27 C 375/2024

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 66 036 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 668 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 20 388,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 307,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 176,40 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 383,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 11 902,13 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, částku 33 979,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 113,18 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 607,01 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 033,99 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 13 593,51 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 10. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 66 036 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným dne 5. 5. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 761 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 700 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 7. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 23. 11. 2022. Žalovaný uhradil pouze 5 992 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 5. 7. 2023 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 11 902,13 Kč, na úroku 481,36 Kč, na odměně za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 5 759 Kč, na odměně za administrativní činnost 1 632,09 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 121,43 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 1 176,40 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 307,20 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 23. 4. 2024. Pohledávka byla ke dni 22. 4. 2024 postoupena na žalobkyni. Dále předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným dne 19. 12. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 1 268 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 12 250 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 462 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 500 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 19. 2. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 23. 11. 2022. Žalovaný uhradil pouze 22 340 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 19. 2. 2023 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 13 593,51 Kč, na úroku 440,48 Kč, na odměně za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 6 125 Kč, na odměně za administrativní činnost 1 731 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 1 607,01 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 3 113,18 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 23. 4. 2024. Pohledávka byla ke dni 22. 4. 2024 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a 2x smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, 2x zákaznické karty, pracovních smluv, smlouvy o nájmu a výplatních pásek na č.l. 22 – 29 spisu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 5. 5. 2022 mezi , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 761 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 700 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 7. 2023. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné děti, je zaměstnaný, jeho příjmy činí 32 300 Kč. Nájem a energie činí 2 000 Kč, další výdaje 2 000 Kč a splátky dalších úvěrů 1 000 Kč a spoření, pojištění 1 000 Kč. K žádosti žalovaný předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky a část nájemní smlouvy. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22. 10. 2020 soud zjistil, že pracovní poměr dosud sjednaný na dobu určitou byl od 1. 11. 2020 změněn na dobu neurčitou. Z výplatních pásek soud zjistil, že čistý příjem žalovaného činil za měsíc leden 2022 částku 36 930 Kč, za měsíc únor 2022 částku 31 589 Kč a za měsíc březen 2022 částku 33 755 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 19. 12. 2021 mezi , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 1 268 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 12 250 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 462 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 500 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 19. 2. 2023. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné děti, je zaměstnaný, jeho příjmy činí 35 142 Kč. Nájem a energie činí 6 750 Kč, další výdaje 3 860 Kč a splátky dalších úvěrů 4 000 Kč a jiné výdaje (oblečení) 500 Kč. K žádosti žalovaný předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22. 10. 2020 soud zjistil, že pracovní poměr dosud sjednaný na dobu určitou byl od 1. 11. 2020 změněn na dobu neurčitou. Z výplatních pásek soud zjistil, že čistý příjem žalovaného činil za měsíc září 2021 částku 31 731 Kč, za měsíc říjen 2021 částku 31 884 Kč a za měsíc listopad 2021 částku 36 109 Kč. Z neúplné nájemní smlouvy soud zjistil, že žalovanému a p. , jméno FO, jako nájemcům byl pronajat byt uvedený ve smlouvě. Ve smlouvě chybí část smlouvy s výší nájmu. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 5. 2024 mezi , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 15 000 Kč a 25 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice při uzavírání smluv vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného k prokázání příjmů žalovaného. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně sice doložila část nájemní smlouvy, ale z předložené části textu nevyplývá, kolik činí nájemné a výdaje žalovaného na energie. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně jeho skutečné náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 11 668 Kč (u smlouvy ze dne 5. 5. 2022 rozdíl mezi jistinou 15 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 5 992 Kč činí 9 008 Kč, u smlouvy ze dne 19. 12. 2021 rozdíl mezi jistinou 25 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 22 340 Kč činí 2 660 Kč, 9 008 Kč + 2 660 Kč = 11 668 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatila žalobkyni částku 20 388,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 307,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 176,40 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 383,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 11 902,13 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, částku 33 979,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 113,18 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 607,01 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 033,99 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 13 593,51 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.