16 C 48/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Pešlovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 26 741 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 026 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 6. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá co do částky 11 175 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 22 746 Kč za dobu od 27. 12. 2021 do 5. 1. 2022, co do zákonného úroku z prodlení z částky 7 720 Kč za dobu od 6. 1. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 21,24 % ročně z částky 22 746 Kč za dobu od 27. 12. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem 1. stupně ve výši 268 Kč, a to v kolcích nebo na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 22 746 Kč, úrok ve výši 21,24 % ročně z této částky za dobu od 27. 12. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od 27. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, částku 1 170 Kč, částku 300 Kč, částku 1 497 Kč, a částku 1 028 Kč s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne 13. 10. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku ve výši 27 500 Kč převedla na účet zákazníka, a to 19. 10. 2020 a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 40 824 Kč v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 1 134 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce na účet žalobkyně, kdy splatnost 1. splátky byla dohodnuta na 20. 11. 2020. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto došlo k zesplatnění úvěru. Žalovaný je v současné době v prodlení s úhradou částky celkem ve výši 23 916 Kč, kdy tato částka se skládá z neuhrazených dlužných splátek ve výši 3 402 Kč a zesplatněné části jistiny ve výši 20 514 Kč. S ohledem na zesplatnění úvěru vznikla žalovanému rovněž povinnost k úhradě smluvního úroku z neuhrazené jistiny ve výši 20 514 Kč a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do okamžiku jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 499 Kč jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením 3 měsíční splátek úvěru, celkem tedy 1 497 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazených splátek, kdy tyto smluvní pokuty se žádají k zaplacení ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru, kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 23 916 Kč od 27. 12. 2021 do 7. 2. 2022, tedy částku ve výši 1 028 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, údaje poskytnuté žalovaným zkoumala a ověřovala. Při posouzení nákladů na bydlení žalovaného vycházela žalobkyně z normativních nákladů na bydlení pro nájemní bydlení a výši existenčního a životního minima na jednotlivce dle zákona č. 110/2006Sb, a došla k závěru, že žalovaný bude schopen řádně splácet, kdy mu po odečtení běžných výdajů (nákladů na bydlení ve výši 1200 Kč a životního minima 3860 Kč) zbyde částka 9170 Kč měsíčně. Po nahrazení skutečných nákladů na bydlení normativními náklady na bydlení v nájemním bytě, dospěla žalobkyně k závěru, že i v tomto případě je žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet, kdy mu po odečtení běžných výdajů (normativních nákladů na bydlení výši 6 502 Kč a životního minima 3 860 Kč zbyde částka 3 868 Kč měsíčně. Žalobkyně zaslala žalovanému 26. 12. 2021 před podáním této žaloby výzvu k plnění dle §142a o. s. ř., na kterou však žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil.

2. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně; vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti; žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že smlouvu uzavřela žalobkyně jako„ poskytovatel“ a žalovaný jako„ zákazník“ dne 13. 10. 2020. Ve smlouvě se účastníci dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému standartní neúčelový úvěr nepřímý, ve výši 30 000 Kč, a to na účet č. [bankovní účet], z toho částku 2 500 Kč žalobkyně poskytne přímo zprostředkovateli. Žalovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, a to v 36 měsíčních splátkách ve výši 1 134 Kč, datum poslední splátky je 20. 10. 2023. Z potvrzení o provedení transakce vystavené [právnická osoba] bylo zjištěno, že dne 19.10. 2020 bylo na účet [jméno] [příjmení] poukázána částka 2 500 Kč, a dne 19. 10. 2020 na účet č. [bankovní účet] (tedy na účet uvedený ve smlouvě o úvěru) poukázána částka 27 500 Kč.

5. Z listiny označené„ Bonita smlouva“ bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje na úhradu pohledávek dle smlouvy [číslo] celkem částku 12 474 Kč.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud zjistil, že zapsaným předmětem podnikání žalobkyně je mj. poskytováni nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo zjištěno, že žalobkyně má od 18. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru.

7. Listiny výplatní lístek za období 7/ 2020, výplatní lístek za období 9/ 2020, výpis z běžného účtu ze dne 30. 9. 2020, čestné prohlášení o výdajích a příjmech, statistika rodinných účtů, výše normativních nákladů na bydlení, životní minimum 2020, soud vyhodnotil jako podklady použité žalobkyní pro posouzení úvěru schopnosti žalovaného, a zjistil z nich, že žalovaný v čestném prohlášení podepsaném dne 13. 10. 2020 uvedl, že jeho měsíční výdaje na bydlení činní 1 200 Kč, splátky úvěrů 0 Kč, pravidelné platby pojistných smluv 0 Kč, další běžné měsíční výdaje 3 400 Kč, nikdo další s ním nežije ve společné domácnosti, a výše jeho pravidelného měsíčního příjmu činí 14 230 Kč, v seznamu závazků nejsou uvedeny žádné závazky. Výplatní lístky jsou vystaveny zaměstnavatelem [právnická osoba] a za měsíc červenec roku 2020 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 14 261 Kč a za měsíc září 14 570 Kč. Ve výpisu z účtu [bankovní účet] vedeného na jméno žalovaného je uvedena příchozí platba dne 8. 9. 2020 od [jméno] [příjmení] [příjmení] ve výši 15 717 Kč. V listině„ statistika rodinných účtů“ jsou uvedeny obecné statistické údaje. V listině„ Výše normativních nákladů na bydlení“ jsou uvedeny normativní náklady na bydlení dle § 26 odst. 1 písm. a) a b) zákona (nijak nespecifikovaného). V listině„ Životní minimu 2020 od 1. 4. 2020“ jsou uvedeny výše životního a existenčního minima dle zákona č. 110/200 Sb.

8. Z„ Upomínky pro smlouvu [číslo]“ ze dne 25. 10. 2021 a ze dne 25. 11. 2021 soud zjistil, že těmito byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné splátky a upozorněn na možnost zesplatnění dluhu ze smlouvy. Upomínka ze dne 25. 10. 2021 byla dle čestného prohlášení [jméno] [jméno] ze dne 25. 10. 2021 odeslána dne 25. 10. 2021 prostřednictvím České pošty s.p.

9. Žalovaný byl vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti před podáním žaloby výzvou ze dne 26. 12. 2021 odeslanou dne 26. 12. 2021, ve lhůtě 10 dnů od odeslání výzvy, jak bylo zjištěno z výzvy samotné a připojeného podacího lístku.

10. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.

11. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, přehledu splátek za období 01. 2022 – 12. 2022, soud nezjistil žádné právně relevantní skutečnosti.

12. Po právním vyhodnocení věci, s ohledem na shora uvedená skutková zjištění, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZoSÚ“), a na smlouvu ze dne 13. 10. 2020 tak dopadá regulace stanovená tímto zákonem, neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a předmětem smlouvy je peněžitá zápůjčka (žalobkyně poskytla na základě předmětné smlouvy žalovanému finanční prostředky a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem žalobkyni vrátit ve sjednaných splátkách). Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.

13. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, předložené„ karty klienta“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně, nepostačují k naplnění účelu zákona, jak jí vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), v nichž s soudy definovaly i obsah odborné péče, jako vysoce kvalifikované činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

15. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, když byly ověřeny pouze příjmy žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně vyšla pouze čestného prohlášení žalovaného, navíc výdaje tyto byly uvedeny v takové výši a struktuře, že vyvolávaly pochybnosti o jejich správnosti a úplnosti. Zejména tvrzená výše nákladů na bydlení v částce 1 200 Kč je zcela neodpovídající ekonomické realitě, a taktéž výše ostatních životních nákladů v částce 3 400 Kč, se jeví jako nepřiměřeně nízká. Obé mělo žalobkyni v rámci odborné péče vést k tomu, aby uvedené údaje ověřila z podkladů od žalovaného, ta však na místo toho, na svou povinnost zjistit výši skutečných výdajů žalovaného na základě hodnověrných podkladů zcela rezignovala, a při posouzení vyšla z částky normativních nákladů na bydlení a výše životního resp. existenčního minima. Soud má za to, že částek formálně určených dle zákona č. 100/2006 Sb., nelze vycházet, neboť nikdy nebudou zohledňovat skutečné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, resp. uvedení této částky při posouzení úvěru schopnosti nezbavuje poskytovatele úvěru povinnosti zjišťovat skutečné, reálné, výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou či výpisem z účtu, z nějž budou patrné platby za bydlení) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče. Stejně tak je na místě ověření z příslušných dostupných registrů (databází), zda a případně v jaké výši má žadatel o spotřebitelský úvěr další závazky. Soud tedy má za to, že žalobkyně nezjišťovala, jaké náklady žalovanému vznikají v souvislosti s náklady na obstarání základních životních potřeb. V dané věci je taktéž relevantní, že výše disponibilní částky příjmu žalovaného po odečtení nákladů je již hraniční s výší splátky. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR- Finance s.r.o. v. GK., ve věci C -679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

16. Je – li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 27 500 Kč (výše úvěru činila 30 000 Kč, avšak žalovanému se skutečně dostalo toliko 27 500 Kč, když částka 2 500 Kč byla vyplacena zprostředkovateli úvěru), vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni zaplatil, což byla částka 12 474 Kč, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 15 026 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině dle smlouvy, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Soud musel současně určit i počátek splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, když vyšel z toho, že žalovaný byl dopisem odeslaným 26. 12. 2021, vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od odeslání, proti tomu žalovaný nikterak nebrojil, v řízení netvrdil, natož aby prokázal skutečnosti rozhodné pro určení jiné splatnosti dluhu. Při aplikaci domněnky dojití obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, lhůta k plnění stanovená v dopise uplynula dne 5. 1. 2022 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení, proto soud přiznal žalobkyni podle § 1970 o. z. rovněž nárok na úrok z prodlení z přiznané částky, úroky byly žalobkyni přiznány ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Za dobu předchozí byly úroky z prodlení zamítnuty. Rovněž byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba co do nároků, které mají původ v absolutně neplatné smlouvě (úrok, smluvní pokuty).

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla procesně neúspěšná co do více než poloviny uplatněného nároku (se zohledněním výše příslušenství ke dni vydání rozhodnutí) a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

18. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 268 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 1 070 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 1 338 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.