27 C 361/2021

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: ; anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o žalobě podle V. části o.s.ř. o přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu <b>I. Žaloba, aby Okresní soud v Karviné nahradil rozhodnutí Předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 4. 8. 2021, č. j. ČTÚ-25 692/2019-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 4. 2019, č. j. ČTÚ-32 096/2018-638/X vyř. - HrA, a to tak, že uloží účastníkovi [celé jméno žalovaného] povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 008 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. z částky 1 008 Kč od 4. 11. 2015 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 10. 2021 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 4. 8. 2021, č. j. ČTÚ-25 692/2019-603, kterým byl zamítnut rozklad navrhovatele podaný do rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 15. 4. 2019, č. j. ČTÚ-32 096/2018-638/X vyř. - HrA, v němž bylo části nároku žalobkyně požadovaného v návrhu na zahájení správního řízení nevyhověno, když zcela konkrétně došlo k nevyhovění nároku žalobkyně za finanční vypořádání ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím. Správní orgán I. i II. stupně ve shodě rozhodly v tom smyslu, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky ve výši 1 008 Kč za tzv. finanční vypořádání ke vzájemným závazkům žalobkyně a účastníka [jméno] [příjmení] (dále jen účastník) stanovené smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a účastníkem ve spojení s obchodními podmínkami vydanými žalobkyní, které jsou nadto veřejně přístupné, a to z těchto důvodů: a) ujednání o finančním vypořádá je postaveno naroveň coby„ quasisankční“ ujednání se smluvní pokutou; b) kompletní ujednání o finančním vypořádání za předčasné ukončení smlouvy musí být v těle účastnické smlouvy samotné, včetně informace o výši úhrady. Žalobkyně na tomto místě doznává, že jeho podání vychází z jí podaného rozkladu v řízení před správními orgány, je však toho názoru, že nejenže se správní orgán II. stupně nijak nevypořádal s jím vyřčenými argumenty, ale nadto zcela flagrantně ignoroval jím zmíněnou judikaturu. S ohledem na tyto skutečnosti je žalobkyně nucena ve velké míře rekapitulovat jí již dříve vyřčené argumenty, když s těmito se správní orgány nevypořádaly, a to v zájmu domožení se svého práva na spravedlivý proces odvoditelného z čl. 36 usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, kdy v obdobných věcech má být rozhodováno stejně a je-li orgánem veřejné moci rozhodnuto odlišně, je takový (v tomto případě správní) orgán povinen se s dříve vyjádřenými výroky, mimo jiné, orgánů veřejné moci, jež jsou povolány k úplnému přezkumu jeho aktů, tedy s rozhodnutími civilních soudů, náležitě vypořádat skrze odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobkyně primárně znovu upozorňuje na skutečnost, že v případě finančního vypořádání se nejedná o smluvní pokutu v pravém slova smyslu, ale o odstupné - za předčasné ukončení smlouvy - účastník využíval zvýhodněných služeb s tím, že se zavázal dodržet určitou délku trvání smluvního vztahu. Na žádost zákazníka byla smlouva předčasně ukončena. Finanční vypořádání je tak částka tvoření rozdílem mezi cenou zvýhodněného tarifu (přičemž výhoda nižší ceny byla podmíněna délkou trvání smluvního vztahu) a cenou tarifu nezvýhodněného. Zároveň tento nárok splňuje podmínky zákona o el. komunikacích, když je účtováno max. 20 % součtu zbývajících paušálů. Toto ujednání nemůže být jakkoliv překvapivé, jedná se o dlouhodobě mezi spotřebiteli známou informaci, v mediích a veřejných zdrojích hojně presentovanou. V řízení před správními orgány bylo prokázáno, že žalobkyně ukončila poskytování telekomunikačních služeb na návrh účastníka, když tato povinnost je tedy žalobkyni dána zákonem o elektronických komunikacích. Žalobkyně totiž má povinnost smlouvu ukončit, pokud je ze strany zákazníka podána výpověď, a za takové chování nemůže být žalobkyně sankcionována tím, že by jí taková úhrada nenáležela, když v dobré víře předvídá pokračování smluvního závazku. Nelze tak bez dalšího posuzování uzavřít, že takové ujednání by bylo neplatné, takový postup by byl absolutním vychýlením roviny procesním práv a povinností. Na tomto místě je třeba, s ohledem na pasivitu správních orgánů ke konfrontaci vlastních rozhodnutí se závěry Nejvyššího soudu České republiky, uvést výslovně dílčí argumenty tímto soudem vyjádřené v rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018, když dle něj je finanční vypořádání„ odstupným za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně.“ Nicméně správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 sp.zn. I. ÚS. 3512/11 dovodily, že vzhledem k závěrům obsaženým v tomto nálezu nelze považovat pouze odkaz na konkrétní článek Všeobecných podmínek, v nichž je uveden předmětný nárok, za řádné sjednání smluvní pokuty. Opět je však třeba zmínit výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, dle nějž„ závěry, které Ústavní soud formuloval v nálezu shora citovaném, se proto v souzeném případě použít nemohou.“ VOP jsou dle smluvního ujednání obsaženého ve formuláři, který spotřebitel podepisuje, nedílnou součástí Účastnické smlouvy a tvoří její obsah. VOP jsou logicky uspořádány a jsou rozděleny na přehledné a na sebe logicky navazující ustanovení týkající se jednotlivých typových situací, přičemž v nich lze nalézt samostatné ustanovení označené jako " Smluvní pokuty a jiné úhrady", které obsahuje pouze ujednání o smluvních pokutách pro případ porušení smlouvy spočívající v prodlení s úhradou vyúčtování za poskytnuté služby a dále jiné úhrady právě v případě předčasného ukončení smlouvy. Současně je součástí formuláře, který spotřebitel podepisuje, následující ujednání:„ V případě předčasného ukončení Účastnické smlouvy z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů je Zájemce povinen zaplatit úhrady dle 8.3 Všeobecných podmínek“. Z výše uvedeného je zřejmé, že ujednání o finančním vypořádání je obsaženo přímo ve formuláři, který spotřebitel podepisuje a do VOP je odkázán pouze kvůli podrobnostem. Tento odkaz je přímo na konkrétní články, rozhodně není nijak skryt. Současně je toto ujednání na samotném formuláři zvýrazněno vytučněním textu. V samotné smlouvě je podtrženým písmem uvedeno, že zájemce prohlašuje, že se s příslušnými ustanoveními ve VOP podrobně seznámil a bez výhrad s nimi souhlasí. Na tomto místě by chtěla žalobkyně znovu podotknout, že úprava ochrany spotřebitele je odrazem implementace práva Evropské unie, která byla přijata za účelem jeho ochrany jakožto slabší strany. Žalobkyně nicméně upozorňuje, že ochrana spotřebitele není absolutní, pouze zaručuje určité záruky k tomu, aby nebyla zneužita spotřebitelova nezkušenost v obchodním styku a byla tak posílena jeho práva. V žádném případě však ochrana spotřebitele nechrání spotřebitelovu nedbalost či nezájem nebo lhostejnost při uzavírání smluv. Každá fyzická osoba má svobodu vůle uzavírat smlouvy, má možnost prostudovat obsah smlouvy, a pokud se smlouvou nesouhlasí, nemusí tuto smlouvu uzavřít. Pokud by spotřebitel postupoval tak, jak by měl, tedy s dostatečnou opatrností a pozorností, o finančním vypořádání by nepochybně vědět musel, aniž by byl nucen číst několik desítek stránek a ujednání složitě hledat. [příjmení] umisťování takových nároků do Všeobecných podmínek je navíc zcela běžná a mezi spotřebiteli známá i z jiných odvětví než telekomunikačního sektoru, např. sektoru bankovního, pojišťoven či veškerých síťových odvětví, tedy nemůže být překvapivým, že všeobecné podmínky tvořící část smlouvy obsahují i smluvní pokuty a jiné úhrady související se závazkem. Smyslem citovaného nálezu Ústavního soudu je pak právě ochrana spotřebitele před překvapivými, nepřehlednými, neočekávanými ustanoveními, které ze své povahy nemusí být spotřebiteli známé. Žalobkyně však ujednání o finančním vypořádání nijak neukrývá – naopak na ně upozorňuje přímo na formuláři, který odpůrce podepsal. Žalobkyně podotýká, že smlouva i VOP jsou napsány standardní velikostí písma a žalobkyně neměla za cíl jakákoliv ustanovení před účastníkem skrýt, naopak – na několika místech ho na daná ustanovení upozorňuje. Účastník tak musel vědět, že za předčasné ukončení smlouvy si s žalobkyní sjednal tzv. odstupné. Ve VOP, jejichž obsah tvoří obsah Smlouvy, jsou pak uvedeny pouhé podrobnosti, samotný nárok je nicméně obsažen ve smlouvě samotné. Žalobkyně na tomto místě podotýká, že správními orgány citovaný nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 byl zejména v poslední době podroben kritice ze strany odborné veřejnosti pro svoje paušální a zjednodušující závěry, které neodpovídají úpravě občanského zákoníku, a jdou nad rámec výkladu Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ze strany Soudního dvora EU. Právě tato směrnice je přitom základem právní úpravy současné legislativy. Ústavní soud tak svým rozhodnutím nepřiměřeně straní dlužníkům, kteří jsou v podstatě stranou smluvního vztahu, která ho porušuje. I několikrát již zmíněný Nejvyšší soud České republiky se např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018 odchýlil od závěrů Ústavního soudu a s podrobným odůvodněním dospěl k závěru, že samotná přítomnost ujednání o smluvní pokutě ve všeobecných obchodních podmínkách není bez dalšího neplatným ujednáním, resp. že z pouhého umístění ujednání v textu obchodních podmínek závěr o nepřiměřenosti takového ujednání vyplývat nemůže. Žalobkyně pak musí znovu upozornit na zmíněný rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 33 Cdo 3608/2018-114, s nímž se správní orgány ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly a o nároku žalobkyně rozhodly odlišně, než jak jim bylo nastíněno vydaným rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky, který se v předmětném rozhodnutí zabývá totožným institutem téhož poskytovatele služeb elektronických komunikací v tomtéž typu smluvního vztahu. Žalobkyně na tomto místě podotýká, že správní orgány jsou v postavení orgánů rozhodujících spory toliko na základě zúžené pravomoci soudní soustavy, o níž se beztak zákonodárce usnesl na tom, že je žádoucí, aby tato soustava nad správními orgány bděla svou přezkumnou činností a jejich činnost případně usměrňovala vlastními rozhodnutími vydanými podle části V. OSŘ. Stav, kdy správní orgány taková rozhodnutí nerespektují a nadále setrvávají na nijak nově či podrobněji odůvodněných závěrech, je z pohledu právní jistoty zcela nežádoucí. Žalobkyně má rovněž za to, že finanční vypořádání je přiměřené a nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Přiměřenost odvozuje žalobkyně zejména s ohledem na limitaci úhrady při předčasném ukončení účastnické smlouvy sjednané na dobu určitou uvedenou v ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) ZoEK, kdy finanční úhrada za předčasné ukončení činí maximálně 20 % zbývajících měsíčních paušálů do konce sjednané doby určité. Žalobkyně dále poukazuje, s ohledem na unijní původ ochrany spotřebitele, na rozhodnutí SDEU ve věci C -42/15 (Home Credit Slovakia, a.s. proti Kláře Bíróové) ze dne 9. 11. 2016 ve spojení se Stanoviskem generální advokátky Eleanor Sharpston k této věci přednesené dne 9. června 2016. Jednalo se o spor o zaplacení dlužných částek z úvěru (úvěrové smlouvy) a předběžnou otázkou bylo, zda je v souladu s evropskou právní úpravou, aby povinné náležitosti úvěrové smlouvy byly obsaženy nikoliv v jednom dokumentu, zda úvěrová smlouva musí být vyhotovená na papíře a musí být podepsána smluvními stranami a zda se tento požadavek podpisu vztahuje na všechny údaje uvedené v takové smlouvě. Ve svém stanovisku generální advokátka uvádí, že i když jsou stanoveny požadavky na obsah úvěrové smlouvy, která musí být písemná, je dostačující, pokud některé z povinných ustanovení jsou ve všeobecných podmínkách a nikoliv v samotném formuláři, který spotřebitel podepisuje, pokud jsou splněny následující podmínky: a) Všeobecné podmínky byly spotřebiteli předány zároveň a před uzavřením smlouvy (tak, aby bylo spotřebiteli umožněno posoudit navrhované ujednání před tím, než vyjádří svůj souhlas, že jím bude vázán). b) Ve formuláři, který spotřebitel podepisuje, jsou uvedeny přesné odkazy na konkrétní části všeobecných podmínek, kde se povinná ustanovení objevují. c) Musí existovat nepochybný důkaz, že spotřebiteli byly všeobecné podmínky skutečně včas poskytnuty (resp. veškeré povinné údaje k úvěrové smlouvě). S ohledem na skutečnost, že všechny tři podmínky jsou v případě ujednání o finančním vypořádání, které správní orgány žalobkyni nepřiznaly, splněny, když: a) všeobecné podmínky obdržel spotřebitel zároveň s uzavřením smlouvy a měl možnost se s nimi seznámit ještě před uzavřením smlouvy; b) ve formuláři, který spotřebitel podepsal, jsou uvedeny přesné odkazy na články všeobecných podmínek, kde jsou uvedeny podrobnosti o finančním vypořádání při předčasném ukončení smlouvy; c) všeobecné podmínky byly skutečně spotřebiteli poskytnuty, když na formuláři prohlašuje, že jsou mu známy a že s nimi souhlasí; lze uzavřít, že finanční vypořádání sjednané mezi žalobkyní a účastníkem je i dle tohoto rozhodnutí SDEU sjednané platně, resp. že se nejedná o nepoctivé sjednání smluvní pokuty, kterému by nebylo možné přiznat právní ochranu a že není nutné, aby takto sjednané finanční vypořádání bylo sjednáno v celém svém rozsahu přímo na formuláři, který spotřebitel podepisuje. V souvislosti s výše uvedeným žalobkyně závěrem poukazuje na ustanovení § 4 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kde je výslovně presumováno, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to od ní každý v právním styku může důvodně očekávat. Ze strany žalobkyně byly účastníku poskytnuty veškeré informace stanovené zákonem, na základě kterých se mohl účastník svobodně rozhodnout, zda předmětnou smlouvu uzavře, či nikoliv. Soud proto nechť návrhu žalobkyně vyhoví a svým rozsudkem nahradí rozhodnutí správních orgánů a přizná žalobkyni i náklady řízení.

2. Účastník k věci uvedl, že podané žalobě nerozumí, a proto ponechává rozhodnutí o věci na soudu. Smlouva byla uzavírána telefonicky, žádné obchodní podmínky ani ceník mu žalobkyní předestírány nebyly. Ve smlouvě bylo uvedeno, že ji může ukončit 15 dnů od uzavření, ale on ji ukončil 16. den, čímž porušil smlouvu. Jak už uvedl, smlouva byla uzavřena telefonicky, až poté, co smlouvu ukončil, mu byla poštou doručena smlouva v písemné podobě s tím, že je na 2 roky, a potom přišel další papír, že porušil smlouvu a že po něm chtějí poplatek, který je zřejmě předmětem tohoto řízení.

3. Český telekomunikační úřad k věci uvedl, že i nadále trvá na závěrech vyslovených v žalobou napadeném rozhodnutí správního orgánu II. stupně, tj. v rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu čj. ČTÚ-25 692/2019-603 ze dne 4. 8. 2021, kterým byl rozklad žalobkyně proti výroku II. a III. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast ze dne 15. 4. 2019 čj. ČTÚ-32 096/2018-638/ podle § 90 odst. 5 správního řádu jako nedůvodný zamítnut a napadené výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí byly potvrzeny. V projednávané věci se žalobkyně návrhem na zahájení správního řízení domáhala po žalovaném účastníkovi – spotřebiteli zaplacení částky 1008 Kč s úroky z prodlení, a to dle vyúčtování [číslo] označené jako„ Finanční vypořádání“. V textu vyúčtování je uvedeno:„ V souladu s Účastnickou smlouvou Vám účtujeme finanční vypořádání za předčasné ukončení Smlouvy (paušální odškodné)“. Finanční vypořádání žalobkyně vyúčtovala za období od 14. 10. 2015 do 5. 7. 2017. V účastnické smlouvě ze dne 9. 6. 2015 uzavřené na 24 měsíců je na str. 1 uvedeno:„ V případě ukončení smlouvy z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, je Zájemce povinen zaplatit úhrady dle čl. 8 Všeobecných podmínek.“ V čl. 8 Všeobecných podmínek je:„ Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané doby určité z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, jste povinen (-na) Operátorovi zaplatit úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které Vám bylo poskytnuto za zvýhodněných podmínek a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby jejího trvání (rozhodující je přitom základní cena měsíčního paušálu s DPH naposledy vyúčtovaného ve Vyúčtování, která je uvedena v Ceníku), nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání Smlouvy, přičemž v této části úhrady se má za to, že tato představuje paušální odškodné za předčasné ukončení Smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána za dobu určitou. V případě, že Vám Operátor bude účtovat úhradu nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, je Vám oprávněn tuto část úhrady vyúčtovat samostatně.“ Smlouvu ukončil odpůrce výpovědí dne 14. 9. 2015. V žalobě nyní žalobkyně namítá a vytýká správnímu orgánu, že: a) finanční vypořádání není smluvní pokutou, ale odstupným za předčasné ukončení smlouvy, a proto se závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 nemohou použít. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3608/2018 ze dne 29. 5. 2018. K této žalobní námitce správní orgán uvádí, že (ojedinělý) názor Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3608/2018 ze dne 29. 5. 2019 (tedy, že finanční vypořádání je odstupným, nikoliv smluvní pokutou, a proto se závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 na finanční vypořádání neaplikují), svědčí spíše o nepochopení smyslu ústavního nálezu. Ústavní soud v projednávané věci pouze příkladmo uvedl, že v obchodních podmínkách spotřebitelské smlouvy nemá být skryto ujednání o smluvní pokutě. Záměrem Ústavního soudu nebylo podat taxativní výčet ujednání, která mohou a nemohou být obsažena v obchodních podmínkách. Ústavní soud dále zdůrazňoval zásadu poctivého obchodního styku, dobré mravy a mířil tak na praktiky, kdy jsou zcela zásadní ujednání (kterým finanční vypořádání jako sankční ujednání bezpochyby je) záměrně uváděna až v obchodních podmínkách, popř. jsou různě roztříštěna v několika dokumentech. Přístup, který zvolil Nejvyšší soud v tomto rozsudku, kdy z pouhého názvu ujednání dovodil neaplikovatelnost nálezu Ústavního soudu, považuje správní orgán za nepřípustně formalistický. Z jednoho rozsudku jednoho senátu Nejvyššího soudu pak rozhodně nelze usuzovat ani na ustálenou judikaturu. Správnímu orgánu není znám žádný další rozsudek, který by se s Nejvyšším soudem v této otázce ztotožnil. b) správní orgány poskytují neúměrně zvýšenou ochranu liknavosti spotřebitelů, ujednání o finančním vypořádání bylo obsaženo přímo ve formuláři, který spotřebitel podepsal a ve Všeobecných podmínkách bylo jen rozvedeno. Správní orgán má i nadále za to, že vzhledem k § 1753 občanského zákoníku a nálezu Ústavního soudu sp. zn. 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, nelze do obchodních podmínek spotřebitelské smlouvy ukrývat ujednání sankčního charakteru, ledaže by je spotřebitel výslovně přijal. To se ale nestalo. Žalovaný spotřebitel takové ujednání o finančním vypořádání výslovně nepřijal. Spotřebitel toliko podepsal smluvní formulář, kde v části nazvané„ Smluvní ujednání“ bylo hustým písmem včleněno několik odkazů na různé články obchodních podmínek a různé druhy úhrad. Obsah článku 8.3 Všeobecných podmínek není ve smlouvě zcela obsažen. Ve smlouvě je pouze upozornění, že žalobkyně může požadovat„ úhrady“ podle čl. 8 Všeobecných podmínek. O jaké úhrady se jedná, není ve smlouvě nijak blíže a srozumitelně vysvětleno. Ve Všeobecných podmínkách v čl. 8 je pak rovněž uvedeno několik druhů úhrad, které může žalobkyně po účastníkovi požadovat. Ve smlouvě samotné je sice uvedeno a podtrženo, že:„ Operátor upozorňuje Zájemce, že v některých Dokumentech jsou ustanovení, která by mohla být považována za překvapivá. Tato ustanovení jsou v Dokumentech vždy zvýrazněna (zejména podtržením). Zájemce prohlašuje, že se s těmito ustanoveními podrobně seznámil a bez výhrad s nimi souhlasí.“, ale samotné ujednání v čl. 8 Všeobecných podmínek nijak zvýrazněno, ani podtrženo není. Na rozdíl např. od článků 8.1 a 8.2, které podtržené jsou. Článek 8.3 již podtržený není a vyvolává tak dojem, že již neobsahuje žádná další důležitá, sankční nebo překvapivá ujednání. Nadto není ve smluvním formuláři nijak specifikováno, v jakých konkrétních Dokumentech mohou být překvapivá ujednání obsažena. Ze smlouvy nelze zjistit ani to, jaké znění těchto dokumentů (ke kterému datu) bude v případě porušení té které povinnosti použito. Žalobkyně i přes výzvy správního orgánu k doplnění tvrzení nijak blíže nedoložila konkrétní výpočet výše finančního vypořádání. V čl. 8 Všeobecných podmínek je uvedeno několik druhů výpočtu finančního vypořádání. Žalobkyně nesdělila, jaký konkrétní výpočet aplikovala. Až v rozkladu začala žalobkyně tvrdit, že se finanční vypořádání vypočítává jako rozdíl mezi cenou zvýhodněného tarifu a cenou tarifu nezvýhodněného, ačkoliv takový výpočet si s účastníkem v čl. 8 Všeobecných podmínek vůbec nesjednala. Dále žalobkyně ani nedoložil Ceník, na který čl. 8 Všeobecných podmínek odkazuje. Žalobkyně sice v řízení před správním orgánem doložila podáním ze dne 12. 11. 2018 způsob výpočtu finančního vypořádání, ale tento výpočet je v rozporu s předchozími tvrzeními žalobkyně a předloženými listinami. Žalobkyně při výpočtu vycházela z data deaktivace služeb (14. 10. 2015) a data údajného plánovaného konce smlouvy (5. 7. 2017). V návrhu na zahájení správního řízení však žalobkyně tvrdila, že předpokládaný konec smlouvy nastal dne 12. 6. 2017, což odpovídalo i předložené účastnické smlouvě. Ta byla uzavřena na dobu 24 měsíců a k aktivaci služeb mělo dojít dne 12. 6. 2015. Správní orgán si dovoluje upozornit, že vedené správní řízení bylo řízením sporným podle § 141 správního řádu, kde se v případě odvolání (rozkladu) aplikuje § 82 odst. 4 správního řádu obsahující zákaz novot a zásadu koncentrace řízení. Žalobkyni nic nebránilo již v samotném návrhu tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k tomu důkazy. c) správní orgán flagrantně ignoroval žalobkyní zmiňovanou judikaturou, a to rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018, 33 Cdo 3608/2018 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018 a stanovisko generální advokátky SDEU ve věci C -42/15. K poznámce žalobkyně, že správní orgán flagrantně ignoroval jím zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, si správní orgán dovoluje odkázat především na obsah správního spisu. Ze spisu je zřejmé, že žalobkyně v průběhu řízení před správním orgánem rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018, ani rozsudkem 33 Cdo 3608/2018 vůbec neargumentovala, ani na něj nijak neodkazovala. Stanovisko generální advokátky ve věci C -42/15 je už dle svého označení (pouze) stanoviskem generální advokátky. Nejedná se o rozhodnutí Soudního dvora EU, které jediné se autoritativně vyjadřuje k předloženým předběžným otázkám. V konečném rozhodnutí pak Soudní dvůr EU konstatoval, že je třeba sledovat, zdali takové ujednání v obchodních podmínkách neznemožňuje spotřebiteli posoudit rozsah jeho závazků. Důležité je dle Soudního dvora EU rovněž to, aby podmínky této smlouvy umožňovaly spotřebiteli bez obtíží zjistit obsah takového ujednání (v projednávané věci splatnost plateb). Jak je vidno, Soudní dvůr EU v projednávané věci, stejně jako Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3512/11, zdůraznil princip poctivosti, srozumitelnosti ujednání pro spotřebitele. Zacyklenost a roztříštěnost sankčního ujednání, jako tomu je v případě ujednání žalobkyně, takové principy nectí. Vzhledem k výše uvedenému má správní orgán za to, že by měl soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Důvody pro takové zamítnutí shrnuje správní orgán takto: žalobkyně si sjednala nárok na finanční vypořádání v čl. 8 Všeobecných podmínek, tedy v rozporu s § 1753 občanského zákoníku, a též v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, když ve smlouvě samotné byl jen obecný odkaz na„ úhrady“ podle čl. 8 Všeobecných podmínek, v čl. 8 Všeobecných podmínek bylo ujednání o finančním vypořádání skryto, když nijak zvlášť zvýrazněno, nebo podtrženo a žalobkyně neprokázala konkrétní způsob výpočtu finančního vypořádání.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to správního spisu předsedkyně Rady ČTÚ, zejména rozhodnutí ze dne 4. 8. 2021, a správního spisu ČTÚ -32096/2018, zejména návrhu, smlouvy, obchodních podmínek a rozhodnutí z 15. 4. 2019.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků a z účastnické smlouvy [číslo] ze dne 9. 6. 2015 soud zjistil, že tohoto dne žalobkyně jako operátor a účastník jako zájemce uzavřeli po telefonu smlouvu posléze stvrzenou i v písemné formě, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytovat účastníkovi služby elektronických komunikací. Strany si sjednaly dobu trvání smlouvy na dobu určitou v délce 24 měsíců. Sjednaná doba trvání začíná běžet dnem aktivace sjednané služby. Obsah smlouvy a její nedílnou součást tvoří podmínky zachycené v tomto formuláři včetně podmínek sjednaných v části formuláře Nastavení služeb, platné znění Všeobecných podmínek společnosti [anonymizováno] [právnická osoba], platné Podmínky zpracování osobních, identifikačních, provozních a lokalizačních údajů, platný Ceník služeb, další podmínky: Obchodní podmínky T-Mobile služby m-platba, Obchodní podmínky k tarifům S námi v síti, síť nesíť a bez hranic, Obchodní podmínky služby Data Roaming Limit. Veškeré podmínky jsou k dispozici na [webová adresa]. Zájemce podpisem účastnické smlouvy potvrzuje, že všechny tyto dokumenty jsou mu známé a ze s nimi bez výhrad souhlasí. Operátor upozorňuje Zájemce, že v některých Dokumentech jsou ustanovení, která by mohla být považována za překvapivá. Tato ustanovení jsou v Dokumentech vždy zvýrazněna (zejména podtržením). Zájemce prohlašuje, že se s těmito ustanoveními podrobně seznámil a bez výhrad s nimi souhlasí. Zájemce a Operátor si pro případ porušení povinností vyplývajících z Účastnické smlouvy sjednávají smluvní pokuty, které jsou uvedeny v čl. 8 Všeobecných podmínek, když dle tohoto článku je Operátor oprávněn Zájemci účtovat smluvní pokutu ve výši 150 Kč v případě, že bude Zájemce v prodlení s úhradou Vyúčtování jeden den a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč v případě, že bude Zájemce v prodlení s úhradou Vyúčtování 21 dnů, dále v čl. 8 a 8.

4. Všeobecných podmínek. V případě předčasného ukončení smlouvy z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, je Zájemce povinen zaplatit úhrady dle čl. 8 Všeobecných podmínek. Na straně 2 smlouvy je uvedeno, že byla-li účastnická smlouva uzavírána mimo prostory obvyklé k podnikání nebo za použití prostředků komunikace na dálku, má Zájemce právo od ní odstoupit ve lhůtě 14 dnů ode dne následujícího po dni doručení informace o uzavření Účastnické smlouvy do schránky T-Box. Odstoupit je třeba na adrese obchodního zástupce, uvedené na tomto formuláři. Z Nastavení služeb soud zjistil, že účastník si zvolil tarif S námi síť nesíť a roamingový tarif T-Mobile Roaming Start a 13% slevu na paušál na 24 měsíců. V čl. 8 Všeobecných podmínek je uvedeno:„ Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané doby určité z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, jste povinen (-na) Operátorovi zaplatit úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které Vám bylo poskytnuto za zvýhodněných podmínek a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby jejího trvání (rozhodující je přitom základní cena měsíčního paušálu s DPH naposledy vyúčtovaného ve Vyúčtování, která je uvedena v Ceníku), nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání Smlouvy, přičemž v této části úhrady se má za to, že tato představuje paušální odškodné za předčasné ukončení Smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána za dobu určitou. V případě, že Vám Operátor bude účtovat úhradu nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, je Vám oprávněn tuto část úhrady vyúčtovat samostatně.“ Z návrhu u zahájení řízení u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ) ze dne 8. 6. 2018 soud zjistil, že u předmětné účastnické smlouvy došlo k aktivaci služby 12. 6. 2015, pro porušení podmínek došlo k suspendaci ke dni 21. 9. 2015 a následně k deaktivaci ke dni 14. 10. 2015. Účastník porušil svou povinnost sjednanou ve smlouvách a žalobkyni neuhradil cenu za sjednané služby v 4 vyúčtováních za celkové období od 20. 6. 2015 do 19. 10. 2015. Dále požaduje uhrazení smluvních pokut vyúčtovaných daňovým dokladem [číslo] vystaveného na částku 3 878 Kč, z toho na smluvní pokuty 1 150 Kč, a daňovým dokladem [číslo] vystaveného na částku 1 446 Kč, z toho na smluvní pokuty 1 008 Kč, přičemž bližší specifikace smluvních pokut je v Podrobném výpisu služeb. Výpovědí účastnické smlouvy ze dne 14. 9. 2015 vypověděl účastník předmětnou účastnickou smlouvu s datem ukončení smlouvy 14. 10. 2015. Z daňového dokladu [číslo] ze dne 20. 10. 2015 s datem splatnosti 3. 11. 2015 soud zjistil, že žalobkyně v něm vyúčtovala účastníkovi v souladu s účastnickou smlouvou finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy (paušální odškodné) za období 14. 10. 2015 – 5. 7. 2017 ve výši 1 446 Kč. Rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast ze dne 15. 4. 2019 čj. ČTÚ-32 096/2018-638/, má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím ČTÚ v I. výroku vyhověl návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobkyni dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 5 179,99 Kč a příslušenství za číslo [tel. číslo]. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím a ve III. výroku uložil odpůrci (účastníkovi) nahradit navrhovateli (žalobkyni) náhradu nákladů správního řízení ve výši 155,42 Kč. Své rozhodnutí ohledně nepřiznání smluvní pokuty odůvodnil tím, že správní orgán posuzoval nárok navrhovatele na úhradu položky za finanční vypořádání (paušální odškodné) vyúčtované fakturou [číslo] ve výši 1 008,00 Kč (původně byla navrhovatelem naúčtována částka ve výši 1 446,00 Kč, avšak odpůrce již část této částky uhradil) za období od 14. 10. 2015 do 5. 7. 2017. Usnesením vyzval správní orgán navrhovatele, aby sdělil, na základě čeho došlo k deaktivaci služby. V reakci na toto usnesení navrhovatel uvedl:„ … k deaktivaci služby došlo dne 14. 10. 2015, neboť odpůrce dne 14. 9. 2015 vypověděl účastnickou smlouvu, přičemž datum ukončení bylo stanoveno na 14. 10. 2015.“. Navrhovatel rovněž doložil výpověď účastnické smlouvy k předmětnému telefonnímu číslu. Navrhovatel dále uvedl, že shora uvedenou položku vyúčtoval dle čl. 8 Všeobecných podmínek (dále jen„ VP“) z důvodu předčasného ukončení smlouvy ze strany odpůrce, a to před uplynutím sjednané doby určité. Čl. 8.3 VP zní:„ Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané doby určité z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, jste povinen (-na) Operátorovi zaplatit úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které Vám bylo poskytnuto za zvýhodněných podmínek a současně úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby jejího trvání....“. V přiložené smlouvě je ujednání o paušálním odškodném upraveno takto:„ V případě předčasného ukončení Účastnické smlouvy z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, je Zájemce povinen zaplatit úhrady dle čl. 8 Všeobecných podmínek (...).“. Správní orgán považuje nárok na paušální odškodné za institut obdobný smluvní pokutě, která je zde definována pro případ nedodržení doby závazku, přičemž dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích (dále jen„ ZEK“) platí, že ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy. Ze znění § 63 odst. 1 písm. p) ZEK je zřejmé, že výše úhrady za předčasné ukončení smluvního vztahu výpovědí nebo dohodou smluvních stran musí být uvedena vždy ve smlouvě, a to srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem. Ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) ZEK tak nezakládá právo navrhovatele na vyúčtování úhrady ani nestanovuje odpůrci povinnost takovéto vyúčtování uhradit. Toto ustanovení naopak stanovuje navrhovateli povinnost uvést přímo ve smlouvě údaje o výši takové úhrady za předčasné ukončení smlouvy, pokud takovou bude, v případě předčasného ukončení smluvního vztahu, požadovat. Správní orgán musí konstatovat, že ujednání o paušálním odškodném není v tomto případě v souladu s občanským zákoníkem v části upravující náležitosti ujednání o smluvní pokutě a není v souladu s § 63 odst. 1 písm. p) ZEK, neboť ve smlouvě není žádná informace o výši úhrady, pouze je zde uvedeno, že účastník je povinen zaplatit úhrady dle čl. 8 VP, což je ale, jak uvedeno výše, v rozporu s § 63 odst. 1 písm. p) ZEK, neboť informace o výši úhrady musí být uvedena přímo ve smlouvě samotné, nikoliv odkazem na VP. S ohledem na shora přijaté právní závěry v daném sporném správním řízení se požadovanému nároku na úhradu paušálního odškodné ve výši 1 008 Kč nevyhovuje, neboť tento nárok není po právu (právo na něj nevzniklo), a proto v této části návrhu rozhodl správní orgán tak, jak uvedl v II. výroku tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení navrhovatelem uplatněného paušálního odškodné nevznikl, nevznikl ani nárok na zaplacení příslušenství této pohledávky. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla rozhodnutím čj. ČTÚ-25 [číslo] ze dne 4. 8. 2021 tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že po posouzení předmětné věci s ohledem na rozklad navrhovatele je třeba konstatovat, že podaný rozklad je nedůvodný, a že správní orgán I. stupně rozhodl správně, když nároku na smluvní pokutu nevyhověl, k čemuž se konstatuje následující. V čl. 8 VP navrhovatele bylo ujednáno následující:„ Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané doby určité z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, jste povinen (-na) Operátorovi zaplatit úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které Vám bylo poskytnuto za zvýhodněných podmínek a současně úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby jejího trvání (rozhodující je přitom základní cena měsíčního paušálu s DPH naposledy vyúčtovaného ve Vyúčtování, která je uvedena v Ceníku), nebo 20% součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání Smlouvy, přičemž v této části úhrady se má za to, že tato představuje paušální odškodné za předčasné ukončení Smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána na dobu určitou.“ Rozkladovou argumentaci navrhovatele, že se v projednávaném případě nejedná o smluvní pokutu, ale o finanční vypořádání, a tudíž mohou být příslušná ujednání obsažena v textu obchodních podmínek, shledává správní orgán II. stupně jako neopodstatněnou. Ačkoli se s navrhovatelem lze ztotožnit v tom, že„ finanční vypořádání“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, je předmětný institut svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný a vztahuje se na něj nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. Tento nález se výslovně zaobíral problematikou smluvních pokut, nicméně, jeho odůvodnění bylo širší a neomezilo se pouze na úpravu smluvních pokut, příp. rozhodčích doložek. Ústavní soud zde zaujal stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, které jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Ústavní soud zde mimo jiné vyslovil názor, že„ obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ Zároveň dle Ústavního soudu platí, že„ text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek.“ Institut finančního vypořádání za předčasné ukončení smlouvy se tedy svou důležitostí a povahou vyrovná ujednání o smluvní pokutě, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou srovnatelné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Pro odpůrce (spotřebitele) tato ujednání zakotvují finanční povinnost, kterou je povinen za splnění určitých podmínek plnit, a to bez toho, aby s touto povinností byl při podpisu účastnické smlouvy prokazatelně seznámen. Správní orgán II. stupně trvá na tom, že kompletní ujednání o finančním vypořádání za předčasné ukončení smlouvy musí být v těle účastnické smlouvy samotné. Jak zákonodárce, tak Český telekomunikační úřad v rámci své rozhodovací praxe, pochopitelně připouští existenci obchodních podmínek vedle samotné smlouvy (smluvního formuláře). Vždy je nicméně třeba rozlišovat, jaké povahy a důležitosti je to dané konkrétní smluvní ujednání, aby nedocházelo k začleňování zásadních a pro spotřebitele mnohdy překvapivých (např. typicky právě sankčních) ujednání do obchodních podmínek, ceníku či jiných obdobných vedlejších smluvních dokumentů. Jak bylo však výše konstatováno, v daném případě nebyla úhrada za předčasné ukončení smlouvy (finanční vypořádání) sjednána již v těle smlouvy samotné. Z výše uvedených důvodů tedy správní orgán II. stupně rozklad zamítá a napadený výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzuje jako věcně a právně správný. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že správní orgán rozhodl ve svém rozhodnutí ze dne 4. 8. 2021, č. j. ČTÚ-25 692/2019-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 4. 2019, č. j. ČTÚ-32 096/2018-638/X vyř. - HrA, věcně správně, a že tudíž žaloba nebyla podána důvodně. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav zjištěný správním orgánem v průběhu správního řízení a že soud po jeho přezkoumání také dospěl k závěru, že tento skutkový stav byl zjištěn správně a v potřebném rozsahu, vycházel soud ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem a po doplnění dokazování listinnými důkazy se zaměřil především na přezkum právního závěru správního orgánu. Soud stejně jako ČTÚ a Předsedkyně Rady ČTÚ ve svých rozhodnutích ze dne 15. 4. 2019 a 4. 8. 2021 dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s účastníkem dne 9. 6. 2015 smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb k telefonnímu číslu [tel. číslo] Smluvní vztah měl trvat 24 měsíců. Účastník však porušil své smluvní povinnosti, když nehradil řádně a včas ceny za poskytnuté služby, navíc smlouvu vypověděl předčasně již dne 15. 9. 2015 před uplynutím dvouletého vztahu. Ve všeobecných obchodních podmínkách v bodě 8.3 bylo uvedeno, že pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané doby určité z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, je účastník povinen Operátorovi (žalobkyni) zaplatit úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které mu bylo poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby jejího trvání (rozhodující je přitom základní cena měsíčního paušálu s DPH naposledy vyúčtovaného ve Vyúčtování, která je uvedena v Ceníku), nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání Smlouvy, přičemž v této části úhrady se má za to, že tato představuje paušální odškodné za předčasné ukončení Smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána za dobu určitou. Dle vyúčtování požaduje žalobkyně finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy (paušální odškodné) za období 14. 10. 2015 – 5. 7. 2017 v celkové výši 1 008 Kč. Soud zde záměrně pomíjí rozpory v tvrzeních žalobkyně před soudem a před správním orgánem, kdy v řízení před soudem se žalobkyně vyhýbá označení svého nároku jako smluvní pokuty a označuje jej za finanční vypořádání, v správním řízení však tento nárok na zaplacení částky označuje jako smluvní pokutu (viz např. její podání z 16. 1. 2019), avšak označení tohoto finančního nároku není pro rozhodnutí soudu podstatné. Podstatný je sankční charakter nároku, zde konkrétně spojený s ukončením smlouvy. Soud má stejně jako správní orgán za to, že majetkovou sankci (ať je již označena jako finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy, paušální odškodné, odstupné či smluvní pokuta) sjednanou s účastníkem (na kterého je nepochybně nutno pohlížet jako na spotřebitele) pouze v obchodních podmínkách nelze žalobkyni přiznat, a to ze stejných důvodů uváděných již v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů, na jejichž odůvodnění soud pro stručnost odkazuje, a zde v odůvodnění proto shrnuje jen základní teze. Soud především musí uvést, že závěry správních orgánů jsou v souladu se současnou rozhodovací praxí obecných soudů, které rovněž majetkové sankce sjednané se spotřebiteli, které nejsou výslovně uvedeny ve smlouvě, nepřiznávají, a to se stejnou argumentací, kterou použily správní orgány. Soud poukazuje na obdobnou rozhodovací praxi i ohledně paušalizovaných smluvních pokut a poplatků za předčasné ukončení smlouvy u společností prodávajících elektřinu a plyn koncovým odběratelům – spotřebitelům, kdy tyto sankce mají v obchodních podmínkách obdobnou konstrukci a jsou ujednávány pro prakticky totožné situace, tedy pro předčasné ukončení smlouvy uzavřené na dobu určitou v důsledku výpovědi spotřebitelem nebo porušení povinností spotřebitele. Vzhledem k tomu, že účastník je v tomto případě spotřebitelem, je nutno na uzavřenou smlouvu hledět jako na spotřebitelskou. V takovém případě je na ni nutno plně aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. Soud má rovněž za to, že rozhodnutí Ústavního soudu je nutno vykládat šířeji dle jeho smyslu, než že se vztahuje jen na smluvní pokuty a rozhodčí doložky, ale ústavně konformně tak, že stejná kritéria platí i pro další majetkové sankce, které by mohly být pro spotřebitele překvapivé. Ani další majetkové sankce, ať již jde o odstupné, paušální náhradu škody či jiná finanční vyrovnání, proto zásadně nemohou být součástí jen tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis). Soud nezpochybňuje obecnou tezi, že vždy za všech okolností nelze automaticky dovozovat neplatnost (či dle současné úpravy zdánlivost) ujednání o smluvní pokutě (či o jiné majetkové sankci obdobného charakteru) obsažené v obchodních podmínkách, avšak v tomto případě má za to, že tomu tak je. Z vyjádření účastníka vyplývá, že neměl reálnou možnost se s obchodními podmínkami obsahujícími sporný bod 8.3 seznámit, neboť smlouva byla uzavírána pouze telefonicky, a že mu při uzavírání smlouvy žádné obchodní podmínky ani prezentovány nebyly. Až dodatečně mu byly zaslány písemné doklady k podepsání. V žalobkyní citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 je sice relativizován citovaný nález Ústavního soudu, nicméně i tam je uváděno, že by měl účastník mít reálnou možnost se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámit. Žalobkyně poučená v tomto směru soudem, aby případně doplnila skutková tvrzení a důkazní návrhy, že účastníkovi byla poskytnuta možnost při uzavírání smlouvy se s podmínkami seznámit, sice tvrdila, že dle informací od žalobkyně nelze smlouvu uzavřít pouze telefonicky„ na první dobrou“, tedy ještě předtím musel účastník mít dříve uzavřenou nějakou písemnou smlouvu na kamenné prodejně, a tato nová předmětná telefonická smlouva byla smlouvou, která něco měnila, např. rozsah služeb, a tato předmětná následná smlouva byla účastníkovi poté doručována kurýrem a účastník tedy měl možnost se s ní seznámit, nicméně své tvrzení o předchozí písemné smlouvě nijak neprokázala. Žalobkyně tedy neprokázala, že se všeobecné a další podmínky staly v tomto konkrétním případu součástí smluvního vztahu a že byly„ individualizovány“, neboť na žalobkyní předložených podmínkách se podpis účastníka, který by je stvrzoval, nenachází. Soud tedy vychází ze stavu, že první a jediná smlouva uzavřená s účastníkem byla smlouva z 9. 6. 2015 uzavřená s ním telefonicky. Žalobkyně současně neprokázala, že účastník měl reálnou možnost se s obchodními podmínkami při telefonickém uzavírání smlouvy seznámit, např. že měl při uzavírání smlouvy přístup k internetu. Soud rovněž souhlasí s názorem správního orgánu, že názor Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3608/2018 ze dne 29. 5. 2019, tedy, že finanční vypořádání je odstupným, nikoliv smluvní pokutou, a proto se závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 na finanční vypořádání neaplikují, je osamocený a že jde o exces v současné rozhodovací praxi soudů, viz odůvodnění soudu výše vztahující se i na majetkové sankce u energetických společností. Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 a 33 Cdo 3608/2018 ohledně platnosti takového ujednání zde není aplikovatelné, a že je nutno považovat ve vztahu k účastníkovi ujednání o finančním vyrovnání z výše uvedených důvodů za neplatné, resp. že se podle současné úpravy dle § a [číslo] a § 1815 občanského zákoníku k němu nepřihlíží, přičemž soud toto zkoumá z úřední povinnosti, nikoliv jen k námitce spotřebitele. Soud nezpochybňuje, že obchodní podmínky mohou být součástí smluvního vztahu i u smluv se spotřebiteli, ale s výhradami týkajícími se některých zde zmiňovaných právních institutů, zejm. majetkových sankcí či rozhodčích doložek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Obecná formulace o smluvní pokutě obsažená v smlouvě ze dne 9. 6. 2015 („ V případě předčasného ukončení smlouvy z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, je Zájemce povinen zaplatit úhrady dle čl. 8 Všeobecných podmínek.“) k dovození přiměřenosti tohoto ujednání nepostačuje, neboť to by ve smlouvě musely být konkrétněji upravené jak okolnosti, které jsou považovány za předčasné ukončení a porušení smlouvy, za něž má být účtována jiná úhrada než mluvní pokuta, tak i výše účtované sankční částky či alespoň způsob výpočtu této úhrady, aby byla ze smlouvy patrná její konkrétní výše. Takto formulované ujednání však smlouva neobsahuje. Podrobnější úpravu obsahují až obchodní podmínky a Ceník, čili dochází k řetězení dokumentů, kdy si spotřebitel toto musí dohledávat ve vícero listinách, což soud právě s ohledem na ochranu spotřebitele považuje za nepřípustné (viz též Stanovisko generální advokátky ve věci C -42/15 formulované v obdobném duchu). Za této situace soud musí ve shodě s názorem správního orgánu považovat ujednání obsažené v čl. 8 podmínek za zdánlivé (viz § 551 občanského zákona), k ujednání nelze přihlížet a domáhat se z něj nároku. Soud poukazuje, že i v novějších rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2020, č.j. 33 Cdo 3126/2020-94, Nejvyšší soud i nadále akceptuje rozhodnutí Ústavního soudu jako správné, odkazuje na něj a v odůvodnění nerozporuje, že smluvní pokuty a rozhodčí doložky tam zmiňovaný jsou demonstrativním příkladem, nikoliv taxativním výčtem, na který by se pouze měly účinky rozhodnutí Ústavního soudu vztahovat. Principiálně má soud za to, že v případě řádného ujednání takových sankcí ve smlouvě by tyto byly platné a vymahatelné a bylo by je možno přiznat, v tomto konkrétním případě tomu tak ale není. Soud má za to, že žalobkyni nic nebránilo, aby ve smlouvě podrobně rozepsala podmínky uplatnění finančních požadavků a jejich výše za předčasné ukončení smlouvy, jako to učinila u smluvních pokut za prodlení s úhradou částek účastníkem, přičemž těchto majetkových sankcí není tolik, aby svým uvedením ve smlouvě výrazněji prodloužily či znepřehlednily text smlouvy. Účastník by pak měl možnost rozmyslet, zda za těchto podmínek bude s žalobkyní smlouvu vůbec uzavírat, neboť i tyto podmínky a majetkové sankce a jejích výše nepochybně hrají roli při jeho rozhodování, zda s žalobkyní jako operátorem smlouvu uzavřít. Tím soud odpovídá i na námitku žalobkyně, že správní orgány poskytují neúměrně zvýšenou ochranu liknavosti spotřebitelů, že ujednání o finančním vypořádání bylo obsaženo přímo ve formuláři, který spotřebitel podepsal, a ve Všeobecných podmínkách bylo jen rozvedeno. Soud závěry správních orgánů nepovažuje za nepřiměřenou či extenzivní ochranu spotřebitelů, navíc za situace, kdy bylo plně v rukou žalobkyně, aby svým přístupem ke konstrukci smluv zabránila zdánlivosti předmětného ujednání. Z výše uvedených důvodů proto soud rozhodnutí správních orgánů shledal jako správná a žalobu v plném rozsahu zamítnul.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle nějž byl plně úspěšný žalovaný účastník, neboť žaloba byla vůči němu v plném rozsahu zamítnuta. Protože však účastníkovi s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly a žádné neuplatňoval, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.