15 C 22/2023

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Hrdinové a přísedících Mgr. Antonie Walterové a Krystyny Kupkové ve věci žalobce: Anonymizováno , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce / Anonymizováno , Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: “ Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 589 395 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 589 395 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 8. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 96 291,20 Kč, k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem , adresa, , do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 9. 10. 2023 se domáhal žalobce po žalované zaplacení částky 589 395 Kč s příslušenstvím jako odstupného podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako horník od 7. května 2014 na území České republiky a pracovní poměr mezi účastníky skončil z důvodu ohrožení nemocí z povolání dne 30. 6. 2023. Žalobce tak má nárok na odstupné, které mu žalovaná nezaplatila. Při výpočtu odstupného vyšel žalobce z výdělku ve výši 49 116 Kč, který odpovídá skutečné hrubé měsíční mzdě žalobce. Žalobce totiž od žalované pobíral nejen mzdu, ale i tzv. delegacje ve výši cca 10 000 Kč měsíčně. Tyto delegacje byly součástí mzdy za vykonanou práci, i když byly formálně pojmenovány jinak.

2. Žalovaná především vznesla námitku nepříslušnosti českého soudu k projednání věci, protože sjednaným místem výkonu práce bylo sídlo žalované v Polské republice, místně i věcně příslušným soudem je tedy soud v Polsku. Dále žalovaná namítala, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle polského práva, které nespojuje s výpovědním důvodem (ohrožení nemocí z povolání) nárok na odstupné. Pokud jde o tzv. delegacje (cestovní náhrady), žalovaná poukázala na rozhodnutí Finančního úřadu pro , Anonymizováno, ze dne 6. 4. 2022 a 14. 12. 2022, kdy správce daně došel v rámci kontroly ke zjištění, že žalovaná skutečně poskytovala cestovní náhrady. Tyto náhrady proto nelze započítávat do mzdy za vykonanou práci.

3. Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval u žalované jako horník v podzemí na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 7. května 2014, pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán výpovědí ze strany žalované ze dne 7. 3. 2023 ke dni 30. 6. 2023 z důvodu ohrožení nemocí z povolání (pracovní smlouva, výpověď z pracovního poměru, lékařský posudek ze dne 1. 3. 2023). Žalobce pracoval jako zaměstnanec žalované v době od 1. 7. 2014 do skončení pracovního poměru na území České republiky (protokol ze šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení ohrožení nemoci z povolání ze dne 29. 11. 2022). Dne 9. 3. 2023 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o „změně podmínek pracovní smlouvy“, podle níž se účastníci dohodli, že s účinností od 1. 3. 2023 „rozhodným právem pro plnění pracovní smlouvy (vymezující práva a povinnosti stran této pracovní smlouvy) je polské pracovní právo“. Žalobci byly kromě mzdy placeny tzv. „delegacje"(cestovní náhrady), v říjnu 2022 mu byla vyplacena částka 9 968 Kč, v listopadu 2022 částka 10 794 Kč a v prosinci 2022 částka 2 674 Kč. Tyto „delegacje“ byly žalobci placeny přímo na účet (mimo výplatní lístek) v čistém (mzdový list žalobce za rok 2022 a výpisy z jeho účtu za měsíce říjen až prosinec 2022).

4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

5. Soud se nejprve zabýval mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Karviné a námitku mezinárodní nepříslušnosti tohoto soudu pravomocně zamítl usnesením č. j. 15 C 22/2023-44 ze dne 16. dubna 2024. Dále se soud zabýval otázkou rozhodného práva pro posouzení této věci a dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo České republiky.

6. Podle systematiky článku 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES (č.593/2008) o právu rozhodném pro závazkové vztahy (Řím I.) se rozhodné právo pro individuální pracovněprávní vztahy určí primárně na základě volby práva v souladu s článkem 3 citovaného nařízení. Zmiňovaná volba práva je omezena tím, že nesmí zbavit zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by se použilo, pokud by smluvní strany rozhodné právo nezvolily. Volba práva musí být provedena výslovně nebo musí s dostatečnou určitostí vyplývat buď z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Strany mohou provést volbu práva rovněž jen ve vztahu k některým otázkám, to je mohou zvolit pouze použití některých předpisů (části právního řádu) ve vztahu k určitým otázkám. Takové štěpení pracovněprávního statusu však musí být dostatečně určité a zcela zřejmé. V případě neexistence volby práva se primárně použije právo státu, v němž má zaměstnanec své obvyklé místo výkonu práce (článek 8 odst. 2 citovaného nařízení). Alternativně se použije jako hraniční určovatel provozovna zaměstnavatele (článek 8 odst. 3 citovaného nařízení), nelze-li uplatnit kolizní ustanovení navazující na místo obvyklého výkonu práce. Subsidiárně článek 8 odst. 4 citovaného nařízení umožňuje odchylku od těchto zásad v podobě tzv. únikové doložky, a to v případě, že z pohledu všech okolností vykazuje smlouva užší spojení s jiným právem než s tím, které určují uvedená kolizní kritéria7. V projednávané věci nebyla původně v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 2014 volba práva provedena. Žalobce je polským státním příslušníkem, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle polského práva, pracovní smlouva byla sepsána v polském jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v Polsku. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru výhradně v České republice. Až dne 9. 3. 2023 účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem.

8. Dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem, soud pokládá za neplatnou (srov. § 580 o.z.). Ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání, protože téhož dne (1.3.2023) byl vydán lékařský posudek, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z důvodů ohrožení nemocí z povolání. Bylo tedy zřejmé, že žalobce dále nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ust. § 67 zák. práce.

9. Vzhledem k neplatnosti dohody o volbě rozhodného práva se použije podle článku 8 odst. 2 Nařízení Řím I. právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, to je právo České republiky. [Ostatně i v případě platné volby práva je zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje zaměstnanci stejný nebo vyšší standard ochrany omezeno kogentními ustanoveními právního řádu, který by byl použit, nedošlo-li by k volbě práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 833/2022, www.nsoud.cz)]. Soud proto projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2023.

10. Podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobce pracoval u žalované jako horník a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 30. 6. 2023 výpovědí z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel z důvodu nezpůsobilosti vykonávat dosavadní práci ze zdravotních důvodů; „zdravotními důvody“ bylo ohrožení nemocí z povolání. Za těchto okolností žalobci podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce vznikl nárok na nejméně dvanáctinásobek průměrného výdělku.

12. Další spornou otázkou mezi účastníky byla úvaha o tom, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše průměrného výdělku pro účely odstupného podle ust. § 67 odst. 2 zák. práce.

13. Podle ust. § 352 zákoníku práce, průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

14. Podle § 355 odst. 1 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval aspoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

15. Žalobce pobíral od žalované mzdu, která byla vyčíslena ve mzdovém listu, byla zdaněna podle českých právních předpisů a také z ní byly odvedeny příslušné zákonné odvody. Dále byly žalobci vypláceny každý měsíc tzv. delegacje. Tyto částky žalovaná žalobci vyplácela v čistém přímo na jeho účet, aniž byly evidovány v jeho mzdovém listu. Žalovaná tvrdila, že tzv. delegacje je nutno pokládat výhradně za cestovní náhrady, a z tohoto důvodu je nelze do průměrného výdělku pro účely odstupného započítat. Soud uvážil, že správný je názor žalobce, že tzv. delegacje je nutno pokládat za část mzdy, se kterou je třeba počítat při výpočtu průměrného výdělku podle shora citovaných zákonných ustanovení.

16. Pro posouzení povahy právního vztahu není rozhodná sama okolnost, jak je právní jednání označeno, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně – třeba i konkludentně – projeveno.

17. Obsahem smlouvy (a každého dalšího právního jednání) jsou právní následky (v podobě práv a povinností), které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Protože se smlouva (stejně jako každé jiné právní jednání) posuzuje podle jejího obsahu, znamená to (mimo jiné), že se neposuzuje podle označení, které jí vybraly smluvní strany, nebo podle jiných hledisek stranami zvolených, ale pouze podle svého obsahu, a to v té podobě, jak byl projeven (vyjádřen) stranami smlouvy, popřípadě jak byl vyložen v souladu se zákonem předepsaným postupem pro výklad právních jednání.

18. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované nebo disimulované. Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiný právní úkon (právní jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné pro nedostatek vážné vůle. Projevená vůle tedy není vážná, což působí zdánlivost právního jednání (srov. § 552 o. z.), resp. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 neplatnost takového právního úkonu. Tento závěr platí také v případě disimulace, kdy simulované jednání není zamýšleno vážně, ale slouží k tomu, aby zakrylo jiné právní jednání. Splňuje-li však toto právní jednání současně náležitosti disimulovaného právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům. Posouzení, zda určité právní jednání je simulované nebo disimulované, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“ simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze.

19. V pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 7.května 2014 bylo sjednáno, že místem výkonu práce je sídlo žalované v , adresa, , , Anonymizováno, v Polské republice. Sjednání místa výkonu práce bylo jen formální, uvedené místo výkonu práce bylo sjednáno pouze „na oko“. Oběma účastníkům muselo být zcela jasné, že žalobce jako horník v podzemí na výše uvedené adrese pracovat nebude, neboť v daném místě důl není. Tomu také odpovídá skutečnost, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR. Stejně tak formální proto je i další ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého v odůvodněných případech může být práce prováděna na jiných místech, v jiném kraji nebo v zahraničí (v České republice) na základě příkazu ke služební cestě(„delegacji“). Žalobce žádné příkazy k pracovním cestám od žalované nedostával, jeho pravidelné (každodenní) pracoviště bylo v dolech na území ČR, nešlo tedy o pracovní cesty.

20. Podle ustálené judikatury může být sjednaným místem výkonu práce sídlo zaměstnavatele, i když tam není (faktické) pracoviště zaměstnance, přesto platí, že místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Praxe sjednání místa výkonu práce v sídle zaměstnavatele je obvyklá např. u stavební, montážní, servisní práce či činnosti obchodního zástupce apod. V daném případě ovšem bylo zřejmé, že žalobce bude vykonávat práci výhradně na důlním pracovišti v ČR, sjednané místo výkonu práce na adrese , adresa, , , Anonymizováno, v Polsku proto evidentně neodpovídalo potřebě žalované jako zaměstnavatele a nebylo přiměřené povaze hornické práce.

21. Za daných okolností lze dovodit, že skutečnou vůlí žalobce a žalované nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě , Anonymizováno, , nýbrž takovou vůli pouze předstírali (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají, resp. toto disimulované ujednání mělo patrně poskytnout „alibi“ pro výplatu cestovních náhrad např. pro účely veřejnoprávních kontrol ze strany daňových a jiných orgánů. (srov. vyjádření žalované k žalobě).

22. Žalobci ze shora uvedených důvodů nárok na cestovní náhrady nemohl vzniknout, vyplácené „cestovné“ není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo prací v zahraničí, ale má povahu mzdy ve smyslu ust. § 109 odst. 2 zák. práce. Do průměrného výdělku žalobce (srov. § 353 zák. práce) je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. „delegacje“.

23. Jelikož žalobce v rozhodném období (druhém čtvrtletí roku 2023) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ustanovením § 355 zákoníku práce. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek ve druhém čtvrtletí roku 2023 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo ve čtvrtém čtvrtletí roku 2022, kdy žalobce pravidelně vykonával práci. Žalobce v říjnu 2022 obdržel hrubou mzdu ve výši 32 270 Kč a odpracoval 144 hodiny, v listopadu 2020 obdržel 32 501 Kč a odpracoval 144 hodiny a v prosinci 2022 obdržel za 32 odpracované hodiny 5 430 Kč.

24. Žalobce obdržel v říjnu 2022 „delegacje“ ve výši 9 968 Kč, v listopadu 2002 částku 10 794 Kč a v prosinci 2022 částku 2 674 Kč. Jelikož tyto „delegacje“ byly žalobci vyplaceny v čistém, bylo nutno dále pro účely výpočtu rozhodného výdělku z tzv. delegacjí za měsíce říjen až prosinec 2022 vypočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činí 3 484 Kč a dále částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za měsíce říjen až prosinec 2022 (4 751 Kč). Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě za čtvrté čtvrtletí roku 2022, což při počtu odpracovaných hodin (320 hodin) představuje hodinový výdělek ve výši 301,23 Kč. Jelikož týdenní pracovní doba činila 37,5 hodiny, po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst.2 zák. práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 49 116 Kč, dvanáctinásobek této částky je 589 395 Kč.

25. Soud z výše uvedených důvodů přiznal žalobci podle § 67 odst. 2 zákoníku práce odstupné ve výši 589 395 Kč, a to včetně 15% úroku z prodlení ročně za dobu od 1. 8. 2023 do zaplacení, neboť žalovaná byla povinna žalobci odstupné uhradit nejpozději do 31. 7. 2023 (srov. § 67 odst. 4 zák. práce, § 1970 o.z.).

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 142a o. s. ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, má proto nárok na náhradu plných nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování svého práva. Náklady sestávají z odměny advokáta žalobce za 5 úkonů právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis předžalobní výzvy, 3. sepis žaloby, 4. sepis repliky k vyjádření žalované a 5. účast na jednání 18. 6. 2024, stanovené podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění, kdy za jeden úkon náleží odměna v sazbě 10 660 Kč (tarifní hodnota 589 395 Kč), celkem odměna činí 53 300 Kč, k tomu náleží režijní náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 5 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. částka 1 500 Kč. Náklady řízení dále tvoří cestovné zástupce žalobce k soudu na jednání a zpět ve výši 224,10 Kč (vozidlo Škoda Superb RZ , SPZ, průměrné spotřebě 5,5 l nafty na 100 km, cesta z , adresa, a zpět 29 km, dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. cena za litr nafty 38,70 Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,60 Kč, tj. cena ujeté nafty 61,70 Kč a za opotřebení vozidla 162,40 Kč), a dále náhrada za promeškaný čas strávený cestou k jednání soudu a zpět v rozsahu 2 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu (celkem 200 Kč). Zástupce žalobce je plátcem DPH, shora uvedené částky je proto třeba podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 11 597,10 Kč (21 % z částky 55 224,10 Kč). Náklady řízení dále tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 29 470 Kč, celkem žalobci vznikly náklady řízení ve výši 96 291,20 Kč.

27. Lhůty splatnosti soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.