27 C 22/2026

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 84 636 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 47 691 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 24 609 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72 300 Kč ve výši 11,5 % ročně od 23. 7. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 12 336,60 Kč, úrok ve výši 78,08 % p.a. z částky 59 363,03 Kč od 23. 7. 2025 do 15. 8. 2025 ve výši 2 955,84 Kč, úrok ve výši 12 % p.a. z částky 59 363,03 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 7. 2025 dosáhne částky 236 332 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 1. 2026 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 84 636 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 6. 1. 2025 elektronicky uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši 60 000 Kč, který žalovaná čerpala v plné výši. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 78,08 % ročně a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 4 103 Kč splatných vždy k 17. dni příslušného měsíce počínaje dnem 17. 2. 2025. Žalovaná však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když uhradila pouze splátky v celkové výši 12 309 Kč, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 21. 7. 2025 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 70 902,47 Kč. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl. 6.

1. úvěrové smlouvy úhradu smluvní pokuty ve výši 2x 499 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaná dostala do prodlení více než 30 dnů, náhrady nákladů 400 Kč a dále dle čl. 6.

5. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalované byla naúčtována smluvní pokuta v částce 12 336,90 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, oznámení o schválení úvěru, splátkového kalendáře, karty klienta, předžalobní výzvy včetně podacího archu, 2x výzvy, předsmluvního formuláře, hodnocení klienta, kopie OP, 2x výpisu z účtu, prohlášení klienta, dokladu o vyplacení úvěru, 2x výpisu z registrů, podpisu na dálku, dodatku č. 1, základních informací o klientovi, důkazu o odeslání 1 Kč, zaslané a přijaté SMS.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Z elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný dne 6. 1. 2025 dohodly na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 60 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr v 48 měsíčních splátkách po 4 103 Kč splatných vždy k 17. dni příslušného měsíce počínaje dnem 17. 2. 2025. Byla sjednána 78,08 % roční úroková sazba a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Žalovaná souhlasila s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 65 dní (část B) bod 6.

3. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod 6.

3. úvěrové smlouvy). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod 6. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 6.

3. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu 6.

4. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Poskytovatel bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře (zápůjční úrokové sazbě úvěru), když při výpočtu tohoto úroku se bude brát v potaz přesný počet dnů, za který je tento úrok uplatňován. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou, po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 236 332,80 Kč, když tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (část B) bod 2.

2. úvěrové smlouvy). Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 6. 1. 2026 soud zjistil, že platba ve výši 60 000 Kč pod variabilním symbolem VS , var. symbol, byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalované uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla příjem 17 800 Kč ze zaměstnání, výdaje (životní minimum) 4 860 Kč, bydlení (pronájem) 5 000 Kč, další výdaje 1 000 Kč, žádné děti, žádné další splátky dluhů. Ze skutkových tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaná uhradila splátky v celkové výši 12 309 Kč. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že za listopad 2024 činil její čistý příjem 17 618 Kč a za prosinec 2024 činil její čistý příjem 16 083 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalované na jeho účet částku 60 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice dle svého tvrzení vyžádala od žalované informace o jejích příjmech, žádné doklady kromě jednoho výpisu z účtu však k důkazu nepředložila. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalované, když nezkoumala, jakou částku skutečně vynakládá na bydlení a energie. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z jednoho výpisu z účtu s příjmem žalované a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalované, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů. Rovněž nebylo vzhledem k čtyřleté délce splácení úvěru zkoumáno, zda je žalovaná zaměstnána na dobu neurčitou či jen na dobu určitou. V rámci posouzení výdajové stránky žalované vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalované, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) a údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

10. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 47 691 Kč (rozdíl mezi jistinou 60 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 12 309 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 24 609 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72 300 Kč ve výši 11,5 % ročně od 23. 7. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 12 336,60 Kč, úrok ve výši 78,08 % p.a. z částky 59 363,03 Kč od 23. 7. 2025 do 15. 8. 2025 ve výši 2 955,84 Kč, úrok ve výši 12 % p.a. z částky 59 363,03 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 7. 2025 dosáhne částky 236 332 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, měla by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalované s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.