24 C 112/2019

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Pelikánem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , anonymizováno , příjmení republika Německo zastoupený advokátkou JUDr. příjmení příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa , obec část obce Územní pracoviště ulice a číslo , PSČ obec obec o určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky jméno příjmení <b>I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je dědicem zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], posledně bytem [bydliště], zemřelé dne [datum], se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 4 738,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % nákladů řízení, jejichž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením.</b> 1. Žalobou došlou soudu dne 15. 4. 2019 se žalobce domáhal určení, že je dědicem zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], posledně bytem [bydliště], zemřelé dne [datum]. Žalobce tvrdil, že jeho matka [jméno] [příjmení], která zemřela dne [datum], jej na základě závěti a prohlášení o vydědění, sepsaných notářským zápisem u JUDr. [jméno] [příjmení], notářky, pod sp. [značka] ze dne [datum], vydědila. Jako důvod vydědění v této listině uvedla, že ke dni sepsání listiny o vydědění žalobce neprojevoval o ni více jak tři roky zájem, který by jako potomek projevovat měl, zejména, že zůstavitelce přes její špatný zdravotní stav neposkytoval žádnou pomoc ani péči. Dále uvedla, že ve vztahu k ní a jejímu majetku se zachoval zavrženíhodným způsobem. Součástí listiny o vydědění ze dne [datum] je závěť, ve které matka veškerý svůj majetek přenechala svému manželovi [jméno] [příjmení]. Jinou listinu o pořízení pro případ smrti matka nezanechala. Jelikož závětní dědic [jméno] [příjmení] matku předemřel, a to dne [datum], bylo v řízení o pozůstalosti zjištěno, že dědictví připadne státu. Ačkoliv žalobce žije dlouhodobě v Německé spolkové republice, tak po celou dobu s matkou udržoval kontakt, a to jak korespondenčně, tak i telefonicky. Zejména poté, kdy měl hovory do České republiky a do Polska levnější, matce často telefonoval. Až do matčiny smrti v roce [rok] matku dle svých možností, minimálně jednou až dvakrát ročně, v jejím bytě spolu se svou manželkou [jméno] [celé jméno svědka] třemi syny navštěvoval, a to zpravidla o Vánocích a Velikonocích. Jelikož matka shromažďovala v bytě věci pro dobročinné účely, nespali v matčině bytě, ani se tam nestravovali. Bydleli u rodičů manželky ve [anonymizováno] v Polsku a za matkou žalobce jezdili. Při návštěvách matku a jejího manžela vždy pozvali na oběd do restaurace, navštěvovali hroby a byli jí nápomocni ve všem, co potřebovala. Z Německa matce vozili dárky a léky. Matka byla ráda, že vidí své vnuky, oblíbila si zejména nejmladšího vnuka [jméno]. Matka byla se vztahy spokojená a nikdy žalobci nevyčetla jeho chování. Žalobce se vůči matce nikdy ničeho zavrženíhodného nedopustil. Matku k sobě do Německa opakovaně zval, ale nechtěla přijet. Důvod vydědění uvedený v listině o vydědění dne [datum] neodpovídá skutečnosti. Není pravdou, že ke dni sepsání listiny o vydědění neprojevoval o matku více jak tři roky zájem, který by jako potomek projevovat měl, zejména že matce přes její špatný zdravotní stav neposkytoval žádnou pomoc ani péči a že ve vztahu k matce a jejímu majetku se zachoval zavrženíhodným způsobem.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zůstavitelka vydědila žalobce na základě závěti a prohlášení o vydědění sepsaných notářským zápisem dne [datum] u notářky JUDr. [jméno] [příjmení]. Uvedená listina tak byla sepsána v režimu zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 a byly zde uvedeny důvody vydědění odpovídající dikci § 469a odst. 1 písm. a) a b) zmíněného zákona. Zůstavitelka v listině uvedla, že vyděďuje žalobce a všechny jeho potomky, a to z toho důvodu, že po dobu více jak 3 let o ni neprojevoval zájem, jaký by jako potomek projevovat měl, a přes její špatný zdravotní stav jí neposkytoval žádnou pomoc a péči a navíc se k ní a jejímu majetku zachoval zavrženíhodným způsobem. Žalobce rozporuje platnost důvodů vydědění s odkazem na to, že i když dlouhodobě žil v Německé spolkové republice, s matkou po celou dobu udržoval kontakt, ať už telefonicky, korespondenčně nebo návštěvami podle možností žalobce, minimálně však jednou až dvakrát ročně. Na podporu svých tvrzení rovněž předložil několik fotografii, které nejsou datovány, přičemž se lze domnívat, že byly pořízeny pouze ve třech časových okamžicích a jiný kontakt mezi zůstavitelkou a žalovaným neprokazují. Žalovaný má za to, že pokud zůstavitelka ze svého pohledu vnímala, že o ni žalobce neprojevuje opravdový zájem, a to dokonce tak intenzivně, že učinila vydědění formou notářského zápisu, pak nelze takové jednání zůstavitelky chápat jinak než, že nejen ze svého subjektivního pohledu byla přesvědčena o důvodnosti vydědění, ale také z objektivního hlediska důvody, které uvedla, byly skutečně naplněny a odpovídaly citovanému ustanovení občanského zákoníku. Ze strany zůstavitelky se při vydědění nejednalo o nějaké unáhlené jednání, učiněné například pod vlivem okamžitých emocí, ale naopak zjevně zůstavitelka jednala uváženě, s rozmyslem a projevila svou skutečnou vůli. To vyplývá ze skutečnosti, že za účelem sepisu závěti a vydědění si musela předem sjednat schůzku s notářkou, prohlášení sepsala formou veřejné listiny a za sepis notářského zápisu také zaplatila. Zůstavitelka byla v té době mentálně naprosto v pořádku, učinila vydědění tak, jak skutečně chtěla. Žalovaný odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10, kdy podle Ústavního soudu je třeba také u jednostranných právních úkonů (bez zřetele, zda jsou adresované či neadresované) respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele. Žalovaný dovozoval, že platnost důvodů vydědění je nutno posuzovat ke dni učinění prohlášení o vydědění a k případnému následnému jednání žalobce nelze přihlížet a že důležitá je v prvé řadě autonomie vůle zůstavitelky, která mohla kdykoliv za svého života, ať už závěť či prohlášení o vydědění změnit. Pokud tak zůstavitelka neučinila, je zřejmé, že ani v následném období nepovažovala jednání žalobce za takové projevení opravdového zájmu, který by jako potomek o ni projevovat měl.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 9. 2020, č. j. [číslo jednací], byla výrokem I. žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je dědicem zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], posledně bytem [bydliště], zemřelé dne [datum], zamítnuta. Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu. Soud dovodil, že důvod vydědění, a to že o zůstavitelku žalobce neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, se nepodařilo žalobci vyvrátit. K odvolání žalobce byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. [spisová značka], rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že bylo-li učiněno prohlášení o vydědění do 31. 12. 2013 a zůstavitel zemřel po 1. 1. 2014, posoudí se platnost takového prohlášení podle právních předpisů účinných ke dni pořízení, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Jestliže bude prohlášení o vydědění podle dosavadní právní úpravy neplatné, bude nezbytné posoudit jeho platnost podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“). Závěr o neplatnosti prohlášení o vydědění tak bude možné učinit jen v těch případech, kdy právní jednání zůstavitele bude neplatné jak podle dosavadních právních předpisů platných a účinných v době, kdy k prohlášení došlo, tak podle o. z. V posuzované věci jiné důvody vydědění, než uvedené v listině o vydědění, nebyly tvrzeny, bylo proto zapotřebí zabývat se jejich naplněním ke dni učinění tohoto úkonu a nikoli případnými dalšími důvody vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Žalobce dosáhne úspěchu za předpokladu, že prokáže neexistenci důvodů vydědění ke dni sepisu listiny o vydědění (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019). Důvody vydědění však bude nutné podřadit zákonným důvodům vydědění v o. z. (§ 3069). Krajský soud uložil okresnímu soudu vyzvat žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů k jednotlivým důvodům vydědění.

4. Žalobce na základě usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 7. 2021, č. j. [číslo jednací], doplnil žalobu, co se týče projevování zájmu žalobce o zůstavitelku, tak, že žalobce byl se zůstavitelkou v pravidelném osobním i telefonickém kontaktu, poté co se odstěhoval do Německa, byl osobní kontakt téměř zcela vyloučen, neměl finanční prostředky na cestu, telefonoval dvakrát, třikrát měsíčně. Zůstavitelka nevyžadovala časté návštěvy, nikdy nehovořila o tom, že potřebuje od žalobce nějakou pomoc z důvodu jejího zdravotního stavu. Nějakou dobu žalobce posílal zůstavitelce z Německa balíčky s potravinami. Několikrát ji pozval na návštěvu k sobě do Německa, což odmítala, neboť se bála nepohodlné cesty.

5. Žalovaný v rámci svého stanoviska k doplnění žaloby uvedl, že vyjádření je pojato z hlediska běhu času obecně, a tak nelze dovodit, ke kterému konkrétnímu časovému období se vztahuje, když žalobce pouze uvádí, že uvedené tvrzení platí pro období od jeho sňatku do smrti zůstavitelky. Žalobce již před odchodem do Spolkové republiky Německo v roce 1989 žil v Polsku, jeho osobní styky s matkou byly i v této době velmi řídké a posléze až do roku 1994 zůstavitelku vůbec osobně nenavštívil. Tvrzení o telefonických hovorech se zůstavitelkou vyplývá pouze z žalobcova vyjádření a jinak prokazováno není. Je zjevné, že po roce 1989 došlo k úplnému přerušení osobního kontaktu mezi žalobcem a zůstavitelkou. Pokud jde o důvody, jež vedly k tomu, že žalobce zůstavitelku několik let vůbec osobně navštívil, žalobce jen rozšiřuje okruh těchto důvodů, žalovaný však žádný z těchto důvodů nevidí jako ospravedlňující. Pokud jde o žalobcovo tvrzení, že matce finančně vypomáhal, pak tato pomoc byla poskytována až poté, co došlo k vydědění žalobce, což je z pohledu existence důvodu vydědění irelevantní, případně je ve zjevném rozporu s tvrzením žalobce, že nemohl zůstavitelku v období od roku 1989 do roku 1994 navštěvovat z finančních důvodů. Žalovaný dále uvedl, že zůstavitelka nestála tolik o finanční či hmotnou výpomoc, jako o osobní kontakty s žalobcem a jeho rodinou, což lze dovodit z žalobcova sdělení, že později již zůstavitelka nechtěla, aby ji posílal balíčky s potravinami. Žalovaný má za to, že z vyjádření žalobce nevyplývá, že by žalobci bránil v projevování opravdového zájmu o zůstavitelku nezájem z její strany, naopak zůstavitelka měla o setkání s žalobcem a jeho rodinou zájem. Pokud jde o naplnění důvodu vydědění a to, že o zůstavitelku žalobce neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, tak je významná samotná 5letá doba, kdy žalobce vůbec nenavštívil matku. Pokud zůstavitelka ze svého pohledu vnímala, že o ni žalobce neprojevuje opravdový zájem, a to dokonce tak intenzivně, že učinila vydědění formou notářského zápisu, pak nelze takové jednání zůstavitelky chápat jinak, než že nejen ze svého subjektivního pohledu byla přesvědčena o důvodnosti vydědění, ale také z objektivního hlediska důvody, které uvedla, byly skutečně naplněny a odpovídaly citovanému ustanovení občanského zákoníku. Ze strany zůstavitelky se při vydědění nejednalo o nějaké unáhlené jednání, učiněné například pod vlivem okamžitých emocí, ale naopak zjevně zůstavitelka jednala uváženě, s rozmyslem a projevila svou skutečnou vůli. Zůstavitelka byla v té době mentálně naprosto v pořádku, učinila vydědění tak, jak skutečně chtěla. Na jedné straně tak stojí vyjádření žalobce, jenž má oporu pouze v jeho výpovědi a výpovědi jeho manželky, na druhé straně vůle zůstavitelky projevená ve formě notářského zápisu. Tvrzení žalobce, že zůstavitelka nepožadovala po žalobci žádnou pomoc ve stáří, či nevyžadovala časté návštěvy, je v přímém rozporu s vůlí zůstavitelky. [obsah notářského zápisu]

7. Usnesením ze dne 28. 1. 2019, č. j. [číslo jednací], bylo žalobci uloženo, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Karviné proti žalovanému žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky [jméno] [příjmení]. Usnesení nabylo právní moci dnem 19. 2. 2019. Žaloba byla podána dne 15. 4. 2019, tedy včas.

8. Z výslechu žalobce bylo zjištěno, že o notářském zápisu o vydědění se dozvěděl až při dědickém řízení po smrti matky. Celou dobu žil v Polsku, k matce jezdil jen o prázdninách, nebo jak měl volno. V r. 1989 odjel do Německa za lepším živobytím. V té době kontakt s matkou nebyl jednoduchý, měli spolu kontakt telefonický, příp. zasílal různé balíky s léky a konzervami. V té době nemohl za matkou často jezdit, začínal s prací, manželka měla zdravotní problémy a nejstarší syn [jméno] začal chodit v Německu do školy. Poprvé zde přijeli přibližně po 4 letech někdy v r. 1994. Žalobce ví, že matka byla nemocná, měla nadváhu a křečové žíly. Na nemoci si stěžovala tak, že ji bolí nohy, praskají žíly. Zpočátku jí posílali z Německa na její žádost kompresní punčochy. Matka špatně chodila, zejména v pozdějším věku. V r. 1995 jí bylo 60 let, to nebylo tak vážné. Chtěli vzít matku do Německa, nechtěla, měla tady manžela a věnovala se charitě. S matkou si zpravidla volali. Nikdy matce nic nevzal, ani nespáchal proti ní žádný trestný čin. Matka pracovala pro charitu a už v tom r. 1994 měla byt plný věcí určených pro charitu. V říjnu 2017 přijeli za matkou a zjistili, že je v Opavě, navštívili ji, chtěla, aby se podívali na hřbitov a uklidili jí v bytě. Dala jim k tomu i klíče. Klíče od bytu měli také své, ale ty zapomněli doma v Německu. Byt se snažili uklidit s tím, že věřili tomu, že se vrátí. Od r. 1995 navštěvovali matku dvakrát do roka s tím, že spali jinde u rodiny. V bytě u matky se nedalo, měla tam věci pro charitu. Návštěvy byly tak zpravidla na dva dny, ne vždy byli všichni, někdy děti nemohly z důvodu různých aktivit. O úmrtí pana [příjmení], manžela matky, se dozvěděl až později. Matka mu nejprve říkala, že leží v nějakém domově důchodců. Jednou, když šli na hřbitov dát květiny, bylo to v 8/ 2017, vyšlo najevo, že je už po smrti. Urna byla u pohřební služby a matka žalobci tehdy říkala, že až umře, aby je společně dal do hrobu rodičů.

9. Z výslechu svědka [celé jméno svědka] bylo zjištěno, že žalobce zná jako syna paní [příjmení], sousedky, se kterou bydleli v jednom domě od r. 1975 až do její smrti. Potvrdil, že, žalobce svou matku navštěvoval. Vždycky byla šťastná, chlubila se tím, že jí toho tolik dovezl, dal jí eura a že za ní přijeli i vnuci. Nikdy si svědku nestěžovala na žalobce, vždy slyšel jenom chválu. Vyloučil, že by žalobce někdy matku napadl, nikdy nebyl svědkem takové události. Chlubila se synem i vnuky, mluvila o něm pouze pozitivně. Říkala, že syn ji chce k sobě do Německa, že má dům a že se o ni postará. Ona se ale bála cizího světa a nechtěla odejít. Svědek nevěděl o žádné vážné nemoci, kterou by matka žalobce v té době trpěla. Jednou mezi svědkem a matkou žalobce vznikl malý konflikt ohledně dětí, večer se pohádali, ale ráno bylo už vše zase v klidu. Byla trochu rázná. Svědek si nepamatoval přesně rok, kdy žalobce poprvé navštívil matku. Pamatoval si, že měla malého vnuka v náručí. Žalobce matku navštěvoval o Velikonocích a Vánocích, viděl ho tam na chodbě v domě. Svědek nebyl schopen určit, který vnuk tam byl. Dnes by je nepoznal, nevěděl kolik jim je let.

10. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že má za to, že vztahy mezi žalobcem a jeho matkou byly dobré. Ukazovala fotografie jeho i jeho dětí. Telefonovala mu. Chlubila se, že dostává balíky od syna a občas i svědkyně pak od ní dostala nějakou čokoládu. Svědkyně bydlela ve stejném domě, ale v jiném vchodu. Pracovala v Polsku a v době, kdy byl vojenský stav v Polsku, tak nosila od paní [příjmení] její rodině dopisy do Goleszowa. Vídaly se často, v podstatě každý den. Vyloučila, že by mezi ní a žalobcem byly nějaké konflikty nebo že by žalobce na svou matku zaútočil anebo se choval jinak nevhodně. Paní [příjmení] špatně chodila, ale po městě dokázala chodit. Pokud potřebovala, tak ji zavezla do Goleszowa. Před svědkyní nikdy nemluvila nic o tom, že syna vydědila. Naopak vždy mluvila, že vše dá dětem a vnukům. Poté, co zemřel pan [příjmení], tak se paní [příjmení] svědkyně ptala, jestli by její syn nekoupil její byt, že by peníze chtěla dát vnukům. Žalobce jezdil za matkou jednou, dvakrát v roce, a to o svátcích a prázdninách. Jednou, svědkyně pro odstup času již nebyla schopna určit, v kterém roce to bylo, jí paní [příjmení] telefonovala, ať se přijde podívat na její vnuky. Viděla je vícekrát, když byli menší a i když byli větší. Svědkyně si na jména vnuků, ani kolik mají roků nevzpomněla, uvedla, že nejstarší syn by dnes mohl mít tak po třicítce. Žalobce navštěvoval matku určitě jednou v roce. Manželku žalobce viděla jen na ulici. Zná ji jen z fotek. Paní [příjmení] pořád nosila fotky svého syna a vnuků a také svatební fotku žalobce. Paní [příjmení] byla taková zvláštní, ta o všech povídala, o všech v celém městě všechno věděla. Paní [příjmení] navštěvovali Svědci Jehovovi, jeden pán a jedna paní. Neumí si vůbec vysvětlit, z jakého důvodu syna vydědila.

11. Svědek [jméno] [jméno] [celé jméno svědka] vypověděl, že na babičku si vzpomíná. Pamatuje si na telefonáty s otcem. Babička si přála, aby ji navštěvovali. Babičku navštěvovali alespoň jednou ročně. Mezi žalobcem a babičkou nedocházelo k žádným konfliktům, naopak vztahy byly dobré. Babička také chtěla svědka vidět před svou smrtí, k tomu již nedošlo, protože zemřela. Od r. 1995 nejméně jednou ročně babičku navštívili. Chtěla jej vždycky vidět. Svědek po nahlédnutí do fotografií na č. l. 4 soudního spisu uvedl, že všechny osoby zná. Na druhé fotografii shora je on, babička a její manžel [jméno] [příjmení]. Dále na všech ostatních fotografiích je on jako nejmenší dítě s tím, že na další fotografii vedle je bratranec [příjmení]. Na straně 5 na horní fotografii je babička, pak svědek, pak [příjmení] a pak matka od svědka. Svědek potvrdil, že na jedné z těch fotografií mu bylo pět let. Bratři svědka znají také babičku. Ona chtěla, aby ji všichni navštěvovali.

12. Svědkyně [jméno] [celé jméno svědka] v rámci výslechu uvedla, že matka žalobce velice chtěla, aby s dětmi přijížděli. Přijížděli za ní, jak to bylo možné. Situace byla taková, že děti chodily do školy a mohly jezdit jen o prázdninách. Když jeli sem, tak zároveň jeli i za rodiči svědkyně. Střídali se přitom, tedy svědkyně jela za svými rodiči a manžel s dětmi za svou matkou. Matka žalobce hlavně lpěla na nejstarším vnukovi. Jinak mezi nimi probíhaly telefonické hovory, kdy hovořili o tom, jak se mají. Zasílali jak matce manžela, tak rodičům svědkyně balíky s různými potřebami. Manželova matka dávala dětem různé dárky, i peníze. Návštěvy nemohly být časté z důvodu toho, že i svědkyně chodila do práce. Občas byly i děti nemocné, a to si musela brát volno. Žalobce nebyl vůči své matce hrubý. Žalobce ani na své děti nevztáhl nikdy ruku. Neví, že by matka žalobce měla v té době nějaké nemoci, pro které by potřebovala péči další osoby. Měla problémy už předtím s chozením, s koleny. Měla nadváhu. Z různých oslav, příp. jiných příležitostí, zasílali fotografie jak matce žalobce, tak i matce svědkyně. Také si psali tak, že si přáli na narozeniny a svátky. Maminka žalobce posílala vnukům na narozeniny různé blahopřání, u kterých byly různé obrázky. Vždycky, když jeli za rodinou, dělali pro ně balíčky, ve kterých byly různé potřeby. Také tam někdy dávali peníze, ty ale matka žalobce odmítala. Pana [příjmení] viděla, ale nehovořili spolu. Paní [celé jméno svědkyně] nezná, ale ví o ní z vyprávění od matky žalobce a od žalobce. Nejstarší syn se narodil [datum], druhý, [anonymizováno], dne 29. 12. 1987, a nejmladší [jméno] dne [datum]. Na každé narození synů obdržela od matky žalobce zlatý prsten.

13. Svědkyně JUDr. [jméno] [příjmení] po nahlédnutí do notářského zápisu uvedla, že ve svém spise má pouze žádost, která byla zemřelou podepsána, když v té době platilo, že notářské zápisy nesměly být ve spise, a to ani jejich opisy. Jedná se o vlastnoruční žádost o sepis notářského zápisu. Svědkyně si na zůstavitelku nevzpomněla, nejednalo se o žádnou osobu, kterou by osobně znala. Neví, jak vypadala, ani kdo ji do kanceláře přivedl. Jedná se o polskou občanku, pravděpodobně s ní hovořila polsky. Pokud se jedná o zůstavitelku, nevzpomněla si na důvody, pro které zápis o vydědění požadovala. Matně si vzpomněla, že jednou u ní byla osoba, která se jevila již fyzicky nemocná, hovořila polsky, avšak vylučuje absenci reálného uvažování. Určitě byla provedena porada, o čem vydědění vůbec je, zda je po právu a zcela určitě bylo vyhověno jejímu přání. Žádné doklady ve spise o důvodu vydědění nemá. Z notářského zápisu vyplývá důvod vydědění, z toho usuzuje, že se jedná o nezájem ze strany žalobce. Pokud se jedná o popis důvodu vydědění, pak v minulosti býval kratší než v dnešní době. V současnosti jsou popisy pečlivější, přesnější i s uvedením konkrétních skutečností.

14. Svědkyně [celé jméno svědkyně] uvedla, že paní [jméno] [příjmení] znala, bydlela o dvě patra výše. Žalobce viděla po 50 letech, když byl vyklízet byt po paní [příjmení]. Předtím žalobce viděla, když jí bylo asi 13 let, jemu bylo možná více. V té době bydlela o ulici vedle. Žalobce by už ani nepoznala. Paní [příjmení] nenavštěvovala, nestýkaly se, ale občas spolu jako sousedky prohodily pár slov, když se potkaly třeba na chodbě, nebo na balkoně. V bytě bydlí od roku 1986. Nevzpomíná si, že by něco hovořila o svých dětech. O zdravotních problémech spolu nehovořily. Ví, že špatně chodila, později chodila o francouzských holích, bylo to tak 10 let zpětně. Dále uvedla, že netuší, zda nějaké zdravotní problémy měla do roku 1995, s paní [příjmení] neměla tak blízký kontakt. Nestalo se, že by svědkyni představila své vnuky nebo že by ji s nimi navštívila, ani že by za ní přijela nějaká rodina. Nestalo se, že by po ní paní [příjmení] někdy potřebovala nějakou pomoc. O rodinných záležitostech se s paní [příjmení] nebavila. Věděla, že její syn s ní nežije, ale kde žije, to nevěděla. Znala také pana [příjmení], jejího manžela. Vídala ho, jak nakupuje, chodí venčit psa, starali se o sebe sami.

15. Svědek [celé jméno svědka] uvedl, že paní [jméno] [příjmení] znal, byla to sousedka, která bydlela vedle v bytě. Nestýkal se s ní. Pouze se pozdravili, a to bylo všechno. Pokud se jedná o žalobce, pak slyšel, že je to její syn, nikdy tam nebydlel. Viděl ho poprvé, když se vyklízel byt po paní [příjmení]. Nikdy ho tam neviděl. Nikdy neviděl, že by za ní přijeli děti, vnuci apod. Svědek v bytě bydlí po dobu přes 40 let, od samého začátku, byli první nájemníci. Paní [příjmení] se tam také nějak v té době nastěhovala. S paní [příjmení] se nestýkal, byla moc výřečná. Žádné nemoci si u ní nevšiml.

16. Svědkyně [celé jméno svědkyně] uvedla, že paní [příjmení] znala jako sousedku, ale nikdy u ní nebyla, ani ona u nich nikdy nebyla. Vždy prohodily pár slov na chodbě, u lékaře, nebo jak se někde potkaly. Ukazovala jí fotky vnuků, kteří byli malí, pohledy na Vánoce, které dostávala. Žalobce viděla jako kluka, jak byl malý. Osobně s ním mluvila, až jak se vyklízel byt po paní [příjmení]. Paní [příjmení] byla nemocná, měla oteklé nohy, praskaly jí cévky, ale jinak byla soběstačná, každý den většinou šla do obchodu. Akorát jednou po svědkyni chtěla pomoc v tom smyslu, že chtěla půjčit obvaz. Svědkyně si nevzpomněla, ve kterém období to bylo. S nohama ale měla problém dlouho, určitě víc jak 20 let. Jednou za ní byl syn, ale neví, kdy to bylo. Paní [příjmení] se vyhýbala. Ne že by ji ignorovala, ale nestýkaly se.

17. Svědek [celé jméno svědka], že paní [jméno] [příjmení] byla jeho teta, sestra jeho otce. S tetou [jméno] [příjmení] se stýkali velice často. Původně to bylo tak, že po rodičích tety a otce svědka zůstal dům a pozemek, na který dojížděla [jméno] [příjmení], která jej obdělávala. Bylo to v době, kdy chodil do základní školy a kdy bylo potřeba mít propustku k přechodu hranic. Měl radost, když mohl se svou matkou na propustku chodit do Česka, teta měla vždycky plno sladkostí. S tetou se v té době setkávali velice často, někdy i 2 x až 3 x za týden. Propustky skončily někdy v době, kdy chodil na střední školu. Teta měla malý byt v [obec]. Měla problémy s nohama, otékaly jí, měla nadváhu. Tyto problémy měla v posledním období, asi to bylo tak půlroku před její smrtí. Nestěžovala si na nepřítomnost žalobce, ale je pravdou, že se jí stýskalo v době, kdy odjel do Německa, občas plakala. Svědek nevěděl přesně, ve kterém období to bylo. Teta svědka nikdy nežádala o žádnou pomoc. Spíše pomáhala ona jejich rodině. Teta jenom tesknila, nestěžovala si, že by jí žalobce nepomáhal. Žalobce s tetou za rodinou jezdíval. Teta dům a pole prodala, a to v období, kdy už nebyly propustky. Když teta prodala dům, žalobce se musel vystěhovat se svou rodinou. Neměli kde bydlet, proto odjel i s rodinou do Německa za prací. Z vyprávění a pozorování svědek zjistil, že pro tetu byl žalobce vším, že by pro něj dokázala všechno udělat. Děda mu vyprávěl, že žalobce měl jako dítě všechno, co si přál. Paní [příjmení] a žalobce měli velice dobrý vztah, aspoň takto jako dítě chápal. Neví o tom, že by se žalobce vůči své matce nějak nevhodně zachoval, že by ji pomluvil, nebo použil proti ní fyzické násilí. Vztahy mezi žalobcem a jeho matkou byly vždy dobré. Po skončení střední školy se svědek odstěhoval do Ustroně, kontakty s tetou byly řidší, ale telefonicky s ní hovořil. Svědek se narodil v roce 1976, v 15 skončil 8. třídu, pak nastoupil na střední školu na tříleté učiliště a poté 2 roky na průmyslovou školu, kterou neukončil maturitou, protože školu zrušili. V době, kdy chodil na střední školu, dojížděl do Polského Těšína. Celou dobu, co chodil do školy, byl v kontaktu s tetou. Chodil jí vyřídit vzkazy, které telefonoval žalobce. Do Ustroně se od rodičů odstěhoval přibližně před 16 lety. Důvod prodeje domu matkou žalobce v Polsku, ve kterém žalobce bydlel, svědku nebyl znám.

18. Podle § 469a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.

19. Podle § 469a odst. 3 obč. zák. o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.

20. Podle § 1646 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, a) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, b) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo c) vede trvale nezřízený život.

21. Podle § 3069 o. z. při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.

22. Podle § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

23. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

24. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

25. Okresní soud vázán právními závěry odvolacího soudu aplikoval na zjištěný skutkový stav shora citovaná ustanovení občanských zákoníků. Notářským zápisem [spisová značka] ze dne 7. 12. 1995 bylo prokázáno, že zůstavitelka [jméno] [příjmení] vydědila žalobce a všechny jeho potomky z důvodu, že po dobu více jak 3 let o ni neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl, přes její špatný zdravotní stav zůstavitelce neposkytoval žádnou pomoc ani péči a ve vztahu k ní a k jejímu majetku se zachoval zavrženíhodným způsobem. Listinu o vydědění ve formě notářského zápisu obsahující důvody vydědění soud shledal jako platnou (§ 469a odst. 3 obč. zák.). Dále se soud zabýval důvody vydědění. Nebylo prokázáno, že by žalobce neposkytoval zůstavitelce potřebnou pomoc. Z výslechů svědků [jméno] [celé jméno svědka], [celé jméno svědkyně] a [jméno] [celé jméno svědkyně] bylo zjištěno, že zůstavitelka byla soběstačná, sama si obstarávala nákupy, o žádnou pomoc spojenou se zdravotním stavem nežádala. Za situace, že zůstavitelka pomoc nevyžadovala, nelze vydědění pro její neposkytnutí shledat jako důvodné. Nebylo ani prokázáno, že by se žalobce vůči zůstavitelce či jejímu majetku zachoval zavrženíhodným způsobem, když Svědci [jméno] [jméno] [celé jméno svědka], [jméno] [celé jméno svědka] [celé jméno svědka] vypověděli, že žádné negativní chování vůči zůstavitelce či jejímu majetku ze strany žalobce nikdy nezaznamenali (nutno dovodit, že ani v době před vyděděním). Nebylo ani zjištěno, že by žalobce byl odsouzen pro trestný čin. Lze uzavřít, že důvody vydědění podle § 469a odst. 1 písm. a), c) a d) obč. zák. ani podle § 1646 odst. 1 o. z. nebyly naplněny.

26. Naproti tomu důvod vydědění spočívající v (trvale) neprojevovaném opravdovém zájmu, který by (jako potomek) projevovat měl, považuje soud za naplněný. Výslechy svědků bylo prokázáno, že žalobce navštěvoval zůstavitelku vždy o svátcích, jednou, dvakrát ročně, jejich vztah byl dobrý, nekonfliktní, vozil jí dárky, avšak jednalo se o období po roce 1994, popř. o období blíže neurčené. Bylo prokázáno, že žalobce odjel v roce 1989 do Německa za prací a poprvé se vrátil v roce 1994. Pro posouzení důvodnosti vydědění bylo nutno zkoumat stav v období před prohlášením o vydědění, tedy v období před datem 7. 12. 1995. V tomto období, a to od roku 1989 do roku 1994, tedy po dobu pěti let, žalobce zůstavitelku nenavštívil. Skutečnost, že žalobce si v tomto období zařizoval práci v Německu, a proto zůstavitelku nemohl navštívit, soud sice považuje za významnou, jako důvod pro neplatnost vydědění ji však neshledal. Objektivně žalobci nic nebránilo (např. délka cesty či omezená možnost cestování přes hranici, jak tomu bylo před r. 1990) zůstavitelku, byť bez doprovodu rodiny, navštěvovat. Svědky bylo prokázáno, že zůstavitelka o návštěvy syna a zejména nejstaršího vnuka stála, měla stále u sebe jejich fotky, se kterými se chlubila. Žalobce neuvedl žádné konkrétní důvody, které by mu bránily navštívit zůstavitelku v uvedeném období, než zařizování práce v cizině, popř. školní docházka syna. Za trvalost ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku 40/1964 Sb. možno považovat dobu delší tří let. Tato podmínka (trvalost) pro platnost vydědění není s ohledem na § 3072 nyní platného občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) ve spojení s § 1646 odst. 1 písm. b) nyní platného občanského zákoníku potřebná (ačkoliv určitá doba nezájmu potomka se obecně předpokládá a musí být splněna). Za stavu, že byl dán alespoň jeden z důvodů vydědění, a to, že o zůstavitelku žalobce neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je nutno vyhodnotit vydědění učiněné zůstavitelkou notářským zápisem [spisová značka] ze dne 7. 12. 1995 jako platné. Soud proto žalobu na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], posledně bytem [bydliště], zemřelé dne [datum], zamítl.

27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaný byl v řízení úspěšný, a proto mu byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (§ 1 odst. 3 a § 2 odst. 3) za 6 úkonů (2 x písemné podání, 2 x účast na jednání, 2 x příprava účasti na jednání), tj. 6 x 300 Kč, celkem ve výši 1 800 Kč, a z cestovného k jednání soudu dne 28. 2. 2020 (automobil: Škoda Octavia, [registrační značka], průměrná spotřeba: 4,9 l nafty [číslo] km, ujeto: 2 x 22 km = 44 km, cena nafty: 31,80 Kč, výpočet: 4,9 x 44 x 31,8: 100 = 68,56 Kč, náhrada za použití vozidla při sazbě 4,20 Kč/km x 44 = 184,80 Kč) ve výši 253,36 Kč a dne 10. 9. 2020 (při stejném výpočtu) ve výši 253,60 Kč. Dále náklady řízení prvostupňového řízení po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, které se skládají z náhrady hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (§ 1 odst. 3 a § 2 odst. 3) za 6 úkonů (2 x písemné podání, 2 x účast na jednání, 2 x příprava účasti na jednání), tj. 6 x 300 Kč, celkem ve výši 1 800 Kč, a z cestovného k jednání soudu dne 8. 9. 2022 (automobil: Škoda Octavia, [registrační značka], průměrná spotřeba: 4,9 l nafty [číslo] km, ujeto: 2 x 22 km = 44 km, cena nafty: 47,10 Kč, výpočet: 4,9 x 44 x 47,10: 100 = 101,55 Kč, náhrada za použití vozidla při sazbě 4,70 Kč/km x 44 = 206,80 Kč) ve výši 308,35 Kč a dne 18. 1. 2023 (automobil: Škoda Octavia, [registrační značka], průměrná spotřeba: 4,9 l nafty [číslo] km, ujeto: 2 x 22 km = 44 km, cena nafty: 44,10 Kč, výpočet: 4,9 x 44 x 44,10: 100 = 95,08 Kč, náhrada za použití vozidla při sazbě 5,20 Kč/km x 44 = 228,80 Kč) ve výši 323,88 Kč Celkem činí náklady řízení 4 738,95 Kč.

28. Podle § 148 občanského soudního řádu byl žalobce zavázán uhradit České republice 100 % nákladů řízení, jejichž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením.