117 C 202/2023

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , narozená dne datum trvale bytem adresa žalované 2. celé jméno žalovaného , narozený dne datum trvale bytem adresa žalovaného a žalované o zaplacení částky 65.011,70 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 30. 8. 2023, č. j. 117 C 202/2023-66,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaných zaplatit jí částku 65.011,70 Kč (odstavec I. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela dne [datum] s původním dlužníkem, [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeným [datum] a zemřelým [datum], úvěrovou smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala původnímu dlužníkovi poskytnout úvěr v celkové výši 280.000 Kč, kdy původní dlužník se zavázal tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 15,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 5.256 Kč nejpozději do [datum]. Úvěr byl v části 219.571 Kč poskytnut za účelem konsolidace úvěru č. [bankovní účet], který byl původnímu dlužníkovi dříve poskytnut žalobkyní a zbývající část úvěru měla být původnímu dlužníkovi poskytnuta bezúčelově na úvěrový účet uvedený ve smlouvě. [ulice] splátky byly splatné vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce, počínaje dnem [datum]. Dále vzal okresní soud za prokázané, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost původního dlužníka, kdy vycházela z informací sdělených původní dlužníkem v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne [datum]. V této žádosti původní dlužník uvedl příjem ve výši 20.299 Kč a splátky dalších úvěrů ve výši 7.997 Kč. Žalobkyně měla k dispozici výpis z běžného účtu původního dlužníka, z něhož vyplývalo, že původnímu dlužníkovi je vyplácen starobní důchod ve výši 20.299 Kč, jiné příjmy nemá. Ze svého bankovního účtu rovněž původní dlužník splácel úvěr ve splátkách po 6.830 Kč a v období od [datum] do [datum] byl původní dlužník na svém účtu v mínusovém zůstatku. Jednotlivé výdaje původního dlužníka z výpisu z jeho účtu nelze ověřit, když odchozí transakce jsou prováděny platbou kartou a případně výběrem hotovosti. Úvěr byl původním dlužníkem v celé výši čerpán způsobem sjednaným ve smlouvě a původní dlužník na svůj dluh uhradil žalobkyni částku v celkové výši 399.700,70 Kč. Dne [datum] původní dlužník zemřel. Usnesením Okresního soudu v Karviné č. j. [číslo jednací] ze dne 17. 3. 2021, které nabylo právní moci dne [datum], byla schválena dohoda dědiců (žalovaných 1. a 2.) o rozdělení pozůstalosti, kterou se mimo jiné dědicové zavázali uhradit pohledávku žalobkyně.

3. Po právní stránce okresní soud posoudil věc tak, že žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající jí z ust. § 86 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., když řádně nezkoumala úvěruschopnost původního dlužníka před poskytnutím úvěru. Uvedenou schopnost původního dlužníka totiž posoudila pouze na základě deklarovaného a z jeho běžného účtu ověřeného příjmu a z informace o existenci dalších závazků od původního dlužníka u žalobkyně i mimo žalobkyni v celkové splátce 8.538 Kč. Výdaje původního dlužníka, které tento uvedl v nulové výši, nebyly ověřovány, přesto, že již z výpisu z běžného účtu původního dlužníka muselo být žalobkyni zřejmé, že jeho finanční situace není dobrá, neboť bankovní účet původního dlužníka dlouhodobě vykazoval záporný zůstatek. Žalobkyně tedy pouze stanovila výdaje původního dlužníka na základě interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních výdajů na bydlení, a to na částku 7.656 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že původního dlužníka lustrovala v dostupných bankovních i nebankovních registrech, výsledek této lustrace však soudu nebyl doložen. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku. Okresní soud tedy uzavřel, že uvedená smlouva je ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž se ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku k neplatnosti tohoto právního jednání soud přihlíží i bez návrhu a žalobkyně tedy má nárok pouze na vrácení jistiny poskytnutého úvěru. Původní dlužník pak žalobkyni před podáním žaloby již plnil, a to částkou v celkové výši 399.700,70 Kč. Jelikož tedy původní dlužník vrátil žalobkyni více, než kolik činila jistota poskytnutého úvěru, pohledávka žalobkyně zanikla splněním a nemohla tedy přejít na žalované jako na dědice původního dlužníka dle ust. § 1701 občanského zákoníku. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že rozsudek okresního soudu bude zrušen a věc mu bude vrácena k dalšímu řízení. Namítala, že schopnost původního dlužníka úvěr splácet zkoumala řádně s péčí řádného hospodáře. Své tvrzení pak doložila důkazy, ze kterých vyplývaly jak příjmy, tak výdaje původního dlužníka ke dni poskytnutí úvěru a důkazy, ze kterých vyplývalo, že žalobkyně prověřovala bankovní registry dlužníka a hodnotila jeho platební morálku. Smluvní vztah mezi žalobkyní a původním dlužníkem byl sjednán dne [datum] a tento do své smrti, tj. do září roku 2020, svůj závazek řádně plnil. Je tedy zřejmé, že byl podle předložených důkazů úvěr schopen splácet, což také činil.

5. Posuzování schopnosti úvěr splácet původním dlužníkem byla provedena standardní bonifikací a vyhodnocením úvěrového rizika, které spočívalo v provedení odhadu reálných možností původního dlužníka dostát svým závazkům ze svých primárních zdrojů. Žalobkyně má tedy za to, že povinnost žalovaných vrátit jí půjčené prostředky a zaplatit úroky není dotčena.

6. Žalovaní se k podanému odvolání nevyjádřili.

7. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s právním předchůdcem žalovaných uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne [datum], na základě níž mu byla poskytnuta částka 280.000 Kč, kdy tuto částku právní předchůdce žalovaných vyčerpal a na splátkách, které činily 5.256 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni částku 399.700,70 Kč.

9. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalovaných, pak žalobkyně ohledně příjmů a výdajů žalovaného vycházela z jeho doloženého příjmu ve výši 20.299 měsíčně na starobním důchodu, kdy neměla jakkoliv doloženy jeho výdaje. K výdajům právní předchůdce žalovaných uvedl nulovou částku a žalobkyně vycházela ze statistického modelu a přiřadila k nim částku 7.656 Kč. Dále měla žalobkyně k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného, z něhož vyplývaly záporné zůstatky více než 10.000 Kč na konci každého měsíce. Pokud pak dále uváděla, že bylo provedeno zkoumání historie právního předchůdce žalovaných v systému BRKI, NRKI, [příjmení] a centrální evidence exekucí, tato tvrzení jakkoliv nedoložila.

10. Vzhledem k době uzavření smlouvy [datum] správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2390 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZoSÚ), účinného do 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 9 ZoSÚ.

11. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném ke dni sjednání úvěrové smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

13. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

14. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by dostála odborné péče při zkoumání aktivní (příjmové) i pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů právního předchůdce žalovaných. V tomto konkrétním případě zjevně vycházela pouze z ověřeného údaje o výši příjmů žalovaného, nicméně jeho výdaje neměla jakkoliv tvrzeny a ověřeny a proto vycházela ze statistického modelu. Tento způsob ověření výdajů za situace, kdy se jednalo o konsolidační úvěr (kterým byly hrazeny předchozí nesplacené závazky dlužníka) a kdy právní předchůdce žalovaných, jak vyplývá z výpisu z jeho účtu, měl prokazatelně před poskytnutím úvěru záporné zůstatky na běžném účtu, je zcela nedostatečný. Pokud žalobkyně v průběhu řízení (v podání ze dne [datum]) tvrdila, že prověřila výši výdajů a platební morálku žalovaného před poskytnutím úvěru dotazy na BRKI, NRKI, insolvenční rejstřík, centrální evidenci exekucí apod., tak tato tvrzení neprokázala.

15. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně řádně nezjišťovala schopnost právního předchůdce žalovaných splácet úvěr a řádně neposoudila jeho schopnost úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení dlužníka o jeho výdajích, resp. vycházet pouze ze statistického modelu jeho výdajů. Okresní soud správně vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou ve smyslu ust. § 588 o. z. s přihlédnutím k ust. § 86 a § 87 ZoSÚ. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, pak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, která byla promítnuta do ZoSÚ, zejména její články 8 a 23, musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

16. V daném případě tak bylo na místě žalobní nárok žalobkyně posoudit pouze dle ust. § 87 odst. 1 jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má pouze právo na zaplacení částky odpovídající rozdílu mezi skutečně vyčerpanou a nevrácenou částkou. S ohledem na to, že právní předchůdce žalovaných vyčerpal od žalobkyně částku 280.000 Kč a naopak uhradil žalobkyni již částku 399.700,70 Kč, tedy více, než vyčerpal, nemohla být žalobkyně se svou žalobou ani částečně úspěšná.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je opřen o ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 a ust. § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., když úspěšným žalovaným v této fázi řízení prokazatelně nevznikly náklady účelně vynaložené.