112 C 73/2020

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Pomykaczovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa 2. Česká republika - název žalované sídlem adresa žalované o určení vlastnického práva <b>I. Žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Havířov, jehož součástí je stavba [adresa], který je zapsán na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, je 2. žalovaná Česká republika eventuálně, aby bylo určeno, že vlastníkem stavby [adresa] postavené na pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Havířov, zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, je 2. žalovaná Česká republika, se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč k rukám právního zástupce 1. žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal se žalobce určení, že 2. žalovaná - Česká republika je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Havířov, jehož součástí je stavba [adresa], eventuálně určení, že Česká republika je vlastníkem stavby [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Havířov. Žalobu odůvodnil tvrzením, že 1. žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné stavby a předmětného pozemku a žalobce je nájemcem bytu [číslo] v domě [adresa] na adrese [anonymizována tři slova] v [obec]. Tento byt žalobce užívá od roku 1988, kdy jej získal výměnou za jiný podnikový byt. Jeho právo osobního užívání ve smyslu ust. § 152 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění platném do [datum], se s účinností k [datum] změnilo v právo nájemní. Z tohoto titulu žalobce byt užívá dodnes. Žalobce má za to, že 1. žalovaná není skutečným vlastníkem pozemku a bytového domu a že zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným stavem. Naléhavý právní zájem na tomto určení žalobce shledává v tom, že jako uživatel bytu nacházejícího se v bytovém domě, má také naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem celého bytového domu. Žalobce je přesvědčen, že 1. žalovaná není skutečným vlastníkem pozemku ani bytového domu, neboť právní jednání, kterým v roce 1991 došlo k vložení majetku zrušeného státního podniku OKD do nově vzniklé [právnická osoba], a.s., bylo v rozporu se zákonem a v důsledku toho absolutně neplatné. Tuto skutečnost dovozuje zejména ze znění příslušných ustanovení zákona č. 52/1966 Sb. o osobním vlastnictví k bytům, který byl platný a účinný v rozhodném období. Podle § 14 tohoto zákona platilo, že byt v domě, který je ve vlastnictví státu, může občan nabýt koupí a byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé. Toto ustanovení představovalo dispoziční mez vlastníka nemovitosti, pokud šlo o jeho nakládání s dotčeným bytem, neboť zákon stanoví zákaz převodu bytu na jiné osoby, než uživatele, tedy zejména nájemníky. Tento zákaz dle názoru žalobce nedopadal jen na byty, ale také na celé bytové domy, jak vyplývá z teleologické a systematické interpretace daného ustanovení a ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Ústavní soud se vyjádřil tak, že základní myšlenkou transformace České republiky po roce 1989 je tendence, kdy o statcích mají rozhodovat ti, kdo k nim mají nejblíž. Žalobce se domnívá, že nejblíže k bytu a bytovému domu měl právě on, neboť pro něj představoval domov a žil v něm se svou rodinou. Převodem bytového domu a bytu na subjekt odlišný od státu žalobce pozbyl ochrany, kterou mu v době privatizace poskytovaly prováděcí předpisy k zákonu o osobním vlastnictví k bytům, zejména vyhláška Federálního ministerstva financí, Ministerstva financí [obec] socialistické republiky, Ministerstva financí Slovenské socialistické republiky, Českého cenového úřadu a [příjmení] cenového úřadu a Nařízení vlády [číslo] Sb. V případě převodu bytů ze státního vlastnictví na dosavadní uživatele byla totiž pro tyto prodeje vyhláškou úředně stanovena cena a rovněž byla stanovena povinnost místním orgánům poskytovat uživateli příspěvek na nákup bytu až do výše 50 %. Postupem v rozporu s § 14 zákona o vlastnictví k bytům, tedy vložením bytů, bytových domů do [právnická osoba] byla tato práva žalobce vyloučena. Převodem pak bylo vyloučeno právo žalobce jako nájemníka a uživatele na nabytí bytu vůbec, neboť povinnost převodu na něj se vztahovala pouze na byty či bytové domy ve státním vlastnictví. Žalobce je přesvědčen, že součástí majetku vkládaného do privatizovaných společností nesměl být s ohledem na ustanovení § 14 zákona o osobním vlastnictví k bytům bytový fond (tj. byty), respektive bytové domy jako věci nemovité, jejichž součástí byly byty. V tomto ohledu lze proto vnímat vkládání bytů či bytových domů do majetku akciových společností jako nezákonné. V důsledku výše uvedeného je podle žalobce jednání, kterým byly pozemek a bytový dům vloženy do majetku právního předchůdce 1. žalované za absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění, neboť bylo učiněno v rozporu s ustanovením § 14 zákona o osobním vlastnictví bytů, nebo minimálně směřovalo k výsledku, který zákonu odporuje. Kromě naléhavého právního zájmu, jenž vyplývá z postavení žalobce jakožto nájemce bytu, dovozuje žalobce svůj naléhavý právní zájem také z toho, že byl v roce 2015 ministerstvem financí v rámci odpovědi na svůj dotaz informován, že mu jako nájemníkovi bytu vzniklo předkupní právo k bytu za zvýhodněných podmínek. Součástí privatizační smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi Fondem národního majetku a spol. [právnická osoba] (tehdejším většinovým vlastníkem [právnická osoba]) bylo ustanovení, které zakazovalo převod či přechod bytů do roku 2009 na jiný subjekt, než na nájemníka. Podle privatizační smlouvy dále platilo, že kupující (tj. spol. [právnická osoba]) se zavazuje zajistit, že po uplynutí trvání doby omezení, a to bez jakéhokoliv časového omezení tohoto závazku, budou v případech převodu vlastnictví k jakékoliv bytové jednotce, která je ke dni podpisu této smlouvy ve vlastnictví této společnosti či vznikne na základě prohlášení společnosti jako vlastníka budovy s byty, tyto bytové jednotky přednostně nabídnuty dosavadním nájemcům, pokud jsou fyzickými osobami a, a to v souladu s pravidly stanovenými podle § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž tato smlouva je závazná nejen pro smluvní strany, ale také pro jejich právní nástupce. Podstatné je, že zajištění předkupního práva a zvýhodněných podmínek se týká bytů, resp. bytových jednotek (existujících či budoucích) v domech, jenž byly ve vlastnictví [právnická osoba], a.s. v den podpisu privatizační smlouvy. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví či spoluvlastnictví bytu, resp. bytového domu, neboť jeho právní sféra je stávající nejistotou značně dotčena. Žalobce se nachází v situaci, kdy je ohroženo jeho právo, res. jeho právní postavení se stává nejistým, nachází se tedy v situaci, v níž by objektivně v již existujícím, ať již procesním či hmotněprávním právním vztahu mohl být ohrožen, popřípadě pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Má tedy naléhavý právní zájem na vyřešení otázky, zda bude mít právo přednostního odkupu bytové jednotky v bytovém domě, v němž užívá byt. Pro vyřešení této otázky je však nutné určit, kdo je, respektive, kdo v okamžiku uzavření privatizační smlouvy byl vlastníkem domu. Vzhledem k tomu, že žalobce se domnívá, že absolutně neplatné bylo vložení veškerého majetku zrušeného státního podniku OKD do nově vzniklé [právnická osoba], a.s., je přesvědčen, že vlastníkem bytového domu s bytem užívaným žalobcem a také pozemku, na kterém je bytový dům postaven, je Česká republika. Pokud by však soud dospěl k závěru, že absolutně neplatné bylo toliko vložení bytového domu do [právnická osoba], a.s., nikoliv i pozemku, na kterém je dům postaven, pak se žalobce in eventum domáhá určení vlastnického práva České republiky toliko k bytovému domu jako samostatné nemovitosti. Ve vztahu k námitce o překážce věci pravomocně rozsouzené, popř. litispendence, které vznesla 1. žalovaná, se žalobce vyjádřil tak, že tato dána není, neboť ve věci není dána totožnost věci, tedy nejen totožnost předmětu řízení, ale rovněž totožnost účastníků. V předchozím řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] nebyl stejný okruh účastníků, neboť žaloba směřovala pouze vůči 1. žalované. V tomto směru žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu např. rozhodnutí sp.zn. [spisová značka] či [spisová značka]. Nelze přisvědčit ani námitce litispendence, neboť rozhodnutí v předchozí právní věci již nabylo právní moci dne [datum], žalobce podal žalobu [datum] a otázku litispendence musí zkoumat soud v době rozhodování, kdy tato námitka je nedůvodná, neboť rozhodnutí v předchozí právní věci je již pravomocné. Dále se vyjadřoval k otázce naléhavého právního zájmu, kdy uvedl, že tento je dán z toho důvodu, že určovací žaloba je jediným možným prostředkem ochrany práv a legitimního očekávání žalobce. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], který v něm dovodil, že pokud neexistuje jiná možnost nápravy, než určovací žaloba, je namístě shledat naléhavý právní zájem a určovací žalobu připustit. Pokud by soud tuto žalobu nepřipustil, znamenalo by to odepření spravedlnosti pro žalobce a popření článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že se události namítané žalobcem odehrály před 30 lety, není možno právně zpochybňovat. Žalobce zdůrazňuje, že byl spolu s ostatními nájemci bytu dříve náležejícímu státnímu podniku OKD zástupci právní předchůdce 1. žalované dlouhodobě lživě ujišťován, že mu byt bude nabídnut ke koupi. Žalobu podal až ve chvíli, kdy mu bylo zřejmé, že k narovnání nezákonnosti tímto způsobem, tj. odprodejem bytu nájemníkům nedojde. Existenci naléhavého právního zájmu žalobce dovozuje také ze skutečnosti, že pokud by vlastníkem nemovitosti byla 2. žalovaná, bylo by jeho postavení jako nájemce právně i ekonomicky odlišné. Cílem 1. žalované jako podnikatelky je dosahování zisku. Naopak 2. žalovaná je veřejnoprávní korporací, která plní primárně jiné úkoly a cíle, než je dosahování zisku. Žalobce by například mohl využít ustanovení § 34 odst. 1 zákona o majetku České republiky a žádat o prominutí dluhu na nájmu, když jako starobní důchodce bez možnosti přivýdělku tyto podmínky splňuje. Stejné prominutí dluhu však nemůže nárokovat, je-li jím užívaný byt ve vlastnictví 1. žalované. Pro právní postavení žalobce je tak velmi významné, zda je nájemcem bytu ve vlastnictví 1. či 2. žalované, neboť výsledek tohoto sporu postaví najisto, jakých práv se žalobce může po pronajímateli domáhat. Dalším důvodem pro existenci naléhavého právního zájmu je skutečnost, že je nutno postavit na jisto, zda žalobci svědčí právo přednostního odkupu bytové jednotky v bytovém domě, v němž nyní užívá byt, za zvýhodněných podmínek specifikovaných v privatizační smlouvě ze dne [datum]. Toto právo je majetkového charakteru a vyřešení otázky vlastnictví bytového domu bude mít nepochybně vliv na právní postavení žalobce a jeho majetkové poměry. Předkupní právo má majetkovou hodnotu samo o sobě bez ohledu na to, zda je realizováno, resp. zda již byla žalobci ze strany žalovaných učiněna oferta. Konečně naléhavý právní zájem je dán i z toho důvodu, že o tom, že privatizace, resp. deetatizace bývalých bytů státního podniku OKD proběhla v souladu s právními předpisy a že vlastnické právo k předmětnému bytu a bytovému domu je nesporné, není přesvědčena ani sama 1. žalovaná, jak je patrné z dokumentu její bývalé mateřské [právnická osoba] N.V. Dále se žalobce zabýval hmotně-právní argumentací a uváděl další argumenty pro jeho závěr o tom, že vložení majetku včetně nemovitostí užívaných žalobcem ze státního podniku OKD [právnická osoba] v roce 1991 bylo učiněno v rozporu s tehdy platným ustanovením § 14 zákona č. 52/1966 Sb. o osobním vlastnictví bytů a dle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. o státním podniku a je tedy absolutně neplatné. Uvedl dále, že netvrdí, že by mu měl být byt předem nabídnut k odkupu a že by mu jako uživateli bytu v roce 1991 svědčilo předkupní právo. Netrvá na tom, že by jeho předkupní právo bylo porušeno, ale uvádí, že je porušení povinnosti nepřevést byt na kohokoli jiného než uživatele. Jestliže stát nechtěl nebo nemohl předmětný byt na uživatele převést, bylo jeho povinností bytový dům nepřevádět a ponechat si jej ve svém vlastnictví. Vložení bytového domu do základního kapitálu [právnická osoba] bylo porušením povinnosti vyplývající z výše uvedených zákonů. Dále se vyjadřoval k dalším argumentům 1. žalované o tom, že zákon č. 52/1966 Sb. se nevztahoval na byty, ke kterým vykonával právo hospodaření státní podnik, s čímž však žalobce nesouhlasí. Stejně tak se neztotožňoval s tím, že žalovaní nepostupovali v rozporu s ust. § 14 zákona o vlastnictví bytů, když se nepřeváděly samostatné byty, ale celé bytové domy, ani s tímto argumentem žalobce nesouhlasí. Dle něho nebylo zapotřebí, aby bytový dům byl rozčleněn na bytové jednotky. Také nesouhlasil s tím, že by existovala možnost vydržení sporných nemovitostí ve prospěch 1. žalované, neboť pokud byl vklad nemovitostí do [právnická osoba] učiněn v rozporu se zákonem a platí-li zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nemohla být [právnická osoba] a.s., ani její právní nástupci v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří.

2. Žalobce jako organizační složku České republiky – 2. žalované označil Ministerstvo financí, avšak soud ve věci jednal s Úřadem státu pro zastupování ve věcech majetkových, když má za to, že tento úřad je příslušnou organizační složkou, která je oprávněna v této věci za stát jednat, neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovité věci, tedy k majetku, s nímž dosud žádná organizační složka státu nehospodaří ve smyslu ust. § 8 a 9 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky. Z tohoto důvodu je dle §§ 7 odst. 1, § 10 písm. b) a § 11 odst. 2 citovaného zákona k jednání za stát ohledně tohoto majetku příslušný [název žalované]. 3. 1. žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu a namítala, že je vůči ní dána překážka věci rozsouzené, popř. litispendence. Žalobce se totiž již žalobou, která byla projednávána u Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově ve věci sp.zn. [spisová značka], domáhal téhož určení a soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č.j. [číslo jednací], který ve výroku I. nabyl právní moci [datum], tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem předmětného pozemku eventuálně stavby [adresa] na pozemku parc. [číslo] v [obec] [část obce] je Česká republika. Jakmile bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, již nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znova. Dle názoru 1. žalované se v tomto řízení a v řízení o předchozí žalobě jedná o stejnou věc. Je tak dána tzv. negativní procesní podmínka řízení a soud by měl ve věci řízení zastavit. Poukázala na to, že v předchozím soudním rozhodnutí byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku věcné legitimace v řízení, tedy že předchozího soudního řízení se neúčastnil také ten, o jehož právu či právním vztahu mělo být jednáno, tedy konkrétně Česká republika, pokud se žalobce domáhá určení jejího vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Žaloba v této předchozí věci byla zamítnuta, takže vůči žalobci a 1. žalované je rozsudek závazný, je zde dána překážka věci rozsouzené. Za této situace i toto řízení musí být ve vztahu 1. žalované zastaveno a žalobu bude nutno zamítnout v celém rozsahu, protože se pak řízení nezúčastní všechny subjekty, které mají věcnou legitimaci. Namítla také, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaných určovacích výrocích, neboť žalobce zakládá naléhavost svého právního zájmu na tom, že potřebuje vyřešit otázku, zda bude mít právo přednostního odkupu bytové jednotky v domě, v němž užívá byt, a proto považuje za nutné určit, kdo je vlastníkem bytového domu. Aktuálně však neprobíhá a ani není plánován žádný rozprodej bytových jednotek v předmětném domě, který navíc není ani dosud na jednotlivé bytové jednotky rozdělen prohlášením vlastníka. O takové konstrukci naléhavého právního zájmu žalobce proto nelze vůbec uvažovat. Postavení žalobce jako nájemce předmětného bytu není ničím dlouhodobě dotčeno, žádná třetí osoba k domu, v němž se nachází byt užívaný žalobcem, své vlastnické právo k této nemovité věci neuplatnila, faktické ani právní postavení žalobce se za dobu posledních téměř 28 let trvání jeho práva užívání předmětného bytu nezměnilo a jeho práva a povinnosti jsou zcela jednoznačně vymezeny právními předpisy a nájemní smlouvou. Žalobce nemůže mít legitimní očekávání, že Česká republika je vlastníkem těchto nemovitých věcí, tato právo k nemovitým věcem od roku 1991 nikdy oficiálně neuplatnila. Navíc práva žalobce jako nájemce zcela jednoznačně upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ztotožnila se s argumenty 2. žalované o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva zejména s ohledem na skutečnost, že i pokud by 2. žalovaná byla vlastníkem domu s byty, neměla by žádnou právní povinnost rozdělit právo k nemovité věci na jednotky a neměla by žádnou právní povinnost případnou jednotku komukoli prodat. Právní postavení nájemce by případným vznikem jednotky nebylo nijak dotčeno. Zákonná úprava je zde jednoznačná. Vznikla-li jednotka rozdělením práva k domu nebo k pozemku na vlastnické právo k jednotkám, má nájemce předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu (§ 1187 odst. 1 o. z.). Toto právo nájemce je tak založeno přímo právním předpisem a není nikterak dotčeno osobou vlastníka jednotky. Dozraje-li předkupní právo nájemce v souladu s příslušnou právní úpravou a zároveň nájemce hodlá své předkupní právo uplatnit za podmínek odlišných, než vyplývají z právního předpisu, má možnost a tedy i povinnost domáhat se ochrany svého tvrzeného práva žalobou na plnění, nikoli žalobou na určení. Určovací žaloba je neefektivní, a proto nepřípustná. Tuto otázku by si pak soud posoudil jako otázku předběžnou v řízení o vlastním nároku na plnění. Pokud pak 2. žalovaná ve svém vyjádření odkázala na existenci smlouvy o koupi akcií ze dne [datum] (privatizační smlouvy) pak odkaz na tuto smlouvu není relevantní. Žalovaná 1. ani žalobce, popř. jakýkoli jiný nájemce bytu ve vlastnictví 1. žalované, nebyli smluvní stranou předmětné smlouvy, nepřevzali žádná práva ani povinnosti z této smlouvy, a proto pro ně z této smlouvy o koupi akcií nevyplývají žádná práva ani právní povinnosti. Existence této smlouvy nemá žádný vliv na posouzení žalobou uplatněného určovacího nároku. Věcně namítala, že právní závěry žalobce týkajícími se absolutní neplatnosti právního jednání, jímž byl veškerý majetek zrušeného státního podniku OKD vložen do nově vzniklé [právnická osoba], a.s., jsou chybné. Zákon [číslo] Sb.se totiž nevztahoval na byty, ke kterým vykonával právo hospodaření státní podnik, ale pouze národní výbor, nebo s jeho souhlasem bytová organizace, která měla byt ve správě. Státní podnik OKD, který vykonával právo hospodaření k tzv. bytovému portfoliu OKD, byl jako státní podnik upraven speciálním zákonem č. 111/1990 Sb. o státním podniku a mohl s ním nakládat v souladu s právními předpisy. Pro hospodaření s národním majetkem státními podniky, tedy i s původním bytovým portfoliem OKD je relevantní také vyhláška Federálního ministerstva finanční [číslo] která stanovila, že státní podnik je povinen uzavřít hospodářskou smlouvu o převodu hospodářství k budovám a stavbám pouze a jedině za podmínek upravených touto vyhláškou, avšak toto ustanovení nedopadá na prodej bytů občanům. Prodej bytů občanům byl upraven pouze jako možnost, nikoli jako povinnost státu, a to v ust. § 14 odst. 6 této vyhlášky. Aplikace tohoto ustanovení však na státní podnik vůbec nedopadá. Žalobce také opomíjí opatření předsednictva Federálního shromáždění, které u majetku, k němuž má státní podnik právo hospodaření, v podstatě zakazovalo jeho převod bez souhlasu zakladatele. Tento souhlas nikdy dán nebyl, naopak zakladatel rozhodnutím Ministra hospodářství ČSFR [číslo] rozhodl o zrušení státního podniku OKD bez likvidace a o vložení majetku tohoto zrušeného státního podniku do nově zřízené akciové společnosti. I kdyby zákon o osobním vlastnictví k bytům dopadal na byty, k nimž vykonával vlastnické právo hospodaření státní podnik, žalobcem tvrzený účinek by nebyl dán. Dále se podrobně vyjadřoval k jednotlivým právním úpravám, avšak pro nadbytečnost soud tyto skutečnosti neuvádí. Uváděl, že vkladem bytových domů do [právnická osoba] sice došlo ke změně vlastníka domu, ale nikoli bytu. Žalobce daný byt nevlastnil, nikdy mu nebyl odňat a nikdy neměl a nemá žádné právo na vrácení daného bytu. Pokud žalobce namítal, že ke vzniku [právnická osoba] platně nedošlo, pak s tímto se neztotožňuje a blíže se k tomu vyjadřuje. I za situace, kdyby soud akceptoval argumenty žalobce, namítá 1. žalovaná, že předmětné nemovitosti dříve vlastněné státním podnikem, musely být s ohledem na okolnosti, kterými jsou rozhodnutí státního orgánu, zápis akciové společnosti do podnikového rejstříku a následně zápis akciové společnosti jako vlastníka předmětných nemovitostí drženy v dobré víře a 1. žalovaná je přesvědčena, že by k vydržení ze strany [právnická osoba] a.s. došlo, a to i pokud by nenabyla předmětné nemovitosti od samého svého vzniku. 1. žalovaná by tedy vlastnické právo k těmto nemovitým věcem vydržela, neboť byla jejich oprávněným držitelem. 1. žalovaná dále namítala, že žalobce užívá byt, u něhož je od roku 1991 právní a skutkový stav de facto nesporný a neexistují žádné okolnosti, které by odůvodňovaly potřebnost určení vydáním rozsudku na určení. Sám žalobce uzavřením dodatků nájemní smlouvy aproboval a potvrdil vlastnictví nemovitosti právní předchůdkyni 1. žalované a také existenci jeho právního vztahu s 1. žalovanou. Žalobce svou žalobu vystavil na hypotetických úvahách, neboť netvrdí, že by měl konkrétní práva a povinnosti, která by mohla být touto žalobou ovlivněna, pouze dovozuje, že do budoucna by mohla tato práva a povinnosti vzniknout, tudíž jeho argument, že o tom, že je v současné době nutné vyřešit vlastnické právo, neobstojí. Ze všech těchto důvodů navrhl žalobu zamítnout, pokud soud nedospěje k závěru o nutnosti řízení zastavit ve vztahu k 1. žalované. 4. 2. žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce neprokázal ani objektivně nemůže prokázat naléhavý právní zájem. Zcela se ztotožnila s námitkami 1. žalované v jejím vyjádření a uvedla, že pokud žalobce svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva vymezil svým právním postavením, jakožto nájemce bytu nacházející se ve stavbě, která by měla být sama, popř. s pozemkem ve vlastnictví 2. žalované, není tento naléhavý právní zájem dán. Odkázala na konstantní judikaturu, zejména Ústavního, popř. Nejvyššího soudu, kdy např. Ústavní soud ve věci vedené pod sp.zn. [ústavní nález] uvedl, že žaloba domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádá prvek, který je k jejímu projednání nezbytný, tedy naléhavý právní zájem. Takováto žaloba nemůže mít naději na úspěch. Namítala, že samotným určením vlastnického práva ve prospěch 2. žalované by nedošlo k žádné eliminaci ohrožení práva či odstranění stavu nejistoty v právním vztahu žalobce, neboť by se pouze změnil subjekt, kterému by byl žalobce povinen hradit nájemné. Samotnou změnou vlastníka stavby by žalobci nevzniklo soudně vymahatelné právo na automatické převedení vlastnického práva k bytu na něj a současně povinnost 2. žalované se takto nabytého majetku zbavit. Jiný závěr by byl nepřípustným zásahem do základního práva garantovaného ústavním pořádkem České republiky, to je do práva na vlastnictví. I v případě vyhovění žaloby by 2. žalované nebránilo nic v tom, aby byty v uvedené stavbě nadále pronajímala. Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž může mít nájemce za určitých okolností naléhavý právní zájem na určení vlastníka pronajímaných pozemků, není přiléhavý, neboť skutková situace v těchto rozhodnutích byla odlišná, než v této právní věci. Ani odkazy na další judikaturu nejsou patřičné, neboť se týkala věcí, když existovalo reálné ohrožení právního vztahu účastníka v tomto jiném řízení, stejně tak jako reálná nabídka na odkup bytu do osobního vlastnictví. Žalobci však žádná nabídka k odkupu příslušného bytu žalovanými učiněna nebyla a dle dostupných informací není ani stavba, ve které se předmětný byt nachází, předmětem realizovaného či zamyšleného zcizení třetí osobě. Uvedla, že pokud rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu připustila přípustnost určovací žaloby podobné podané nájemcem, pak tato přípustnost nebyla dána pouze na samotném právním postavení žalobce, ale na dalších rozhodných skutečnostech, které žalobce v daném případě netvrdí a nejsou u něj naplněny. Dále se 2. žalovaná vyjadřovala skutkově ve věci zejména v tom, jakým způsobem došlo k faktické transformaci Státního podniku OKD do [právnická osoba] a.s., a to procesem, kdy byl státní podnik zrušen bez likvidace. Byla založena obchodní společnost a do této byl vložen veškerý majetek Státního podniku. [ulice] společnost vznikla [datum] a následně smlouvou o koupi akcií ze dne [datum] prodal Fond národního majetku České republiky kupující společnosti [právnická osoba] část akcií [právnická osoba], následně se vyjadřuje k právním nástupcům této společnosti a potvrzuje stav, jak jej popsal žalobce v podané žalobě. Z toho 2. žalovaná vyvodila, že fakticky nedošlo k převodu vlastnického práva k příslušným nemovitým věcem, které tvořily součást bytového fondu státního podniku Ostravsko-karvinské doly a pokud se v minulosti fakticky změnil majitel, bylo to na základě přeměny obchodních korporací a nikoli převodu vlastnického práva na základě právního jednání. Proces transformace státního podniku do kapitálové společnosti byl vždy v souladu se zákonem, a to včetně části týkajících se převedení majetku. Otázku zákonnosti privatizace řešily již soudy v jiných právních věcech a vždy dospěly k závěru, že postup transformace státního podniku OKD do akciové společnosti spolu s převedením veškerého majetku byl v souladu s tehdejší právní úpravou. Tyto soudy dospěly k závěru, že privatizací bytových domů nedošlo k porušení ani obcházení zákona a uživatelé bytů nebyli ze strany státu zkráceni na svých zákonných právech, zejména na právu nabýt byt do svého vlastnictví. Pokud žalobce argumentoval porušením zákonného ustanovení § 14 zákona o bytovém vlastnictví shodně s 1. žalovanou, namítala, že se aplikuje výhradně v případě, že byt je předmětem samostatného převodu. V případě dispozice s celým domem, ve kterém navíc nejsou bytové jednotky vytvořeny a byty tak existují výhradně jako funkčně oddělené části domu, se tato úprava neaplikuje. K dalším argumentům žalobce dále 2. žalovaná namítala, že není možno žádným způsobem soudně přezkoumávat platnost opatření rozhodnutí Ministerstva hospodářství z [datum]. Dále uvedla, že za součinnosti se státním zastupitelstvím vyhodnocovala otázku, zda podat žalobu na určení vlastnictví bytového fondu vloženého do [právnická osoba], a to poté, co k tomu byla vyzvána vyšetřovací komisí zřízenou Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, avšak po vyhodnocení však rozhodných skutečností dospěla k závěru, že tyto žaloby podávat nebude, neboť považuje jak rozhodnutí Ministra hospodářství z [datum] a důsledky z toho plynoucí, včetně založení [právnická osoba] v souladu s tehdejší platnou a účinnou právní úpravou. Poukázala na to, že je s podivem, že žalobce uzavíral dodatky k nájemním smlouvám se subjektem, o němž je přesvědčen, že není vlastníkem předmětného bytového fondu, to popírá jeho žalobní tvrzení. Nesouhlasí ani s tím, že pokud by vlastníkem nemovité věci byla 2. žalovaná, chovala by se jinak, než 1. žalovaná jako obchodní korporace, není pravdou, že by žalobce měl automaticky nárok na odpuštění či prominutí dluhu. Stát se totiž nemůže chovat tak, že by bez dalšího umožnil osobám užívat vlastnictví státu bez jakékoli protihodnoty. Vždy musí hájit své majetkové zájmy. Setrvala proto na zamítnutí žaloby.

5. Pokud jde o námitku 1. žalované o tom, že je ve věci dána překážka věci rozsouzené a je na místě řízení vůči ní zastavit, pak s tímto argumentem se soud neztotožňuje. Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že toto řízení bylo zahájeno na základě žaloby žalobce doručené soudu dne [datum], žalobce se domáhal vydání stejného určovacího rozhodnutí, jako v této právní věci a žaloba směřovala pouze vůči společnosti [právnická osoba] (tedy vůči 1. žalované v tomto řízení). Žaloba byla rozsudkem ze dne 21. 1. 2020 č.j. [číslo jednací], zamítnuta (v této části nabyl rozsudek právní moci [datum]). Soud se v této věci nezabýval meritem věci, žalobu zamítl z toho důvodu, že není dán okruh všech subjektů, které by se řízení účastnit měly, tedy se řízení neúčastnil ten, jehož vlastnické právo mělo být určeno - Česká republika. I když se řízení týkalo totožného předmětu řízení, účastníky řízení byli žalobce a toliko 1. žalovaná, není v řízení v této právní věci, v níž kromě původních účastníků řízení vystupuje i 2. žalovaná, tedy Česká republika, dána překážka věci rozsouzené. Žalobci nezbylo, než pochybení napravit a podat žalobu v této právní věci, avšak již s daným okruhem subjektů. Nejedná o takové rozhodnutí ve věci samé, které by již meritorně vymezovalo práva a povinnosti mezi žalobcem a 1. žalovanou a je možno v této právní věci jednat a rozhodnout, neboť není dána překážka věci rozsouzené ve vztahu k 1. žalované. Není důvodná ani námitka litispendence, neboť řízení ve věci [spisová značka] již bylo pravomocně skončeno.

6. Ve vztahu k tvrzenému nájemnímu právu žalobce k bytu [číslo] v bytovém domě na adrese [adresa], má soud ze zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu za prokázáno, že k předmětnému bytu získal žalobce právo osobního užívání na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne [datum] uzavřené mezi OKR správou sídlišť, k.p. [obec], závodem bytového hospodářství a na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů vydaného Městským národním výborem v [obec] dne 25. 2. 1988 [číslo jednací], přičemž tímto rozhodnutím byla schválena výměna původního bytu užívaného žalobcem na adrese [adresa] (tento mu byl přidělen rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne [datum]) za byt na adrese [adresa]. Z dodatků ke smlouvě o nájmu bytu ze dne [datum] a [datum] (listiny jsou založeny ve spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]) má soud za prokázáno, že žalobce v pozici nájemce uzavřel dodatky k nájemní smlouvě týkající se předmětného bytu se [právnická osoba] Byty s.r.o., [IČO], přičemž se jednalo o změnu výše sjednaného nájemného.

7. Z internetových informací o pozemku a stavbě má soud za prokázáno, že jako vlastník pozemku parc. [číslo] na něm stojící budovy [adresa] v katastrálním území Havířov, obec Havířov, je na listu vlastnictví [číslo] evidována 1. žalovaná, její vlastnické právo je zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava.

8. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, má soud za prokázáno, že ohledně vývoje vlastnictví budovy [adresa] – občanská vybavenost, umístěný na parcele [číslo] v katastrálním území Havířov, je zde evidována hospodářská smlouva na převod správy národního majetku pro OKR správu sídlišť n.p. [obec] ke dni [datum], následně na základě rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČSFR ze dne [datum] listinou [číslo] byl evidován zánik státního podniku Ostravsko-karvinské doly, se sídlem v [obec] a vznik [právnická osoba] nabývací titul byl doplněn datem [datum] Dohodou o rozdělení obchodní společnosti společníků [právnická osoba] ke dni [datum] se nabyvatelem stala [právnická osoba] Ke dni [datum] byla provedena změna názvu oprávněného subjektu na [právnická osoba], následně došlo k prohlášení o vzniku práva přeměnou právnické osoby fúzí ze dne [datum], kdy vlastnictví zůstalo ve prospěch [právnická osoba] Poté došlo ke změně obchodní firmy na [právnická osoba], přičemž soudu je z úřední činnosti známo a rovněž zřejmé z obchodního rejstříku veřejně přístupného na stránkách [webová adresa], že v současné době původně [právnická osoba] Byty s.r.o. [IČO], následně [právnická osoba] změnila obchodní firmu na [právnická osoba], a to s účinnosti od [datum]. Dále je ze sdělení Katastrálního úřadu zřejmé, že původně byla evidována budova [adresa] na parcele 346 a změna čísla parcely na současnou parcelu 373 byla zapsána na základě obnovy operátu pro dané katastrální území vyhlášeného ke dni [datum].

9. Z rozhodnutí č. 208/1990 vydaného Federálním ministerstvem hospodářství dne [datum] má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím byl zrušen státní podnik Ostravsko-Karvinské doly se sídlem v [obec] a byla zřízena ke dni [datum] [právnická osoba] doly [obec] IČO [číslo], do níž byl vložen majetek zrušeného státního podniku.

10. Z výpisu z obchodního rejstříku má soud za prokázáno, že ke dni [datum] do něj byla zapsána [právnická osoba] doly, akciová společnost, [IČO], která následně nesla obchodní jméno [právnická osoba]

11. Ze smlouvy o koupi akcií uzavřeného mezi fondem národního majetku České republiky a společností [právnická osoba] jako kupujícím, má soud za prokázáno, že tato byla uzavřena dne [datum] a jejím předmětem byl prodej zde specifikovaných akcií z Fondu národního majetku na společnost [právnická osoba]. V bodě 7.6. smlouvy je ujednání o zachování bytového fondu, kdy kupující se zavázal zajistit, že společnost do doby trvání doby omezení (která končí [datum]) bude řádně spravovat a udržovat bytový fond, který je specifikován v příloze [číslo] v této smlouvě s tím, že z této přílohy je zřejmé, že se jedná o bytový fond nacházející se v obvodu okresu [obec], [obec], [obec], [obec] a je zde přesná specifikace počtu bytových domů, včetně bytů. Dále je zde uvedeno, že kupující se zavazuje zajistit, že do doby omezení nepřevede na třetí osobu vlastnické právo k žádné budově s byty, která je ke dni podpisu této smlouvy ve vlastnictví společnosti ani žádné bytové jednotce a zejména, že pokud dojde na základě prohlášení společnosti jako vlastníka budovy s byty, která je ke dni podpisu této smlouvy ve vlastnictví společnosti, ke vzniku samostatných bytových jednotek a společnost převede jakoukoli bytovou jednotku dosavadnímu nájemci, a to za podmínky, že kupní cena za převod bytové jednotky do vlastnictví nájemce bude vycházet z ceny, která byla použita při ocenění prodávaných akcií zde specifikovaným posudkem a dále tato kupní cena bude přiměřená a obvyklá ve srovnání s kupní cenou obdobných bytů převáděných v daném čase a místě s vlastnictví státu, krajů a obcí do vlastnictví dosavadním nájemcům. Dále je zde závazek kupujícího, aby po uplynutí trvání doby omezení v případech převodu vlastnictví k jakékoli bytové jednotce, byly tyto bytové jednotky přednostně nabídnuty dosavadním nájemcům, pokud jsou fyzickými osobami s tím, že kupní cena za převod bytové jednotky bude stanovena obdobně.

12. Z novinových článků uveřejněných dne [datum] a [datum] v časopisu Horník soud zjistil, že se jedná o jednak rozhovor s předsedou představenstva tehdejší [právnická osoba] [příjmení] [jméno] [příjmení], který se vyjadřoval k otázce zachování bytového fondu v souvislosti s tím, že Karbon Invest získal většinový podíl ve společnosti [právnická osoba] se sídlem na Kypru a obecným záměrem společnosti je zajistit nájemníkům, aby se zbavili nejistoty či rizika, která vyplývají ze skutečnosti, že jsou nájemníky v bytě někoho, jehož hlavním byznysem není provozování nájemních bytů, že bude připravován projekt, který by umožnil nabídnout nájemníkům financování na to, aby si byty mohli koupit do svého vlastnictví a bylo eliminováno riziko, že se někdo rozhodne byt jim dále nepronajímat. Dále se jedná o prohlášení [právnická osoba] Invest k otázce bytů ve vlastnictví OKD, kdy po skončení pětileté lhůty, ve které nesmí [právnická osoba] prodat bytové domy, které vlastní, třetí osobě, s výjimkou prodeje stávajícím nájemníkům, zůstane zachováno předkupní právo pro tyto nájemníky, a to za podmínek zvýhodněné ceny bytů za cenu nejvýše 50 000 Kč a bude zahájen projekt financování koupě bytů pro nynější nájemníky.

13. Žalobce dále předložil listinu v anglickém jazyce ze dne [datum] označenou jako Domus N.V. Prospectus, z něhož dle překladu do českého jazyka vyplývá, že v tomto projektu je uveden ohledně této společnosti rizikový faktor spočívající v tom, že vznik a privatizace bývalé OKD, předchůdkyně [právnická osoba] N.V., a vládní prodej by mohly být zpochybněny nebo jinak podrobeny kontrole nebo kritice, což by mohlo mít podstatný nebo nepříznivý dopad na podnikání, finanční situaci nebo provozní výsledky této společnosti.

14. Z ostatních listinných důkazů předložených žalobcem, tedy z komunikace mezi Ministerstvem financí a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, z důvodové zprávy k zákonu o osobním vlastnictví k bytům a odůvodnění zákona č. 38/1978 Sb. jako novely zákona o osobním vlastnictví bytů soud nečiní žádná skutková zjištění, neboť tato směřují již k posouzení nároku žalobce z hmotně právního hlediska, což však soud považuje za nadbytečné.

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je nájemce bytu [adresa] v bytovém domě na adrese Náměstí republiky [číslo] v [obec] (dříve se jednalo o Náměstí vítězného února, jak je soudu známo z úřední činnosti). [příjmení] bytového domu je v katastru nemovitostí evidována 1. žalovaná, která je právním nástupcem [právnická osoba] a.s., která byla zřízena rozhodnutím ministerstva hospodářství v souvislosti se zrušením státního podniku Ostravsko-karvinských dolů, kdy veškerý majetek tohoto státního podniku, včetně bytového fondu, byl vložen do nově zřízené akciové společnosti. Žalobce se stal uživatelem předmětného bytu, a to na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů a následného uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytů v souladu s ust. § 155 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (tj. před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) Výměna bytů byla schválena městským národním výborem dle ust. § 188 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do [datum]. Následně se podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od [datum] právo osobního užívání žalobci změnilo na nájem bytu, přičemž nájemní poměr žalobce stále trvá.

16. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu v platném znění (dále o. s. ř.), určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

17. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení vlastnického práva 2. žalované, bylo nezbytné, aby byl v řízení prokázán naléhavý právní zájem na tomto určení. Dle názoru soudu však tento naléhavý právní zájem dán není. Soud se zcela ztotožňuje s argumentací obou žalovaných v tomto řízení, tedy že žalobce jako nájemce bytu nemůže mít v dané věci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva 2. žalované, byť jako vlastník předmětných nemovitých věcí je v katastru nemovitostí vedena 1. žalovaná. Obecně lze naléhavý právní zájem nalézt vždy tam, kdy je právní postavení určité osoby nejisté či ohroženo. V daném případě žalobce primárně tvrdí, že jeho právní postavení jako nájemce je nejisté z důvodu, že v případě, kdyby se vlastník bytového domu rozhodl realizovat předkupní právo bytové jednotky v domě, kterou nyní užívá, aby mu bylo známo, kdo je vlastníkem této bytové jednotky. S tímto argumentem se však soud neztotožňuje. V řízení nebylo prokázáno, že by reálně existovala situace realizace předkupního práva. 1. žalovaná popřela, že by hodlala překupní právo vůči stávajícím nájemcům bytových domů, které má ve svém vlastnictví, realizovat. Stejně tak 2. žalovaná nezamýšlí předmětné byty prodat, navíc se sama nepovažuje za vlastníka, nehodlá vykonávat vlastnické právo k předmětným bytovým jednotkám a nehodlá žádným způsobem realizovat vlastnické právo, o němž žalobce tvrdí, že je jeho nositelem. [jméno] nepřistoupila k podání určovacích žalob na její vlastnictví, když považuje rozhodnutí o zrušení státního podniku OKD a o zřízení [právnická osoba], do níž byl vložen bytový fond, za platné a v souladu s platnými právními předpisy. Dle názoru soudu ve shodně s argumentací 1. žalované v případě, že by tato situace někdy v budoucnu nastala, je možno, aby žalobce, byl-li by opomenut a nebyla by mu dána možnost realizovat předkupní právo, se mohl obrátit na soud s žádostí o realizaci tohoto předkupního práva (včetně podmínek v privatizační smlouvě týkajících se odprodeje bytů stávajícím nájemníkům za zde garantovanou cenu) a v rámci této žaloby by si pak soud vyřešil otázku vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. Žalobce nikdy své nájemní právo nezpochybňoval, po určitou dobu akceptoval i vlastnické právo 1. žalované, s níž uzavíral dodatky k nájemní smlouvě. Stejně tak jako své vlastnické právo k bytové jednotce, resp. bytovému domu a pozemku, na kterém je postaven, nezpochybňovala 1. žalovaná, která je evidována řádně v katastru nemovitostí jako vlastník stavby bytového domu [adresa], jakož i pozemku, na němž je stavba postavena. Protože není žalobcovo právo v současné době aktuálně nijak ohroženo či nejisté, zejména s ohledem na skutečnost, že není tvrzeno ani prokázáno, že by již byla chystána realizace odkupu jednotlivých bytů nájemcům, není dán naléhavý právní zájem žalobce na rozhodnutí ve věci. V tomto směru soud odkazuje také na nález Ústavního soudu [ústavní nález] ze dne [datum], který uvedl, že o naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, tedy musí jít u žalobce o právo již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Takovýto případ však u žalobce nenastal. Žalobci nevzniklo předkupní právo na odkoupení bytu, jehož je nájemcem a nebylo ani prokázáno, že by 1. žalovaná hodlala s bytovým domem disponovat. V době vyhlášení rozsudku, byl zjištěn skutkový stav, jak je uvedeno výše, tedy že vlastníkem sporných nemovitých věcí je 1. žalovaná a že tato nehodlá s tímto svým majetkem disponovat. Soud nemůže ve svém rozhodnutí přihlížet ke skutkovým okolnostem, které teprve po jeho rozhodnutí mají nastat, popř. o kterých v době rozhodování není vůbec jisté, že nastanou. Lze tedy uzavřít, že žalobce se nenachází v žádné situaci, kdy by mohl být ohrožen ve svém právu či vystaven konkrétní újmě. I pokud by soud ve věci vydal vyhovující rozhodnutí a určil vlastnické právo 2. žalované, na postavení žalobce jako nájemce bytu by se nic nezměnilo. Tento by byl nadále účasten pouze nájemního vztahu. Skutečnost, že napadá neplatnost převodu vlastnického práva mezi žalovanou 1. a 2., tedy domáhá se zásahu do absolutního práva, kterým je vlastnické právo u těchto subjektů, čímž se snaží zasáhnout do restitucí vypořádaného vztahu mezi zaniklým státním podnikem a 2. žalovanou a tím zasahuje do jejich vlastnických práv. Žalobce při své argumentaci odkazoval také na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] a vyvozoval z něj, že mu může svědčit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, kdy tento naléhavý právní zájem je dán také u nájemce v případě ochrany jeho majetkového práva. Soud se však s touto argumentací neztotožňuje a poukazuje na to, že uvedené rozhodnutí se týká žaloby nájemce družstevního bytu, který je současně členem družstva. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že určovací žaloba má povahu preventivní, avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinností, je naléhavý právní zájem o určení dán, jestliže je rozhodnutí o určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje a nemůže vystihnout celý obsah a dosah sporného právního vztahu a práva, nebo naopak určovací žaloba je k tomu způsobilejší než jiné procesní prostředky. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí však zaujal závěr, že pokud jde o nájemní vztah, pak nájemce může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu (zejména je-li nutné vyřešit otázku, zda nájemní smlouvu uzavřel-li ji vlastník či nikoli a je tedy tato nájemní smlouva platná či nikoli), avšak nemá-li žalobce tedy nájemce v takovém případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti, např. aby sám byl zapsán jako její vlastník, ale jde mu jen o řešení neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, že naléhavý právní zájem žalobce není dán tehdy, může-li žalovat na plnění. Soud však akcentoval skutečnost, že pokud se nájemní poměr týká družstevního bytu, je postavení nájemce takovéhoto bytu jiné, než postavení jiných nájemců. Závěr o tom, že bytový dům není ve vlastnictví bytového družstva, by totiž měl přímý vliv na postavení žalobce a jeho finanční poměry, neboť hodnota družstevního podílu dovolatele se bezprostředně odvíjí od toho, je-li bytové družstvo vlastníkem domu, ve kterém je byt, jehož užívání je spjato s družstevním podílem bytu. Nejde pouze o hodnotu družstevního podílu, není-li najisto postaveno vlastnictví bytového domu, je dovolatel v nejistém postavení ohledně budoucího uplatňování práva člena bytového družstva ohledně družstevního bytu v tomto domě. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že je-li spolu s nájemním poměrem spjato členství nájemce v družstvu, je za určitých okolností možno shledat naléhavý právní zájem na určovací žalobě. V dané věci však není možno toto rozhodnutí aplikovat, neboť zaprvé neexistuje spor o vlastnictví bytového domu mezi 1. a 2. žalovanou, žalobce nechce být zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník a tím napravit dle žalobcova tvrzení nesprávný a faktický stav. 2. žalovaná se nepovažuje za vlastníka bytového domu a žalobce je pouze„ prostý“ nájemce, nikoli člen obchodní korporace, tedy družstva či jiného majetkového společenství. Není zde žádná majetková účast žalobce, od níž by bylo možno odvíjet naléhavý právní zájem na tomto určení. Pokud dále žalobce odvíjel svůj naléhavý právní zájem na uvedeném určení, že je odlišné, zda je nájemcem bytu ve vlastnictví 1. žalované jako obchodní korporace, či 2. žalované jako veřejnoprávní korporace, jejímž primárním úkolem není dosahovat zisku, pak s tímto se soud neztotožňuje a tento argument nepovažuje za přiléhavý. I stát musí v rámci soukromoprávních vztahů, tedy také vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem, postupovat s péčí řádného hospodáře a domáhat se úhrady nájemného v obvyklé výši, jak to činí jiní pronajímatelé, např. obchodní korporace. Ani argument o tom, že by případně mateřská společnost 1. žalované (DOMUS N.V.) měla nejistotu ohledně svého vlastnického práva k předmětnému bytu a domu nezakládá argument pro existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce. Tuto pochybnost, existuje-li, musí vyřešit sám vlastník (ať již domnělý či faktický) bytového fondu, nikoli žalobce v pozici nájemce jednoho z bytů. Navíc předložená listina ohledně této společnosti je z roku 2014 a nebylo tvrzeno, že od té doby byly činěny nějaké další kroky této či jiné společnosti týkající se odstraňování pochybností o vlastnickém právu 1. žalované k bytovému fondu. I v případě, že by privatizační smlouvy a převody, na základě nichž se 1. žalovaná, resp. její právní předchůdci stali vlastníky bytové jednotky, byly neplatné, jak tvrdí žalobce, a to pro rozpor se zákonem, popř. z důvodu obcházení zákona, pak s ohledem na délku, po kterou 1. žalovaná vykonávala své vlastnické právo k těmto bytovým domům a pozemkům, tedy chovala se jako vlastník, lze hovořit o možném vydržení vlastnického práva, avšak pro nadbytečnost se soud ani touto otázkou nezabýval. Ze stejného důvodu se nezabýval platností jednotlivých úkonů, na základě nichž se 1. žalovaná stala vlastníkem předmětného bytového domu a pozemku. S ohledem na výše uvedené závěry soud žalobu zamítl v plném rozsahu, tedy včetně eventuálního petitu, když žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, aniž by bylo nutné zabývat se odůvodněností dalších tvrzených skutečností.

18. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit procesně zcela úspěšným žalovaným náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. 19. 1. žalované vznikly náklady řízení ve výši 16 456 Kč, které představují odměnu za právní zastoupení za 4 úkony právní služby při odměně 3 100 Kč za 1 úkon podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, a to za převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne [datum], sepis vyjádření ke stanovisku 2. žalované ze dne [datum] a za účast u jednání dne [datum], tj. 12 400 Kč, včetně 4 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 1 200 Kč a 21 % DPH z odměny a režijních paušálů, což činí 2 856 Kč. Soud nepřiznal 1. žalované odměnu požadovanou za nahlížení do soudního spisu ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] (tj. za 5 úkonů právní pomoci včetně 5 režijních paušálů). Tento úkon právní služby nelze podřadit pod ust. § 11 odst. 1 či odst. 2 advokátního tarifu, neboť nejde o žádný z úkonů zde vyjmenovaných (nahlížení do spisu je považováno za úkon právní pomoci pouze v trestních věcech – viz. § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu) ani jej nelze analogicky přiřadit k těmto vyjmenovaným úkonům ve smyslu ust. § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Navíc soud tyto úkony advokáta nepovažuje za účelné, neboť vyjma prvního nahlížení do spisu nebyly provedeny v návaznosti na případnou výzvu soudu k vyjádření k žalobě či doplnění tvrzení, ve většině případů trvalo nahlížení do spisu maximálně 5 minut (pouze dne [datum] 15 minut) . 1. žalované byla soudem vždy doručována všechna vyjádření účastníků a nahlížení do spisů advokátem 1. žalované v krátkých časových úsecích po sobě (nikoli např. bezprostředně před jednáním) nelze považovat za účelné, aby bylo možno za ně přiznat advokátu 1. žalované režijní paušál, nebo cestovné (to však právní zástupce 1. žalované nepožadoval).

20. Žalované 2. byly přiznány náklady řízení ve výši 6 380 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů advokátně nezastoupeného účastníka ve výši 900 Kč dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (§ 151 odst. 3 o. s. ř.), a to za přípravu na vedení sporu spočívající v seznámení se spisovým materiálem, za přípravu účasti k jednání a za účast u jednání dne [datum] po 300 Kč, cestovné ve výši 988 Kč (doložené elektronickými jízdenkami) vlakem z [obec] do [obec] a zpět dne [datum] za účelem studia spisového materiálu – spisu [spisová značka] (2. žalovaná nebyla účastníkem tohoto soudního řízení, proto soud považuje s ohledem na předmět sporu v obou projednávaných věcech tento úkon za zcela účelný) a dále cestovné k jednání konanému dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět za 738 ujetých kilometrů osobním vozidlem 2. žalované [registrační značka] při spotřebě 6,2 litrů [číslo] km, ceně nafty 27,20 Kč litr, sazbě základní náhrady 4,40 Kč km jízdy určené dle vyhl. č. 589/2020 Sb., což činí 4 492 Kč.