15 C 10/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Hrdinovou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru

I. Žaloba o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci přípisem žalovaného ze dne 20. 11. 2024 se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 132 Kč, k rukám JUDr. Anonymizováno, advokáta se sídlem adresa, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalovaný rozvázal pracovní poměr s žalobcem výpovědí podle ustanovení § 52 písm.g) zák. práce ze dne 20. listopadu 2024 pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zejména proto, že žalobce ve dnech 22. až 30. 10. 2024 nedodržel pracovní dobu, dále proto, že žalobce nezajistil, aby byl při předání technického inventáře žalovaného ze skladu (konkrétně tzv. malé zastřešení) sepsán předávací protokol. Žalobce se nijak nezajímal o to, kde se majetek zaměstnavatele nachází a malé zastřešení bylo zaměstnavateli vráceno až v říjnu 2024. Dalším výpovědním důvodem bylo, že dnem 1. 10. 2024 byly ze skladu žalovaného vydány společnosti právnická osoba tzv. nivtecy. Tento majetek byl žalovanému vrácen zpět dne 8. 10. 2024, přičemž povinností žalobce bylo po vrácení dotčeného majetku zajistit předání předávacího protokolu na ekonomické oddělení zaměstnavatele za účelem vystavení faktury. Žalobce však tuto povinnost porušil a protokol nepředal; obsah protokolu, který žalobce předal ekonomce jméno FO, neodpovídal rozsahem zapůjčených věcí protokolu ze dne 1. 10. 2024, na jehož základě byly nivtecy zapůjčeny. Žalovaný ve výpovědi poukázal na dalších 10 závažných porušení pracovních povinností žalobce nejrůznějšího druhu.

2. Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 11. 2024 s odůvodněním, že se výpovědní důvody nezakládají na pravdě. Pokud jde o docházku na pracoviště, žalobce pracovní dobu dodržoval, pokud jde o tzv. malé zastřešení zapůjčené společnosti právnická osoba, k tomu došlo dne 28. 6. 2024, kdy byl žalobce na dovolené, a proto mu nelze klást za vinu nesepsání předávacího protokolu. Totéž se týče zápůjčky nifteců stejné společnosti ze dne 1. 10. 2024, žalobce u zápůjčky nebyl a o předání majetku žalovaného nebyl informován. Žalobce dále tvrdil, že výpověď z pracovního poměru je důsledkem oznámení ministerstvu spravedlnosti, které žalobce podal dne 13. října 2024. Žalobce v oznámení poukázal na protiprávní činnost ředitelky žalovaného spočívající zejména v tom, že půjčovala bezplatně vybavení zaměstnavatele společnosti právnická osoba a dále chybovala při organizaci veřejných zakázek. Oznámení žalobce bylo posouzeno jako důvodné, věc byla postoupena Policii ČR a byla přezkoumávána ministerstvem spravedlnosti. Výpověď z pracovního poměru daná žalobci je tedy odvetným opatřením podle zákona o ochraně oznamovatelů, pochybení, která byla žalobci vytknuta, jsou účelově vytvořena a týkají se právě skutečností, na které žalobce v oznámení poukazoval.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že se žalobce dopustil závažného porušování povinností vyplývajících z pracovního poměru, které jsou ve výpovědi popsány. Docházku žalobce žalovaný zkontroloval pomocí kamerových záznamů. Žalobce například dne 22. 10. 2024 předstíral práci v rozsahu 74 minut a dne 25. 10. 2024 v rozsahu 110 minut. Žalovaný odmítl, že by se v případě výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci doručena dne 20. listopadu 2024, jednalo o odvetné opatření ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 171/2023 Sb. o ochraně oznamovatelů. Pokud by se jednalo o odvetné opatření, muselo by být vyvoláno podaným oznámením. Žalovaný však až do doručení výzvy ministerstva spravedlnosti z února 2025 o oznámení žalobce nevěděl.

4. Jelikož žalobce před soudem uvedl skutečnosti, ze kterých bylo lze dovodit, že byl ze strany žalovaného vystaven odvetnému opatření, protože je oznamovatelem podle zákona o ochraně oznamovatelů, byl žalovaný povinen nejprve v řízení dokázat, že přijetí tvrzeného opatření (výpovědi z pracovního poměru) bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem a představovalo k tomuto cíli přiměřený a nezbytný prostředek (srov. § 133a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný důkazní břemeno v tomto směru unesl.

5. Žalobce podal na ministerstvo spravedlnosti dne 13. října 2024 oznámení, ve kterém upozorňoval například na bezúplatné zapůjčení pódia společnosti právnická osoba a na porušení právních předpisů týkajících se veřejných zakázek. Žalovaný byl o této skutečnosti informován nejprve v lednu 2025, kdy byl vyrozuměn Policií ČR, že dne 9. ledna 2025 byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, a to na základě oznámení podaného ministerstvem spravedlnosti ze dne 15. 11. 2024. Poté byl žalovaný přípisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 18. 2. 2025 vyzván k podání vysvětlení ke skutečnostem, na které žalobce ve svém oznámení poukázal.(srov. vyrozumění Policie ČR ze dne 9.1.2025, přípis Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 18.2.2025, výpověď ředitelky žalovaného). Dále bylo v řízení prokázáno, že již v září a říjnu 2024 se ředitelka žalovaného obracela na advokáta se žádostí o sepsání upozornění na možnost výpovědi nebo přímo výpovědi žalobci, protože měla výhrady k plnění pracovních povinností žalobce (srov. e-mailová korespondence z 30.10.,4.11. a 13.11.2024). Z výše uvedeného vyplývá, že výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce daná žalobci dne 20.11.2024 nepředstavuje vůči žalobci odvetné opatření ve smyslu ust. § 4 zák.č. 171/2023 Sb. o ochraně oznamovatelů.

6. Soud dále zkoumal, zda v posuzovaném případě jsou dány výpovědní důvody, na které pamatuje ust. § 52 písm. g) zák. práce. Podle tohoto zákonného ustanovení může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

7. Žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovních povinností ze tří základních důvodů; prvním z nich bylo nepravdivé vykazování odpracované doby žalobce v době od 22.10. 2024 do 30.10.2024.

8. V tomto směru bylo v řízení prokázáno, že dne 12. listopadu 2024 proběhla kontrola docházky zaměstnanců žalovaného do zaměstnání za období od 22. října 2024 do 30. října 2024, přičemž bylo zjištěno, že žalobce do knihy docházky nezapisuje pravdivé údaje (srov. výpověď z pracovního poměru, výpověď ředitelky žalovaného, kamerové záznamy, kniha docházky). Konkrétně byly zjištěny tyto rozpory: - dne 22. 10. 2024 žalobce zapsal příchod v 7:00 hodin a odchod v 15:30 hodin, přičemž přišel v 7:07 hod. a odešel ve 14:23 hod., - dne 23. října 2024 zapsal příchod a odchod v 7:00 hodin a v 15:30 hodin, přičemž přišel v 7:26 hod. a odešel v 15:32 hod., - dne 24. října 2024 označil příchod v 7:00 hodin a odchod v 18:00 hodin, přičemž přišel v 7:15 hod. a odešel v 17:28 hod., - dne 25. října zapsal příchod a odchod v 7:00 hodin a v 15:30 hod., přičemž přišel v 7:00 hod. a odešel ve 13:40 hod., - dne 29. října 2024 zapsal příchod v 7:00 hod., odchod ve 14:30 hod., přičemž přišel v 7:03 hod. a odešel ve 14:32 hod., - dne 30. října zapsal příchod v 7:00 hod. a odchod 13 hod., přičemž přišel v 7:04 hod. a odešel ve 13:01 hod.

9. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajících z pracovního poměru náleží povinnost podle pokynu zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy. Tato povinnost trvá od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení. V průběhu trvání pracovního poměru může být pracovní závazek zaměstnance suspendován jedině tehdy, nastane-li některá z překážek v práci, ať už na straně zaměstnance či na straně zaměstnavatele. Jde o situaci, kdy zaměstnanec z důvodů objektivní nebo subjektivní povahy uznaných právními předpisy, popřípadě samým zaměstnavatelem, na základě vnitřního předpisu nebo sjednaných v kolektivní smlouvě nekoná práci, kterou by jinak v daném časovém úseku zasahujícím do pracovní doby konat měl. Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 21 Cdo 38/2020 a ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 733/2022). Je tedy zřejmé, že žalobce tím, že ve stanovené pracovní době práci nevykonával a přitom nepravdivě výkon práce zaznamenal v knize docházky, porušil povinnost, kterou mu ukládá § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

10. Soud se dále zabýval tím, jakou intenzitou výše uvedeným způsobem žalobce své pracovní povinnosti porušil, tj. zda jde o závažné porušení pracovních povinností, pro které lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru v souladu s ust. § 52 písm. g) zákoníku práce.

11. Ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to je k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažné, závažné nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce, ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný pod číslem 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Výsledné posouzení intenzity porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není přitom jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější, soud jim přikládá také větší význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

13. Podle ust. § 301 písm. d) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinnosti vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance (§ 301, písm. c) zákoníku práce) ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele představuje z hlediska relativně vymezení relativně neurčité hypotézy (do konce) ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 uveřejněný pod číslem 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Do této kategorie je třeba zařadit i tzv. úmyslné předstírání výkonu práce, tedy situaci, kdy zaměstnanec pracovní dobu nevyužívá a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020).

14. Již výše bylo uvedeno, že útok na majetek zaměstnavatele, byť nepřímý, včetně předstírání výkonu práce představuje z hlediska intenzity takové jednání, pro které je možné se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr také okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 52 písm. b) zákoníku práce, není přitom apriori významné, jaké hodnoty v jakém rozsahu byly útokem ohroženy či zasaženy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). Uvedené vychází z premisy, že ve vztazích zaměstnance a zaměstnavatele je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, což se vztahuje zejména na vedoucí zaměstnance, kteří jsou dále povinni řídit a kontrolovat práci svých podřízených (srov. § 302 zákoníku práce).

15. V posuzovaném případě soud při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci přihlédl zejména k funkci, kterou žalobce zastával (vedoucí zaměstnanec) a k míře zavinění zaměstnance (žalobce nesprávně vykazoval odpracovanou dobu v knize docházky v přímém úmyslu). Soud dále přihlédl k dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů žalobce. V řízení bylo prokázáno (výpovědí ředitelky žalovaného a svědků jméno FO a jméno FO), že žalobce se své práci nevěnoval důsledně, přestože šlo o vedoucího zaměstnance, který byl povinen organizovat a řídit práci svých podřízených. Žalobce tak nečinil, proto vznikal zmatek v souvislosti s půjčováním majetku žalovaného, který se zabývá provozováním různých kulturních akcí, jiným společnostem (např. společnosti právnická osoba). Žalobce se vymlouval na to, že různé protokoly o předání či vrácení majetku měli vypracovat (a nevypracovali) jeho podřízení apod. Povinnosti žalobce přitom bylo, aby si práci na jím řízeném oddělení zorganizoval tak, aby byla vedena přehledná evidence rozsahu a čase zapůjčeného majetku, a tak byly zajištěny podklady pro případnou fakturaci nákladů. Dále nelze přehlédnout, že žalobce mohl a měl vědět, že mezi žalovaným a společností právnická osoba byla již v roce 2016 zavřena barterová smlouva, na jejímž základě si žalovaný a jmenovaná společnost vypůjčovali navzájem různá vybavení sloužící pro kulturní akce. Tvrzení žalobce, že ředitelka žalovaného výhradně této společnosti zapůjčovala bezdůvodně majetek žalovaného bezplatně, nebylo pravdivé.

16. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné porušení pracovní povinnosti dosahuje takové intenzity, že může být podřazeno pod pojem závažné porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2010 sp. zn. 21 Cdo 4950/2008).

17. Porušení právních povinností žalobce uvedených v § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tj. nevyužívání pracovní doby a vědomé zkreslování odpracované pracovní doby představuje závažné porušení pracovních povinností žalobce, pro které mu žalovaný dal důvodně výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, proto se soud dalšími výpovědními důvody nezabýval.

18. Výpověď, která byla žalovaným žalobci dána přípisem ze dne 20. listopadu 2024 podle § 52 písm. g) zákoníku práce byla objektivně odůvodněna legitimním cílem rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, který řádně neplní své pracovní povinnosti, představovala k tomuto cíli přiměřený a nezbytný prostředek, zároveň byly dány výpovědní důvody požadované § 52 písm. g) zákoníku práce, proto soud žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Náklady řízení činí celkem 26 282 Kč a představují náhradu nákladů za zastoupení advokátem.

20. O odměně a hotových výdajích advokáta bylo rozhodováno podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby. Advokátovi žalovaného náleží odměna za pět úkonů právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení 25. 4. 2025, 2. sepis vyjádření k žalobě 25. 4. 2025, 3. účast na jednání před soudem 22. 5. 2025, 4. účast na jednání před soudem 2. 9. 2025 a 5. účast na jednání před soudem 16. 9. 2025 a 6. podání ze dne 23.6.2025. Odměna činí celkem 22 200 Kč při sazbě 3 700 Kč za jeden úkon právní služby (tarifní hodnota 65 000 Kč) a byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu. K tomu náleží režijní náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby á 450 Kč, tj. celkem 2 700 Kč. Náklady dále tvoří cestovné advokáta k soudu na jednání a zpět dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas strávený cestou k jednáním a zpět dle § 14 advokátního tarifu. Advokát účtuje cestovné pouze za cesty ke dvěma soudním jednáním, za cestu k jednomu jednání pak cestovné neúčtuje. Advokát použil k jedné cestě osobní vozidlo Volkswagen Golf RZ SPZ průměrné spotřebě 5,5 l benzinu na 100 km, cesta z adresa a zpět 30 km, dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. cena za litr benzinu 35,80 Kč a sazba základní náhrady za používání vozidla za 1 km jízdy 5,80 Kč, cestovné za tuto cestu tam a zpět činí 233 Kč. K druhé cestě advokát použil osobní vozidlo Škoda Kodiaq RZ SPZ průměrné spotřebě 7,0 l benzinu na 100 km, cesta z adresa a zpět 30 km, dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. cena za litr benzinu 35,80 Kč a sazba základní náhrady za používání vozidla za 1 km jízdy 5,80 Kč, cestovné za tuto cestu tam a zpět činí 249 Kč. Celkem cestovné za dvě cesty činí 482 Kč. Náhrada za promeškaný čas činí celkem 900 Kč, tj. tři cesty k jednáním a zpět á dvě půlhodiny á 150 Kč. Celkem přiznané náklady za zastoupení činí 26 282 Kč.

21. Lhůtu splatnosti soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí nebo exekuce.