27 C 407/2025

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce o zaplacení částky 14 424 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 268 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 268 Kč ve výši 12 % ročně od 25. 3. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 2 156,98 Kč, úrok ve výši 54,85 % p.a. z částky 8 852,28 Kč od 25. 3. 2025 do 16. 4. 2025 ve výši 299,46 Kč, úrok ve výši 12 % p.a. z částky 8 852,28 Kč od 17. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2025 dosáhne částky 77 529 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 10. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 14 424 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 22. 7. 2021 elektronicky uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 26 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 54,85 % ročně a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 1 391 Kč splatných vždy k 16. dni příslušného měsíce počínaje dnem 16. 8. 2021. Žalovaný však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když uhradil pouze splátky v celkové výši 58 422 Kč, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 23. 3. 2025 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 9 935,20 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl. 6.

1. úvěrové smlouvy úhradu smluvní pokuty ve výši 2x 499 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů, náhrady nákladů 400 Kč a dále dle čl. 6.

5. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovanému byla naúčtována smluvní pokuta v částce 2 156,98 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaný na dluh neuhradil ničeho.

2. Žalovaný ani jeho zmocněnec se k žalobě nijak nevyjádřili.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, základních informací o klientovi, důkazů o odeslání 1 Kč, zaslané SMS a přijaté SMS, podpisu na dálku, dodatku č. 1, přílohy č. 1, úplného výpisu na čl. 12 spisu, přihlášky do pojištění, podacího archu na čl. 15, výpisu z rejstříku na čl. 16 – 17, prohlášení klienta, dokladu na čl. 21 – 27, listiny na čl. 28, oznámení na čl. 29 a 30, kopie OP, hodnocení klienta, předsmluvního formuláře, výzvy na čl. 37 – 38, dopisu na čl. 39, oznámení o schválení úvěru na čl. 43, splátkového kalendáře na čl. 44, pojištění na čl. 45 – 48, předžalobní výzvy včetně podacího archu, karty klienta, oznámení na čl. 51, upraveného splátkového kalendáře, dodejky na čl. 53, žádosti žalovaného na čl. 54.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Z elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný dne 22. 7. 2021 dohodli na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 26 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 1 391 Kč splatných vždy k 16. dni příslušného měsíce počínaje dnem 16. 8. 2021. Byla sjednána 54,85 % roční úroková sazba a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Žalovaný souhlasil s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 65 dní (část B) bod 6.

3. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod 6.

3. úvěrové smlouvy). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod 6. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 6.

3. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu 6.

4. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Poskytovatel bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře (zápůjční úrokové sazbě úvěru), když při výpočtu tohoto úroku se bude brát v potaz přesný počet dnů, za který je tento úrok uplatňován. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou, po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 77 529,60 Kč, když tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (část B) bod 2.

2. úvěrové smlouvy). Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 22. 7. 2021 soud zjistil, že platba ve výši 26 000 Kč pod variabilním symbolem VS , var. symbol, byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl příjem 18 000 Kč, ostatní příjmy 1 220 Kč, výdaje (životní minimum) 3 860 Kč, bydlení (pronájem) 5 169 Kč, 2 děti, další splátky u žalobkyně 2 253 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uhradil splátky v celkové výši 12 850 Kč. Dále jsou doložena 2 rozhodnutí Úřadu práce z 10. 10. 2013 a 21. 10. 2014. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že za červen 2021 mu ÚP Ostrava vyplatil částku 22 112 Kč, za červenec 2021 částku 18 524 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 26 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice dle svého tvrzení vyžádala od žalovaného informace o jeho příjmech, žádné doklady kromě 2 výpisů z účtu s dávkami žalovaného a dvou cca 8 let starých rozhodnutí o přiznání dávky však k důkazu nepředložila. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když nezkoumala, jakou částku skutečně vynakládá na bydlení a energie. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z omezeného výpisu z účtu s příjmem žalovaného a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalovaného, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

15. Soud proto zkoumal, zda žalovaného vzniklo vůči žalobkyni bezdůvodné obohacení, a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalovaný obdržel od žalobkyně částku 26 000 Kč a dosud uhradil 58 422 Kč (42 splátek po 1 391 Kč), tedy přeplatil částku 32 422 Kč. Sod proto žalobu v plném rozsahu zamítnul.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, když žaloba byla vůči němu v plném rozsahu zamítnuta, měl by právo na plnou náhradu nákladů řízení. Jelikož však žádné neuplatnil a ze spisu na jeho straně žádné náklady nevyplývají, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.