17 C 78/2021

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Trombikovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa o zaplacení částky 13 699 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč společně s úrokem z prodlení z částky 7 000 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 13. 10. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, ve které žalobkyně požadovala po žalované zaplacení:</b> <b>- částky 6 699 Kč</b> <b>- úroku z prodlení z částky 7 000 Kč ve výši 1,75 % ročně za dobu od 13. 10. 2020 do zaplacení</b> <b>- úroku z prodlení z částky 7 000 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 4. 1. 2020 do 12. 10. 2020</b> <b>- úroku z prodlení z částky 2 050 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 4. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Okresnímu soudu v Karviné doručena dne 9. 11. 2020, domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 699 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že dne 11. 12. 2019 uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč formou bezhotovostního převodu na účet. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 2 050 Kč, jistina i poplatek byly splatné dne 3. 1. 2020, žalovaná však své smluvní závazky nesplnila. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky www.coolcredit.cz, na které si žalovaná nejprve přečetla nabídku na uzavření smlouvy, nastavila si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaná vyplnila na webové stránce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadala své osobní údaje včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Žalovaná zaškrtla řádek s textem, ve kterém potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy o zápůjčce a zněním všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměla a souhlasila s jejich zněním. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Žalobkyně má za to, že tento PIN je tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky § 7 zákona č. 297/2016 Sb. S ohledem na tuto skutečnost je třeba smlouvu o zápůjčce mezi účastníky považovat za smlouvu uzavřenou v písemné podobě. V důsledku prodlení žalované vznikla povinnost uhradit rovněž zákonné úroky z prodlení a dále účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 500 Kč, a to za písemné výzvy ze dne 10. 1. 2020, 17. 1. 2020, 24. 1. 2020, 2. 2. 2020 a 17. 2. 2020. Dále žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu ve výši 2 149 Kč, jejíž zaplacení se rovněž domáhá.

2. Soud provedl dokazování předloženými listinnými důkazy a zjistil následující skutkový stav:

3. Ze smlouvy o zápůjčce datované 11. 12. 2019 bylo zjištěno, že jako strany smlouvy jsou označeny žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako klient s tím, že věřitel se tímto zavázal poskytnout klientovi bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku v celkové výši 4 000 Kč a klient se zavázal tuto peněžní částku vrátit dle podmínek stanovených ve smlouvě bezhotovostním převodem na účet věřitele společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 300 Kč nejpozději 2. 1. 2020. Věřitel poskytne zápůjčku převodem na bankovní účet klienta č. [bankovní účet] nejpozději do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy.

4. Potvrzením o provedené bezhotovostní platbě bylo prokázáno, že dne 12. 12. 2019 proběhla platba ve výši 4 000 Kč na účet č. [bankovní účet] s poznámkou [anonymizována dvě slova] – půjčka.

5. Potvrzením o provedené bezhotovostní platbě bylo prokázáno, že dne 17. 12. 2019 proběhla platba ve výši 3 000 Kč na účet č. [bankovní účet] s poznámkou [anonymizována dvě slova] – dodatečná půjčka.

6. Upomínkami ze dne 10. 1. 2020, 17. 1. 2020, 24. 1. 2020, 2. 2. 2020 a 17. 2. 2020 bylo prokázáno, že tímto byla žalovaná opakovaně upomínána k úhradě dlužné částky představující splátku půjčky sjednané smlouvou o úvěru ze dne 12. 12. 2019 7. Předžalobní výzvou ze dne 1. 10. 2020 a podacím lístkem ze dne 1. 10. 2020 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 12 620 Kč ze smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2019 a nákladů právního zastoupení ve výši 800 Kč nejpozději do tří dnů. Výzva byla žalované zaslána doporučenou zásilkou na adresu trvalého pobytu dne 1. 10. 2020. 8. [právnická osoba] ze dne 2. 6. 2021 bylo prokázáno, že majitelem osobního účtu č. [bankovní účet] byla žalovaná, na tento účet byla dne 12. 12. 2019 připsána částka 4 000 Kč a dne 17. 12. 2019 částka 3 000 Kč, obě od společnosti [právnická osoba]

9. Po vyhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

10. V řízení bylo prokázáno, že dne 11. 12. 2019 došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jakou úvěrovanou, podle příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Obsah smlouvy je zachycen v listinné podobě. Listina sice nebyla řádně podepsaná žalovanou, neboť žalobkyní popisovaný postup ve formě zaslaného PIN kódu prostřednictvím SMS zprávy jistě nevyhovuje ustanovení § 562 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. o náležitostech písemné formy, nicméně soud má za to, že účastníci skutečně jednali o uzavření této smlouvy, neboť na základě této smlouvy bylo posléze plněno a žalovaná ani nenamítala, že by obsah smlouvy v předložené listině neodpovídal obsahu té smlouvy, kterou si strany sjednaly.

11. Soud tuto smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou, jde o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Podle názoru soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně skutečně dostála svým povinnostem popsaným v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy že by řádně zjišťovala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalované, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby s úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě. Žalobkyně v daném případě nepředložila soudu žádný důkaz o osobních a majetkových poměrech žalované a ani řádně ověřování tzv. úvěruschopnosti žalované ani netvrdila. Z tohoto důvodu soud považuje smlouvu o zápůjčce jako smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou.

12. Nárok uplatněný v tomto řízení však bylo možno, byť z části posoudit z jiného právního titulu, a to jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy žalované bylo vyplaceno ze strany žalobkyně 7 000 Kč převodem na bankovní účet žalované. Žalovaná přitom netvrdila, že by žalobkyni cokoliv uhradila. Bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně tak činí 7 000 Kč a tuto částku soud žalované uložil k úhradě společně s úrokem z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení podle názoru soudu až dne 13. 10. 2020, neboť jednak ustanovení o splatnosti dluhu vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru soud nemohl akceptovat z důvodu neplatnosti celé smlouvy, jednak žalobkyně nepředložila soudu jediný důkaz o tom, že by byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu dříve, než jí byla doručena předžalobní výzva ze dne 1. 10. 2020 prostřednictvím advokáta žalobkyně. Výzva byla odeslána doručenou poštou na adresu žalované dne 1. 10. 2020, při nedostatku dokladu o doručení soud vycházel z ustanovení § 573 občanského zákoníku, podle kterého se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle uvedeného ustanovení tedy zásilka byla doručena žalované dne 5. 10. 2020. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Pojem„ bez zbytečného odkladu“ ale občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení nespecifikuje. V ustanovení § 1959 písm. e) občanského zákoníku je specifikován pojem„ ihned“ jako doba zpravidla„ do pěti dnů“ a podle komentáře k zákonu doba„ bez zbytečného odkladu“ má být vykládána jako doba delší, tj. asi 7 – 10 dnů. V daném případě se soud kloní k názoru, že by měla žalovaná platit do 7 dnů od doručení výzvy, a to s ohledem na nevysokou částku dluhu, a také s ohledem na to, že v případě platnosti ujednané smlouvy by splatnost dluhu nastala již dávno a žalovaná o tomto svém dluhu a povinnosti jej uhradit nepochybně věděla. Doba 7 dnů od doručení výzvy tedy nastala dne 12. 10. 2020 a žalovaná je v prodlení od následujícího dne 13. 10. 2020. Od tohoto dne je žalovaná povinna platit úrok z prodlení v tehdy platné výši 8,25 % ročně.

13. Ve zbylé části, co do částky 6 699 Kč, byla žaloba zamítnuta, neboť se jednalo o dílčí nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy. Soud dále zamítl nárok na zaplacení úroku z prodlení a smluvního úroku z částky, která byla zamítnuta, neboť příslušenství pohledávky musí mít stejný osud jako hlavní dluh. Dále soud zamítl také nárok na zaplacení úroku z prodlení v plné výši, ve které byl požadován, a to za dobu od 4. 1. 2020 do 12. 10. 2020, neboť podle názoru soudu, jak je výše popsán, se žalovaná dostala do prodlení s placením až dne13 10. 2020, nikoliv již dne 4. 1. 2020. I když soud přiznal žalobkyni právo na úhradu úroku z prodlení z částky 7 000 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 13. 10. 2020, za stejné období soud zamítl nárok na úhradu úroku co do výše 1,75 % ročně, neboť žalobkyně požadovala za uvedené období úrok z prodlení vyšší, než odpovídá zákonu.

14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť procesně úspěšnější žalované podle obsahu spisu v souvislosti s tímto soudním řízením žádné náklady nevznikly.