116 C 102/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivanou Josiekovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 29 547,20 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 474 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky Kč ve výši 8,05 % ročně od 30. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám žalobkyně.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 811,20 Kč a částky 1 262 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 28 285,20 Kč od 31. 5. 2014 do 29. 12. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 811,20 Kč od 30. 12. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 13,52 % ročně částky 28 285,20 Kč od 31. 5. 2014 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou došlou soudu dne 10. 12. 2021 se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedené částky. Mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) byla dne 18. 3. 2014 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému dne 19. 3. 2014 vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 30 000 Kč (dále jen jako„ smlouva o úvěru“). V souladu s čl. 2 odst. 2. 3 smluvních ujednání smlouvy o úvěru, bylo žalobkyní odesláno oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 20. 3. 2014. Tento úvěr měl být žalovaným, spolu s úrokem za jeho poskytnutí, splacen ve 36 měsíčních splátkách po 2 526 Kč, počínaje měsícem dubnem 2014. Žalovanému byla dne 19. 3. 2014 vyplacena na jeho účet, který uvedl ve smlouvě o úvěru, částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni dne 30. 5. 2014 částku ve výši 2 526 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Žalobce své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru přehodnotil a přepočítal uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 13,52 % p. a., což je sazba dle časových řad [příjmení] vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalovaného. Žalobkyně vycházela z § 1802 zákona č. 89/2012 Sb. Žalobkyně výše uvedenou platbu započetla nejprve na úhradu běžného úroku a následně na úhradu jistiny úvěru, a to dle § 1932 občanského zákoníku. Výsledný dluh na jistině proto činí částku 28 285,20 Kč. K tomu žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od 31. 5. 2014 do zaplacení a dále obvyklý úrok ve výši 13,52 % p. a. z této částky od 31. 5. 2014 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, soud jednal v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud provedl dokazování a vzal za prokázáno:

4. Mezi účastníky řízení byla dne 18. 3. 2014 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému dne 19. 3. 2014 vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 30 000 Kč (dále jen jako„ smlouva o úvěru“). Tento úvěr měl být žalovaným, spolu s úrokem za jeho poskytnutí, splacen ve 36 měsíčních splátkách po 2 526 Kč počínaje měsícem dubnem 2014, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 20. 3. 2017 s tím, že se jedná o splátky anuitní, které v sobě zahrnují splátku úroku a jistiny. Výpůjční úroková sazba úvěru činí 148,18 % ročně, základní celková částka splatná činí 90 936 Kč, součástí smlouvy se pak stává splátkový kalendář. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno na korespondenční adresu dne 21. 3. 2014 (viz návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18. 3. 2014, oznámení o schválení o úvěru ze dne 20. 3. 2014, včetně dodejky s datem uložení 21. 3. 2014). [příjmení] 30 000 Kč byla žalovanému poskytnuta dne 19. 3. 2014, a to převodem na účet žalovaného (viz výpis z účtu [číslo] ze dne 19. 3. 2014. Žalovaný porušoval podmínky smlouvy, když nehradil úvěr řádně a včas, za porušení těchto podmínek mu byla žalobkyní vyúčtována smluvní pokuta dne 20. 7. 2014 s datem splatnosti 30. 7. 2014 ve výši 732 Kč a dne 21. 5. 2014 s datem splatnosti 31. 5. 2014 ve výši 530 Kč. Faktury byly zaslány dle tvrzení žalobkyně na adresu žalovaného obyčejnou poštou (viz faktura [číslo] faktura [číslo]). Z interního dokladu nazvaného karta klienta ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč, a to dne 19. 3. 2014, splaceno celkem bylo 2 526 Kč, a to dne 30. 5. 2014, kdy byl učiněn plat v hotovosti. Další splátky uhrazeny nebyly, zbývá doplatit celkem 784 416,85 Kč. Dopisem ze dne 4. 8. 2014 byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky, když žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru o délce 60 dnů a tudíž došlo ke dni 20. 7. 2014 k okamžitému zesplatnění závazku a žalovaný dluží na jistině 88 410 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 262 Kč, ve výši 22 102 Kč a dále pak do budoucna ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení od 22. 7. 2014 do zaplacení. Zásilka byla odeslána žalovanému téhož dne (viz předžalobní výzva ze dne 4. 8. 2014 a poštovní podací arch ze dne 4. 8. 2014). K výši úroků žalobkyně předložila listinu nazvanou [příjmení] – systém časových řad [obec] národní banky, kdy ke dni uzavření smlouvy činil úrok 13,52 %.

5. Po poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. ve vztahu k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a uvedla, že zkoumala jak příjmy, tak výdaje, a vše bylo zaneseno do formuláře, přičemž bylo provedeno prověření bankovních registrů BRKI, [příjmení], insolvenční rejstřík, byl doložen výpis z účtu a fotokopie občanského průkazu. Žalovaný dosahoval příjmu 27 272 Kč, výdaje činily 10 692 Kč a tyto představují životní minimum, platbu na dítě, splátky [anonymizována dvě slova] ve výši 892 Kč měsíčně a nájemné 4 000 Kč. K uvedeným tvrzením tak žalobkyně předložila důkazy, z nichž soud vzal za prokázáno, že v době podání žádosti o úvěr měl žalovaný čistý měsíční příjem 3 800 Kč, ostatní příjmy (výživné, sociální dávky) činily 23 472 Kč a celkové příjmy činily 27 272 Kč. Výdaje pak činily na úvěrovaného a manželku 3 800 Kč, děti 2 000 Kč, splátky půjček u žalobkyně 892 Kč, nájemné, inkaso, doprava a ostatní 4 000 Kč, tedy volné zdroje 16 580 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena z občanského průkazu, tento je rozvedený, má základní vzdělání a jako doklady měl doložit kopii občanského průkazu, doklady o příjmech, výpis z bankovního účtu. Žalovaný bydlí ve státním bytě. Poskytnutí úvěru bylo doporučeno. Žalovaný byl lustrován v registru NRKI, jeho skóre činilo 386, kdy se jedná o střední riziko a úvěr bývá limitován výší vyplacené částky. Žalovaný spadá do kategorie II., přičemž jsou celkem kategorie IV. V systému [příjmení] nebyly zjištěny negativní poznatky, žalovaný má veden osobní účet u [právnická osoba], č. [bankovní účet], což bylo zjištěno z dohody o vedení osobního účtu ze dne 18. 3. 2014. Z potvrzení úřadu práce ze dne 17. 2. 2014 soud zjistil, že žalovaný pobírá rodičovský příspěvek na dítě [jméno] [celé jméno žalovaného] ve výši 3 800 Kč měsíčně. Z kalkulačních listů ze dne 17. 2. 2014 vydaných Úřadem práce ČR, krajskou pobočkou v Ostravě, soud zjistil, že žalovaný má nárok na dávku ve výši 9 140 Kč a na dávku ve výši 14 332 Kč. Na těchto listinách se pak nachází fotokopie občanského průkazu žalovaného.

6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba podána žalobkyní je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 18. 4. 2014 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč se závazkem úvěr vrátit v 36 měsíčních splátkách po 2 526 Kč počínaje měsícem dubnem 2014. Žalobkyně rovněž prokázala, že ze strany žalovaného byla uhrazena částka 2 526 Kč, přičemž žalovaný uvedené skutečnosti nerozporoval. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § [číslo] a následujících téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a žalobkyně jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru“), tj. před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, byl věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Popsaný způsob, jakým žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru naprosto nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Z předložených listin soud zjistil, že žalovaný je odkázán na sociální dávky, přičemž tyto pobírá od úřadu práce, sám pak splácí úvěr žalobkyni ve výši 892 Kč a do jeho pravidelných příjmů jsou zahrnuty i přídavky na dítě. Žalobkyně nikterak v řízení neprokázala náklady žalovaného spojené s bydlením a soudu se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by částka 4 000 Kč pokryla jak nájemné, tak inkaso, dopravu a ostatní výdaje. Navíc má žalovaný jednu vyživovací povinnost. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry klienta rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá pak soud za prokázáno, že žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když žalovaný pobíral sociální dávky, má další vyživovací povinnost, splácí další úvěr a jeho výdaje, zejména pak výdaje spojené s bydlením, si žalobkyně žádným způsobem neověřila a vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným. Ve vztahu k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy tedy žalobkyně neunesla břemeno důkazní, když své tvrzení neprokázala. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho je smlouva o úvěru neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Nárok žalobkyně pak bylo možno posoudit z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný uhradil toliko částku 2 526 Kč. Tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. Jelikož žalobkyně poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a uhrazeno bylo 2 526 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 27 474 Kč. Úrok z prodlení byl tak přiznán z dlužné jistiny v zákonné výši dle § 1970 o.z., a to od 30. 12. 2021 v návaznosti na doručení žaloby spolu s elektronickým platebním rozkazem. Úrok dle ust. § 3002 o.z. ve výši 13,52% ročně nebyl přiznán, neboť žalobkyně má dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nárok na vrácení pouze jistiny, nikoliv úroku tak, jak požaduje. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy náhrada nákladů řízení by náležela procesně převážně úspěšnému žalovanému, a to po zohlednění kapitalizovaných úroků a kapitalizovaných úroků z prodlení, žalovanému však prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.