016 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný do podání žaloby uhradil na dlužnou pohledávku částku 6 972 Kč, kterou původní věřitel započetl nejprve na souhrnný poplatek a ve zbývající části na jistinu půjčky. Soud je názoru, že poplatek ve smlouvě sjednaný v částce 5 016 Kč, představuje fakticky úrok z půjčky podle ust. § 658 odst. 1 obč. zák. Soud však má za to, že v části týkající se sjednaného úroku, resp. poplatku, je smlouva o půjčce neplatná, a to pro rozpor s dobrými mravy. Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy upravoval jak starý občanský zákoník v ust. § 39 obč. zák., tak nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. účinný od 1. 1. 2014 (dále jen o.z.), který neplatné právní jednání pro rozpor s dobrými mravy upravuje v ust. § 588 o. z., přičemž k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. V dané věci byl sjednán úrok ze zapůjčené částky 6 000 Kč ve výši 5 016 Kč, jde v podstatě o odměnu za poskytnutí půjčky na dobu 59 měsíců v rozsahu 83,6 % z celé půjčené jistiny, což několikanásobně přesahuje úroky, za které byly poskytovány půjčky či úvěry poskytované bankami na území ČR domácnostem v období sjednané půjčky, tedy v listopadu 2009. Dle údajů ČNB činila úroková sazba korunových úvěrů pro domácnosti na spotřebu s fixací sazby nad jeden rok do pěti let včetně 13,9 % ročně. Sjednaný úrok ve smlouvě o půjčce představující cca 84 % je tak odměnou nepřiměřeně vysokou (činí 6násobek sazby úroků poskytovaných bankami) a tuto je možno považovat za hraničící s lichvou a tedy odměnou sjednanou v rozporu s dobrými mravy, což nelze společensky akceptovat. V tomto případě je tedy možno ujednání o odměně, resp. úroku, posoudit jako neplatné, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Z tohoto důvodu má soud za to, že tento nárok původnímu věřiteli na sjednaný úrok (poplatek) nevznikl a v části smlouvy, kterým byl tento úrok sjednán, je smlouva absolutně neplatná. Plnil-li proto původní věřitel společnost [právnická osoba] žalovanému z neplatné smlouvy o půjčce žalovanému částku 6 000 Kč, jak tvrdí sama žalobkyně, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo na straně žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Protože však žalovaný žalobkyni zaplatil částku 6 972 Kč, poskytnutou částku z neplatného právního úkonu již zcela vrátil. Z tohoto důvodu soud žalobu v plném rozsahu zamítl a žalobkyni, která prokázala, že jí pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 a násl. o. z. postoupena, nepřiznal ničeho.

6. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému měl ve věci plný procesní úspěch, v souvislosti s tímto řízením mu prokazatelně žádné náklady nevznikly.