27 C 56/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: ; název žalobkyně anonymizováno číslo sídlem adresa žalobkyně, Polsko vykonávající bankovní činnost na území xanon číslo prostřednictvím název žalobkyně, organizační složka, IČO sídlem adresa, PSČ obec a číslo zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení částky 39 732,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 39 134,91 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 39 134,91 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 597,18 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 597,18 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 1 276,93 Kč a 9,9% úrok p.a. z částky 39 482,09 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 6 272,67 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 12. 2020 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 39 732,09 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 21. 11. 2019 elektronicky uzavřena smlouva o hotovostním úvěru„ MPŮJČKA PLUS“ GNN číslo, na základě níž poskytla žalobkyně žalované částku 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, ale úvěr řádně a včas nesplácela, proto žalobkyně odstoupila ke dni 28. 4. 2020 od smlouvy a prohlásila úvěr za splatný. Ke dni 28. 4. 2020 činil dluh na jistině 32 482,09 Kč, na smluvním úroku 1 276,93 Kč a poplatky 250 Kč. Žalobkyně řádně prověřila úvěryschopnost žalované. Žalovaná uvedla měsíční výši příjmu 20 000 Kč, s čímž se však žalobkyně nespokojila a zkoumala reálnou výši příjmů skrz výpisy z účtu žalované, neboť žalovaná u ní měla běžný účet. Takto zjistila výši příjmu, např. v říjnu 2019 v částce 19 773 Kč, v srpnu 2019 v částce 17 846 Kč atd. Prověřovala rovněž jiné závazky žalované a zjistila, že u jiných subjektů nemá, pouze u žalobkyně tři starší úvěry ve výši 7 870 Kč. Žalovaná uvedla výši nákladů 0 Kč, a že nemá žádnou vyživovací povinnost, proto žalobkyně při stanovení nákladů žalované vyšla z životního minima. Žalobkyni proto vyšlo, že maximální možná výše splátky u žalované by byla 1 891,43 Kč, avšak u předmětného úvěru byla stanovena splátka nižší 847,91 Kč. Žalobkyně rovněž zjistila, že žalovaná nemá jiné dluhy po splatnosti. Úvěr byl proto žalované poskytnut v souladu se zákonem.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, sazebníku, odstoupení od smlouvy včetně dodejky, výpisu z úvěrového účtu, předžalobní upomínky včetně podacího archu, žádosti o poskytnutí úvěru, dvou tabulek a výpisu z běžného účtu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru„ MPŮJČKA PLUS“ GNN číslo ze dne 21. 11. 2019 a akceptace smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný uzavřely tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úrokem 9,9 % p.a. v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 847,91 Kč splatných vždy k 23. dni v měsíci, přičemž poslední splátka bude splatná k 23. 11. 2024. Z výpisu z účtu soud zjistil, že na běžný účet žalované přišla PŘÍCHOZÍ PLATBA Z JINÉ BANKY COMDATA CZECH A.S. v listopadu 2019 částka 13 919 Kč, v říjnu 2019 nemocenská 8 864 Kč a z právnická osoba mzda 5 028 Kč, v září 2019 z právnická osoba mzda 6 104 Kč, v srpnu 2019 z právnická osoba mzda 17 846 Kč a v červenci z právnická osoba mzda 19 773 Kč. Dne 9. 9. 2019 jí byl poskytnut úvěr 213 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná měla u žalobkyně tři starší úvěry ve výši 7 870 Kč. Z výpisu z účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná obdržela na účet částku 40 000 Kč a dosud uhradila na úvěr celkem 865,09 Kč. Z odstoupení od smlouvy ze dne 24. 3. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě aktuálně dlužené částky 2669,13 Kč do 7 dnů od doručení tohoto dopisu. Pokud nedojde ve výše uvedeném termínu k uhrazení dlužné pohledávky, je tato výzva zároveň i odstoupením od Smlouvy. Z dodejky soud zjistil, že dopis byl doručován žalované dne 26. 3. 2020 a vrácen žalobkyni dne 30. 3. 2020 z důvodu, že se žalovaná odstěhovala. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná obdržela částku 40 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaná sice měla u žalobkyně běžný účet, z nějž lze zjistit výši její mzdy či náhrad, ale jinak žalobkyně blížeji příjmovou stránku žalované nezkoumala, nevyžádala si pracovní smlouvu, aby zjistila, zda žalovaná má pracovní smlouvu na dobu neurčitou či určitou, což vzhledem k dlouhodobějšímu smluvnímu vztahu (splátky byly sjednány na dobu 5 let) nepochybně hraje důležitou roli, zda bude žalovaná do budoucna schopna splácet své závazky. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalované. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalované. V rámci posouzení výdajové stránky žalované vyšla žalobkyně pouze z tohoto výpisu a z prohlášení žalované, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací povinnosti, nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. 15 Co 276/2020-166.

15. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako bezdůvodné obohacení a žalovanou zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalované prokazatelně poskytnutou jistinou 40 000 Kč a žalovanou dosud zaplacenou částkou 865,09 Kč, což činí částku 39 134,91 Kč. Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 39 134,91 Kč za období od 29. 4. 2020 do zaplacení, když dle soudu lze zesplatňující dopis z 24. 3. 2020 brát i jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovanou zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a další vedlejší ujednání smlouvy. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 597,18 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 597,18 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 1 276,93 Kč a 9,9% úrok p.a. z částky 39 482,09 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 82 % původně žalované částky včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu (celkem 47 176,32 Kč), její neúspěch 18 % včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu (celkem 10 028,44 Kč), rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 64 %. Soud proto přiznal žalobkyni 64 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 9 801,06 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 590 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, 1 úkon právní pomoci po 2 700 Kč (za účast u jednání soudu) dle § 7 téže vyhlášky, 1 režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH. 64 % z částky 9 801,06 Kč činí 6 272,67 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).