27 C 71/2026

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 69 406,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 658 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15 194,69 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 726,16 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 053,37 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 234,69 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 14,75 % ročně z částky 11 234,69 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, částku 27 554,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 432,34 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 795,41 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 425,59 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, úrok 12,75 % ročně z částky 20 425,59 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 11. 2025 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 69 406,93 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 20. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 9 863 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 421 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 18. 4. 2024. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 11. 6. 2023. Žalovaná uhradila pouze 1 842 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 25 352,69 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 053,37 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 726,16 Kč a úrok a zákonný úrok z prodlení z od 29. 4. 2025 do zaplacení. Dále předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 12. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 30 629 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 507 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 12. 10. 2024. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 20. 4. 2023. Žalovaná uhradila pouze 5 500 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 44 054,24 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 795,41 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 432,34 Kč a úrok a zákonný úrok z prodlení z od 29. 4. 2025 do zaplacení. Pohledávky byly ke dni 28. 4. 2025 postoupeny na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, 2x zákaznické karty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 4. 2023 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 9 863 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 421 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 18. 4. 2024. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je „spolubydlící“, je svobodná, vyživuje 0 osob, je zaměstnaná, má příjem 5 606 Kč, další příjmy domácnosti činí 18 300 Kč, její odhadované výdaje činí 2 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložila 2 složenky 2/2023 a 3/2023. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 1. 2023 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši částku 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 30 629 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 507 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 12. 10. 2024. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je „spolubydlící“, je svobodná, vyživuje 0 osob, je nezaměstnaná, má příjem 8 760 Kč, další příjmy domácnosti činí 21 400 Kč, její odhadované výdaje činí 2 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložila 2 složenky 11/2022 a 12/2022. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 4. 2025 mezi společností , právnická osoba, postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovanou ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalované částku 12 000 Kč a 22 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala složenky placené žalovanou jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalované, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 26 658 Kč. Rozdíl mezi jistinou 12 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 5 500 Kč u úvěru č. , hodnota, činí 10 158 Kč, rozdíl mezi jistinou 22 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 1 842 Kč u úvěru č. , hodnota, činí 16 500 Kč, 10 158 Kč + 16 500 Kč = 26 658 Kč. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 15 194,69 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 726,16 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 053,37 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 234,69 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 14,75 % ročně z částky 11 234,69 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, částku 27 554,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 432,34 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 795,41 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 425,59 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, úrok 12,75 % ročně z částky 20 425,59 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, zamítnul.

8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, měla by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalované s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.