117 C 117/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky 11 655,10 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 9. 6. 2021, č. j. 117 C 117/2021-49,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 6 027,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 5 627,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 2. 2021 do zaplacení a ohledně úroku ve výši 8,3 % ročně z částky 11 655,10 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 31. 3. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalované, dospěl pak okresní soud k závěru o tom, že žalobkyně neposkytla soudu dostatečná tvrzení o tom, zda a v jakém rozsahu zkoumala úvěruschopnost žalované, nenavrhla soudu žádné důkazy, jimiž by bylo možno prokázat, že tuto svou zákonnou povinnost splnila. V důsledku toho okresní soud dospěl k závěru o neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyní a tím k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 6 027,42 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 5 066,71 Kč a poplatky účtovanými v souvislosti s vedením účtu ve výši 960,71 Kč. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze v této části, a to s úrokem z prodlení, ve zbylém rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak pouze ve výroku II. a v nákladovém výroku III. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě i v rozsahu dle výroku II. s tím, že nesouhlasila se závěry okresního soudu o nesplnění povinnosti zkoumat řádně schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 3000/19, podle něhož se případ od případu liší množství informací, jež je možné považovat za dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti dlužníka a postup věřitelů při posuzování této otázky tak nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je pouze to, zda je schopen doložit ověření schopnosti dlužníka splácet dluh. Podle právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, je sice klíčová povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, např. soukromé databáze typu [příjmení], BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci. Žalobkyně měla v případě žalované k posouzení více jak rok platební historie vyplývající z pohybu na jejím bankovním účtu, z níž také žalobkyně vycházela. Žalobkyně se tak nespoléhala na pouhé tvrzení žalované a ověřila si příjmy žalované v jí tvrzené výši 13 000 Kč měsíčně. Žalovaná rovněž uvedla výši svých výdajů v částce 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně pak kladla důraz na prověření pravidelnosti příjmu žalované a jeho porovnání s jejími výdaji. Žalobkyně tak postupovala v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle nějž platí, že součástí posuzování poskytovatelem úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Žalobkyně toto prokázala doložením výpisu z běžného účtu žalované za období od 30. 12. 2015 do 27. 3. 2017, ze kterého si byla schopna udělat dostatečný a objektivní obraz o finanční situaci žalované a došla k závěru, že splátky stanovené smlouvou je žalovaná schopna plnit. Z přehledu pohybů na účtu žalované zřetelně vyplývá, že ke ztrátě úvěruschopnosti žalované došlo až koncem roku 2017, kdy na účet nadále nebyl zasílán příjem od společnosti [právnická osoba] Na žalovanou navíc nebylo v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedeno exekuční řízení, neboť na žalobkyni nebyl vznesen žádný dotaz ve smyslu § 38 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Okresní soud tedy učinil nesprávné závěry o tom, že žalobkyně nezkoumala řádně schopnost žalované úvěr splácet.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování provedené již dříve okresním soudem, neboť z provedených důkazů (přehled pohybu na účtu na č. l. 18-20 spisu a výpočtové tabulky na č. l. 23-39 spisu) zjistil skutečnosti, které okresní soud nedovodil. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková tvrzení učiněná z jednotlivých důkazů níže, v rámci právního hodnocení věci.

6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž zcela souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovanou jako spotřebitelkou. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (na nějž ostatně poukazovala ve svém odvolání i sama žalobkyně), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalované o výši jejích příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovanou uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.

8. Žalobkyně se ke splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované vyjádřila ve svém podání ze dne 28. 4. 2021, v němž uvedla skutečnosti tak, jak jsou popsány výše v rámci odvolacích námitek žalobkyně. Tato tvrzení považuje odvolací soud za zcela dostatečná, neboť přesně popisují, jakým způsobem žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr řádně splácet, přičemž žalobkyně označila k těmto tvrzením i důkazy, jimiž hodlala tato tvrzení prokazovat. Odvolací soud tedy nesouhlasí se soudem okresním v závěru, že by žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či důkazní ohledně plnění své povinnosti zkoumat schopnost žalované úvěr splácet. Bylo tedy pouze nutné posoudit, zda tím, že žalobkyně vycházela z údajů uvedených ve výpisu z účtu žalované za období od 30. 12. 2015 do 27. 3. 2017, bylo možno dospět k závěru o úvěruschopnosti žalované, a to při zachování odborné péče při zhodnocení takto získaných údajů. Odvolací soud z přehledu pohybu na účtu na č. l. 18-20 spisu zjistil, že žalovaná měla příjem od [právnická osoba] s. r. o. v únoru 2016 ve výši 11 709 Kč a v měsících březen 2016 až březen 2017 ve výši zhruba 13 700 Kč měsíčně, s výjimkou prosince 2016, kdy příjem činil 17 487 Kč, a žalovaná měla další příjmy na účet ve výši 9 300 Kč Odvolací soud pak z výše uvedeného důkazu rovněž zjistil, že žalovaná každý z měsíců období ledna 2016 až března 2017 ze svého účtu vybrala vždy stejný objem finančních prostředků (s rozdílem v řádech desetikorun), který byl na účet vložen v podobě příjmů.

9. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že nelze obecně stanovit, jaký konkrétní postup věřitele je možno považovat za odbornou péči při zkoumání schopnosti dlužníka úvěr řádně splácet. Nicméně v tomto konkrétním případě je možno zcela jasně dovodit, že pokud žalobkyně na základě výše uvedených skutečností dospěla k závěru o schopnosti žalované úvěr řádně splácet, nelze její postup posoudit jako postup s odbornou péčí. Z výše uvedených podkladů totiž zcela evidentně vyplývá, že žalovaná nebyla schopna v době od ledna 2016 do března 2017 tvořit ze svých příjmů jakékoliv rezervy a všechny své příjmy v daný měsíc ihned utratila. Zůstává tedy nezodpovězenou otázkou, z čeho by byla schopna splácet úvěr, který získala od žalobkyně v dubnu 2017. Na toto posouzení pak nemá jakýkoliv vliv okolnost, že na žalovanou nebylo vedeno žádné exekuční řízení, či že nebyla vedena v databázích [příjmení], BRKI či NRKI. Odvolací soud má totiž za to, že pokud by na žalovanou byly vedeny exekuce, případně pokud by byla vedena ve výše uvedených databázích, bylo by možno pouze dospět k závěru, že není schopna úvěr splácet. Opačný závěr, tedy že žalovaná je schopna úvěr splácet, pokud nemá exekuce či není vedena ve zmíněných databázích, však učinit nelze. Žalovaná totiž samozřejmě nemusí být schopna úvěr splácet i za situace, kdy na ní není vedena žádná exekuce a není předmětem registrace v uvedených databázích.

10. Odvolací soud tedy dospěl ke zcela jasnému závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která přes změnu textace ustanovení § 86 ZoSÚ oproti ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalující poskytovatelku spotřebitelského úvěru stále tíží, jak ostatně vyplývá z teleologického výkladu § 86 ZoSÚ (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení). V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém (již výše zmíněném) nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V této souvislosti pak odvolací soud pouze podotýká, že na rozdíl od soudu okresního nemá za to, že by žalobkyně dostatečně netvrdila, jakým způsobem schopnost žalované úvěr splácet zkoumala, či že by tato svá tvrzení následně neprokázala. Nicméně odvolací soud současně dovodil, že žalobkyní tvrzené a následně i prokázané zkoumání schopnosti žalované úvěr řádně splácet nelze posoudit jako zkoumání s odbornou péčí, v důsledku čehož nedošlo k naplnění smyslu a účelu § 86 ZoSÚ.

11. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - [příjmení], P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici [číslo] rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C [číslo], EU:C: [číslo], bod 32, ke směrnici Rady [číslo] rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 [číslo] rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo]. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C [číslo], EU:C: [číslo], body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

12. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaná) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru tedy odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu.

13. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo]. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 [číslo] musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

14. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalované, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sama žalobkyni poskytla. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že před aplikací tohoto ustanovení má přednost speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. To v případě smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají, tedy ani povinnost vrátit žalobkyni úrok z nevrácené částky ve smyslu § 3002 o. z. Žalobkyně tak má nárok na vrácení toho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalované, tedy nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížený o plnění, které žalovaná podle téže smlouvy ke splnění své povinnosti uvedené v § 87 věty třetí ZoSÚ žalobkyni již poskytla.

15. Odvolací soud má za to, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, a které spočívá v řádném neposouzení úvěruschopnosti žalované a následném poskytnutí úvěru žalované i přes nedostatečně zjištěné majetkové poměry žalované. Tím by žalobkyně těžila ze smlouvy o úvěru uzavřené za výše uvedených okolností, a to i při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyla žalovaná z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopna rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat její úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohla-li tedy žalovaná jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze jí ani dávat k tíži, že nevznesla námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

16. V otázce vypořádání vzájemných plnění pak odvolací soud rovněž nesdílí závěry okresního soudu. Jak odvolací soud zjistil výpočtové tabulky na č. l. 23-39 spisu, žalovaná v období dubna 2017 až ledna 2021 ze svého kontokorentního úvěrového účtu vybrala celkovou částku 164 620,10 Kč a na tento úvěrový účet vložila celkovou částku 159 208,90 Kč. Je tedy nutno dospět k závěru, že žalovaná obdržela v důsledku uzavření neplatné smlouvy o úvěru od žalobkyně plnění v celkové částce 164 620,10 Kč a dosud vrátila žalobkyni částku 159 208,90 Kč, čímž se žalovaná vůči žalobkyni obohatila o částku rozdílu ve výši 5 411,20 Kč. A protože okresní soud zavázal žalovanou výrokem I. svého rozsudku k zaplacení žalobkyni již částky 6 027,42 Kč, má odvolací soud za to, že žalovaná již není povinna platit žalobkyni jakoukoliv další částku. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení jakýchkoliv dalších částek.

17. K úhradě částky 6 027,42 Kč (zahrnující v sobě i částku 5 411,20 Kč) okresní soud žalovanou zavázal včetně zákonného úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který, jak okresní soud správně posoudil, náleží žalobkyni na základě výzvy k plnění od data 1. 2. 2021 v žalobkyní požadované výši 8,5 % ročně. Tento závěr okresního soudu pak považuje odvolací soud za správný.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výroku II. jako věcně zcela správný. Za zcela správný pak považuje odvolací soud i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, na jehož odůvodnění v rozsudku okresního soudu (s nímž se odvolací soud plně ztotožňuje) je možno rovněž odkázat. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako správný i výrok III. rozsudku okresního soudu.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšné žalované v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.