15 C 8/2024

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Hrdinové a přísedících Ing. Miroslavy Veselkové a Bc. Dagmar Vaňkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: “ Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro 539 166 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 539 166 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 106 616 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem v , Anonymizováno, , adresa, , do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 539 166 Kč s příslušenstvím jako odstupného podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako horník na území České republiky od 12. 12. 2016 a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 3. 2023, protože žalobce z důvodu pracovního úrazu ze dne 14. 11. 2021 pozbyl způsobilost vykonávat dosavadní práci. Žalobce tím vznikl nárok na odstupné, které mu žalovaná nezaplatila. Při výpočtu odstupného vyšel žalobce z pravděpodobného výdělku ve výši 44 930,50 Kč, který odpovídá skutečné hrubé měsíční mzdě žalobce. Žalobce od žalované pobíral nejen mzdu, ale i tzv. delegacje ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, tyto „delegacje“ byly součástí mzdy za vykonanou práci, i když byly formálně pojmenovány jinak.

2. Žalovaná vznesla především námitku nepříslušnosti českého soudu k projednání věci, protože sjednaným místem výkonu práce bylo sídlo žalované v Polsku. Místně i věcně příslušným je tedy soud v Polsku. Dále žalovaná namítala, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle polského práva, které žalovaný nárok nepřiznává. Ke kolizi právních řádů v souzené věci nedochází, protože byla provedena volba polského práva. Pokud jde o tzv. delegacje (cestovní náhrady), pak ty byly žalobci vypláceny za provedené pracovní cesty. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Finančního úřadu , Anonymizováno, ze dne 6. 4. 2022 a 14. 12. 2022, kde správce daně došel ke zjištění, že žalovaná skutečně poskytovala cestovní náhrady, tyto náhrady proto nelze započítávat do mzdy za vykonanou práci.

3. Z hlediska skutkového stavu soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2016 jako horník v podzemí, jako místo výkonu práce bylo v pracovní smlouvě sjednáno sídlo žalované v , Anonymizováno, v Polské republice. Pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 3. 2023 výpovědí danou žalobci, výpovědním důvodem byla nezpůsobilost žalobce k výkonu dosavadní práce podle lékařského posudku ze dne 16. 11. 2022 (srov. pracovní smlouva ze dne 12. 12. 2016 a rozvázání pracovního poměru ze dne 1. 12. 2022). Dne 9. 3. 2023 účastníci uzavřeli dohodu o změně podmínek pracovní smlouvy ze dne 12. 12. 2016, a to tak, že byla dohodnuta jiná mzda (bod 1.1.4 pracovní smlouvy) a dále byla pracovní smlouva doplněna o ustanovení, že "rozhodným právem pro plnění pracovní smlouvy je polské pracovní právo" (dohoda stran ze dne 9. 3. 2023). Žalobce utrpěl dne 14. 11. 2021 závažný pracovní úraz, pro který přestal být způsobilý konat dosavadní práci horníka v dole, přičemž po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky žalobce pracoval výhradně v České republice (srov. rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 15 C 21/2023–70 ze dne 4. června 2024). Žalobci byly kromě mzdy placeny tzv. "delegacje" (cestovní náhrady), a to v čisté výši na bankovní účet, v červenci 2021 mu byla vyplacena částka 8 120 Kč, v srpnu 2021 částka 11 074 Kč a v září 2021 částka 9 408 Kč (srov. výplatní sáčky žalobce za červenec až září 2021).

4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

5. Soud se nejprve zabýval mezinárodní příslušností Okresního soudu v Karviné a námitku mezinárodní nepříslušnosti soudu pravomocně zamítl usnesením č. j. 15 C 8/2024–23 ze dne 10. června 2024. Dále se soud zabýval otázkou rozhodného práva pro posouzení této věci a dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo České republiky.

6. Podle systematiky čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a rady ES (číslo 593/2008) o právu rozhodném pro závazkové vztahy (Řím I) se rozhodné právo pro individuální pracovněprávní vztahy určí primárně na základě volby práva v souladu s článkem 3 citovaného nařízení. Zmiňovaná volba práva je omezena tím, že nesmí zbavit zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by se použilo, pokud by smluvní strany rozhodné právo nezvolily. Volba práva musí být provedena výslovně nebo musí s dostatečnou určitostí vyplývat buď z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Strany mohou provést volbu práva rovněž jen ve vztahu k některým otázkám, tj. mohou zvolit pouze použití některých předpisů (části právního řádu) ve vztahu k určitým otázkám. Takové štěpení pracovněprávního statusu však musí být dostatečně určité a zcela zřejmé. V případě neexistence volby práva se primárně použije právo státu, v němž má zaměstnanec své obvyklé místo výkonu práce (čl. 8 odst. 2 citovaného nařízení). Alternativně se jako hraniční určovatel použije provozovna zaměstnavatele (čl. 8 odst. 3 citovaného nařízení), nelze-li uplatnit kolizní ustanovení navazující na místo obvyklého výkonu práce. Subsidiárně čl. 8 odst. 4 citovaného nařízení umožňuje odchylku od těchto zásad v podobě tzv. únikové doložky, a to v případě, že z pohledu všech okolností vykazuje smlouva užší spojení s jiným právem než s tím, které určují uvedená kolisní kritéria.

7. V projednávané věci nebyla původně v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 2016 volba práva provedena. Žalobce je polský státní příslušník, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle polského práva. Pracovní smlouva byla sepsána v polském jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno místo žalované v Polsku. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení výhradně v České republice. Dne 9. 3. 2003, to je po řadě let od uzavření pracovní smlouvy, účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem.

8. Žalobce dohodu podepsal na výzvu žalované a byla mu předložena s vysvětlením, že jde o změnu bodu 1.1.4 pracovní smlouvy související se změnou výše minimální mzdy. Bylo totiž pravidlem, že když se polská minimální mzda zvyšovala, tak se dodatky k pracovní smlouvě podepisovaly. Pokud jde o bod 2 dohody, který pojednává o tom, že rozhodným právem pro pracovní vztahy mezi účastníky bude polské pracovní právo, k tomu nebylo žalobci nic řečeno, žalobce tomuto ustanovení vůbec nevěnoval pozornost; v žádné dřívější dohodě takové ustanovení nebylo.

9. Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 9. 3. 2023, podle které se od 1. 3. 2023 měly pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem, soud pokládá za zdánlivé právní jednání, neboť o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (srov. § 551 o. z.). Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce při uzavírání dohody ze dne 9. 3. 2023 neprojevil vůli směřující k tomu, aby nadále pracovní vztah mezi účastníky byl řízen polským právem, protože ustanovení o volbě práva vůbec nevěnoval pozornost a soustředil se výhradně na ustanovení týkající se změny výše mzdy, jako tomu bylo vždy v době předcházející. Předložení této dohody žalobci k podpisu představuje ze strany žalované ryze účelový krok, protože žalobce dne 14. 11. 2021 utrpěl pracovní úraz a pozbyl způsobilost k výkonu dosavadní práce horníka v dole. Bylo tedy zřejmé, že žalobce už nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ust. § 67 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce.

10. Vzhledem k neexistenci dohody o volbě rozhodného práva se použije podle čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I, právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, to je právo České republiky (ostatně i v případě platné volby práva je zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje zaměstnanci stejný nebo vyšší standard ochrany omezeno kogentními ustanoveními právního řádu, který by byl použit, nedošlo-li by k volbě práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdu 833/2022, www.nsu.cz). Soud proto projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

11. Podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku.

12. V řízení bylo prokázáno, že žalobce pracoval u žalované jako horník a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 3. 2023 výpovědí z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel z důvodu nezpůsobilosti vykonávat dosavadní práci pro následky pracovního úrazu ze dne 14. 11. 2021. Za těchto okolností žalobci podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce vznikl nárok na nejméně dvanáctinásobek průměrného výdělku.

13. Další spornou otázkou mezi účastníky byla úvaha o tom, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše průměrného výdělku pro účely odstupného podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce.

14. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovně právní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

15. Podle ust. § 355 odst. 1 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval aspoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

16. Žalobce pobíral od žalované mzdu, která byla vyčíslená ve mzdovém listu, byla zdaněna podle českých právních předpisů a také z ní byly odvedeny příslušné zákonné odvody. Dále byly žalobci vypláceny každý měsíc tzv. delegacje. Tyto částky žalovaná žalobci vyplácela v čistém přímo na účet, aniž byly evidovány ve mzdovém listu. Žalovaná tvrdila, že tzv. delegacje je nutno pokládat výhradně za cestovní náhrady, proto je nelze do průměrného výdělku pro účely odstupného započítat. Soud uvážil, že správný je názor žalobce, že tzv. delegacje je nutno pokládat za část mzdy, se kterou je třeba počítat při výpočtu průměrného výdělku podle shora citovaných zákonných ustanovení.

17. Pro posouzení povahy právního vztahu není rozhodná sama okolnost, jak je právní jednání označeno, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně – třeba i konkludentně – projeveno.

18. Obsahem smlouvy (a každého dalšího právního jednání) jsou právní následky (v podobě práv a povinností), které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Protože se smlouva (stejně jako každé jiné právní jednání) posuzuje podle jejího obsahu, znamená to, že se neposuzuje podle označení, které jí vybraly smluvní strany nebo podle jiných hledisek stranami zvolených, ale pouze podle svého obsahu, a to v té podobě, jak byl projeven, vyjádřen stranami smlouvy, popřípadě jak byl vyložen v souladu se zákonem předepsaným postupem pro výklad právních jednání.

19. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované nebo disimulované. Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a disimulované právní jednání jsou vadná pro nedostatek vážné vůle. Projevená vůle tedy není vážná, což působí zdánlivost právního jednání (srov. § 552 o.z.). Tento závěr platí také v případě disimulace, kdy simulované jednání není zamýšleno vážně, ale slouží k tomu, aby zakrylo jiné právní jednání. Splňuje-li však toto právní jednání současně náležitosti disimulovaného právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu, ani jej neobchází, a že se ani nepříčí dobrým mravům. Posouzení, zda určité právní jednání je disimulované nebo simulované, nezáleží na tom, co jednající osoby projevily nebo jak svůj úkon označily, ale na obsahu právního jednání a jeho skutečné povaze.

20. V pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 12. 5. 2016 bylo sjednáno, že místem výkonu práce je sídlo žalované v , adresa, v Polské republice. Sjednání místa výkonu práce bylo formální. Uvedené místo výkonu práce bylo sjednáno pouze naoko, neboť oběma účastníkům muselo být jasné, že žalobce jako horník v podzemí na výše uvedené adrese pracovat nebude, neboť se tam žádný důl nenachází. Tomu také odpovídá skutečnost, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR. Stejně tak formální proto je i další ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého v odůvodněných případech může být práce prováděna na jiných místech, v jiném kraji nebo v zahraničí (v České republice) na základě příkazu ke služební cestě (delegacjí). Žalobce žádné příkazy k pracovním cestám od žalované nedostával. V době trvání pracovního poměru mezi účastníky žil trvale na území ČR, jeho pravidelné pracoviště bylo v dolech na území České republiky, nešlo tedy o pracovní cesty.

21. Podle ustálené judikatury může být sjednaným místem výkonu práce sídlo zaměstnavatele, i když tam není (faktické) pracoviště zaměstnance. Přesto platí, že místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Praxe sjednání místa výkonu práce v sídle zaměstnavatele je obvyklá například u stavební, montážní, servisní práce, činnosti obchodního zástupce a podobně. V daném případě bylo ovšem zřejmé, že žalobce bude vykonávat práci výhradně na důlních pracovištích v ČR. Sjednané místo výkonu práce na adrese , adresa, v Polsku proto evidentně neodpovídalo potřebě žalované jako zaměstnavatele a nebylo přiměřené povaze hornické práce.

22. Za daných okolností lze dovodit, že skutečnou vůli žalobce a žalované nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě , Anonymizováno, , nýbrž takovou vůli pouze předstírali (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají, respektive toto disimulované jednání mělo patrně poskytnout alibi pro výplatu cestovních náhrad, například pro účely veřejnoprávních kontrol ze strany daňových a jiných orgánů (srov. vyjádření žalované k žalobě a jeho poukaz na závěry kontroly finančního ředitelství).

23. Žalobci ze shora uvedených důvodů nárok na cestovní náhrady nemohl vzniknout. Vyplácené cestovné (delegacje) není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo prací v zahraničí, ale má povahu mzdy ve smyslu ust. § 109 odst. 2 zákoníku práce. Do průměrného výdělku žalobce (srov. § 353 zákoníku práce) je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci zaplaceny, tzn. mzdu i tzv. delegacje.

24. Jelikož žalobce v rozhodném období (čtvrtletí roku 2022) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ust. § 355 zákoníku práce. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek v čtvrtém čtvrtletí roku 2022 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo v třetím čtvrtletí roku 2021, kdy žalobce naposledy pravidelně vykonával práci předtím, než v listopadu 2021 utrpěl pracovní úraz. Žalobce v červenci 2021 odpracoval 128 hodin a na mzdě obdržel 25 459 Kč, v srpnu 2021 odpracoval 176 hodin a obdržel hrubou mzdu 30 035 Kč a v září 2021 odpracoval 144 hodiny a na mzdě obdržel 25 166 Kč. Celkem tedy na mzdě obdržel za toto období 80 660 Kč a odpracoval 448 hodin.

25. Žalobce dále obdržel v červenci 2021 delegacje ve výši 8 120 Kč, v srpnu 2021 11 074 Kč a v září 2021 9 408 Kč, delegacje byly vypláceny v čistém. Jelikož tyto delegacje byly žalobci vypláceny v čistém, bylo nutno pro účely rozhodného výdělku z tzv. delegacjí vyplacených za měsíce červenec až září 2021 vypočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činilo 4 567 Kč a dále zohlednit částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob za toto období, což činilo 8 344 Kč. Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě žalobce za třetí čtvrtletí roku 2021, což při počtu odpracovaných hodin (448 hodin) představuje hodinový výdělek 272,70 Kč. Pracovní doba žalobce činila osm hodin, týdenní pracovní doba byla 40 hodin a po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 47 428 Kč, dvanáctinásobek této částky je 569 136 Kč.

26. Soud z výše uvedených důvodů přiznal žalobci podle § 67 odst. 2 zákoníku práce odstupné v žalované výši 539 166 Kč, neboť nemohl překročit nárok uplatněný v žalobě (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.), a to včetně 15 % úroku z prodlení za dobu od 1. 5. 2023 do zaplacení, neboť žalovaná byla povinna odstupné žalobci uhradit nejpozději do 30. 4. 2023 (srov. § 67 odst. 4 zákoníku práce, § 1970 o. z.).

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce měl ve věci plný úspěch, má proto nárok na náhradu plných nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování svého práva. Náklady sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 26 959 Kč a z náhrady nákladů za zastoupení advokátem ve výši 79 657 Kč. Advokát žalobce učinil ve věci 6 úkonů právní služby, za které náleží odměna: 1. převzetí a příprava zastoupení 17. 4. 2023, 2. sepis předžalobní výzvy k plnění 7. 11. 2023, 3. sepis žaloby 22. 2. 2024, 4. účast na jednání před soudem 4. 9. 2024, 5. účast na jednání 2. 10. 2024 a 6. účast na jednání 24. 10. 2024. Za jeden úkon právní služby náleží odměna 10 460 Kč (tarifní hodnota 539 166 Kč), celkem odměna činí 62 760 Kč a byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). K tomu náleží režijní náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. 1 800 Kč. Náklady dále tvoří náhrada za promeškaný čas strávený zástupcem žalobce cestou k jednáním soudu a zpět v rozsahu celkem 6 půlhodin po 100 Kč (3 cesty á 2 půlhodiny) podle § 14 advokátního tarifu, tj. celkem 600 Kč, a cestovné zástupce žalobce k soudu na jednání a zpět vozidlem Škoda Superb RZ , SPZ, průměrné spotřebě 5,5 l motorové nafty na 100 km (dle § 158 odst. 4 zákona zákoníku práce byl použit údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie, který je v technickém průkazu vozu uveden u spotřeby paliva s odkazem na normu EU 566/2011A jako třetí údaj), cesta z , adresa, a zpět 29 km, dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. cena za litr nafty 38,70 Kč a sazba základní náhrady za používání vozidla za 1 km jízdy 5,60 Kč, za jednu cestu tam a zpět náleží cestovné 224 Kč, tj. za tři cesty 672 Kč. Zástupce žalobce je plátcem DPH, shora uvedené částky je proto třeba podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 13 825 Kč (21 % z částky 65 832 Kč). Celkem žalobci náleží náklady řízení ve výši 106 616 Kč.

28. Lhůty splatnosti soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.