27 C 82/2023

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1, Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená dne Anonymizováno trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 204 682,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 678,73 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 678,73 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, částku 16 148,32 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 15 739,38 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, s 21,99% úrokem p.a. z částky 15 139,38 Kč od 23. 6. 2020 do 20. 9. 2020 a s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 15 139,38 Kč od 21. 9. 2020 do zaplacení a částku 2 033,28 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 17 300,70 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 17 300,70 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, s 21,99% úrokem p.a. z částky 15 139,38 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení a 11,99% úrokem p.a. z částky 15 139,38 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, částku 30 332,43 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 511,73 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 30 332,43 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2 556,68 Kč a 21,9% úrok p.a. z částky 28 924,43 Kč od 6. 6. 2020 do zaplacení, částku 138 597,86 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 789,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 541,63 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 140 631,14 Kč od 29.7.2022 do zaplacení a 20,6% úrok p.a. z částky 136 996,14 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 4. 2023 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 204 682,38 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba. se žalovanou dne 4. 11. 2009 smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě níž banka zřídila a vedla žalované běžný účet č. číslo. Následně si strany k účtu sjednaly poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit. Žalovaná porušila smluvní podmínky, a proto jí byl Flexikredit zrušen a nepovolený debetní zůstatek dne 22. 6. 2020 převeden na nově vytvořený úvěrový účet. I poté se žalovaná na svém běžném účtu dostala znovu do nepovoleného debetního zůstatku, který činil 678,73 Kč. Kontokorentní úvěr Flexikredit byl sjednán s limitem 26 000 Kč. Výše povoleného limitu, úroková sazba pro čerpání tohoto limitu a úroková sazba pro nepovolený debetní zůstatek byly sjednány v Dispozicích ke Smlouvě. Ve Smlouvě a v Dispozicích ke Smlouvě se žalovaná zavázala, že její běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180-ti dnů čerpání Flexikreditu a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50% poskytnutého úvěrového limitu a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaná zavázala neocitnout se v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vzniklého ze Smlouvy. Žalovaná porušila závazky ze Smlouvy zejména tím, že překročila povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Banka proto využila svého práva ze Smlouvy a Podmínek a zrušila žalované poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 32 440,08 Kč převedla dne 3. 3. 2020 na nově otevřený úvěrový účet č. č. účtu. Po převedení debetního zůstatku ve výši 32 440,08 Kč na zvláštní úvěrový účet Banka žalované umožnila jeho splácení ve splátkách. Žalovaná byla dle ujednání ve Smlouvě ve spojení s Podmínkami povinna hradit z převedeného debetního zůstatku. úrok a platit poplatky za vedení úvěrového účtu ve výši dle Sazebníku Banky. Dlužná částka však nebyla ze strany žalované řádně a včas splácena. Banka proto využila svého práva a v souladu se Smlouvou a Podmínkami celou dlužnou částku dopisem ze dne 22. 6. 2020 zesplatnila ke dni 22. 6. 2020 a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 33 040,08 Kč. Pohledávka však nebyla ze strany žalované řádně a včas uhrazena. Dlužná jistina se proto dále úročila úrokem s úrokovou sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu 21,99 % ročně dle úrokového lístku Banky platného ke dni zesplatnění. Banka dále se žalovanou uzavřela dne 17. 2. 2016 Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček č. č. účtu, na základě níž poskytla žalované částku 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Protože se žalovaná dostala do prodlení, banka úvěr zesplatnila ke dni 5. 6. 2020. Žalovaná na úvěr dosud uhradila pouze 77 300,70 Kč. Žalovaná je povinna uhradit částku 33 004,32 Kč s příslušenstvím. Banka dále uzavřela se žalovanou dne 3. 6. 2015 Smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres plus č. č. účtu s úvěrovým rámcem 137 000 Kč. Žalovaná se zavázala vyčerpané prostředky splácet spolu s úroky a poplatky ve splátkách dle smlouvy. Žalovaná dosud vyčerpala 171 919 Kč a uhradila pouze 169 885,72 Kč. Protože se žalovaná dostala do prodlení, banka úvěr zesplatnila ke dni 21. 4. 2020. Žalovaná na úvěr dosud neuhradila částku 155 962,22 Kč s příslušenstvím. Pohledávky byly postoupeny na žalobkyni ke dni 21. 7. 2022.

2. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila. K jednání nařízenému na den 28. 3. 2024 se nedostavila a zjednání se nijak neomluvila.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o bankovních produktech a službách, VOP, výpisu z běžného účtu, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, potvrzení o zaplacení úplaty, dispozic, oznámení o zesplatnění, úrokového lístku, sazebníku banky, výpisu z úvěrového účtu, smlouvy o úvěru, produktových podmínek, sazebníku, výpisu z úvěrového účtu, oznámení o zesplatnění, smlouvy o revolvingovém úvěru, produktových podmínek, sazebníku, výpisu z úvěrového účtu, oznámení o zesplatnění, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o zaplacení úplaty, žádosti o úvěr na čl. 23 spisu, listin na čl. 24 – 44, listin na čl. 49 - 70.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 4. 11. 2009 soud zjistil, že tohoto dne společnost právnická osoba (dále jen banka) a žalovaná uzavřely smlouvu, na základě níž banka mj. zřídila a vedla žalované běžný účet č. č. účtu. Součástí smlouvy byly i obchodník podmínky a sazebník. Banka poskytuje klientovi kontokorentní úvěr Flexikredit povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu klient se zavazuje nepřekročit povolený limit. Pokud debetní zůstatek překročí povolený limit, bude za každý den překročení povoleného limitu účtován sankční poplatek za překročení povoleného debetního zůstatku Flexikredit podle sazebníku a nepovolený debetní zůstatek bude dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, jehož výši banka uveřejňuje. Z Dispozic k účtu ze dne 3. 12. 2015 soud zjistil, že výše povoleného limitu činí 26 000 Kč, nedojde-li ke změně jeho výše, a to ode dne 21. 7. 2015. Minimální měsíční kreditní příjem činí 50 % povoleného limitu. Úroková sazba je stanovena dle úrokového lístku, a v případě změny platí její uveřejněná výše. K datu vytištění těchto dispozic činí 21,99 % p.a. Celková částka splatná spotřebitelem činí 27 516,35 Kč. Úroková sazba z nepovoleného debetního zůstatku dle úrokového lístku činí aktuálně 29 %. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že záporný na kontokorentním úvěru ke dni 27. 7. 2022 činil 32 440,08 Kč, na poplatcích 600 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení 408,94 Kč. Z dopisu ze dne 23. 6. 2020 soud zjistil, že banka z důvodu, že u žalované nastal úpadek, nebo byly učiněny kroky k zahájení insolvenčního řízení, prohlásila předmětný úvěr za splatný a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu 33 040,08 Kč. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček č. č. účtu bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 2. 2016 mezi právnická osoba a žalovanou. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet jistinu a spolu s úrokem 21,9 % p.a. a poplatky a pojištěním v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 1 504,01 Kč splatných vždy k 11. dni v měsíci. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, je svobodná, má pracovní poměr na dobu určitou, je zaměstnána u Správy sportovních a rekreačních zařízení, její příjmy činí 12 338 Kč a celkový příjem domácnosti 45 000 Kč. Má další závazek u právnická osoba, kde má kartu, dluh zde činí 30 000 Kč a měsíčně jej splácí splátkami po 2 500 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 12. 2. 2016 soud zjistil, že žalovaná má průměrný měsíční příjem 12 338 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že dne 17. 2. 2016 byla žalované na její účet vyplacena částka 2x 30 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná na tento úvěr dosud uhradila částku 77 300,70 Kč. Z dopisu ze dne 7. 6. 2020 soud zjistil, že banka pro prodlení žalované se splácením úvěru prohlásila předmětný úvěr za splatný ke dni 5. 6. 2020, a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu 33 004,32 Kč. Ze Smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres plus č. č. účtu bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 3. 6. 2015 mezi právnická osoba a žalovanou. Žalované byl poskytnut revolvingový úvěr s limitem 137 000 Kč, přičemž částka prvního čerpání byla sjednána ve výši 110 000 Kč. Žalovaná se zavázala vyčerpané prostředky splácet spolu s úroky a poplatky v měsíčních splátkách ve výši 3 014 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 3. 6. 2015 soud zjistil, že žalovaná má průměrný měsíční příjem 14 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná na tomto úvěru vyčerpala částku 171 919 Kč a uhradila částku 169 885,72 Kč. Z dopisu ze dne 23. 4. 2020 soud zjistil, že banka pro prodlení žalované se splácením úvěru prohlásila předmětný úvěr za splatný ke dni 21. 4. 2020, a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu 153 463,05 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 19. 7. 2022 mezi právnická osoba. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i výše uvedené pohledávky za žalovanou. Dopisem ze dne 4. 8. 2022 oznámila banka žalované postoupení předmětných 4 pohledávek na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o běžném účtu ze dne 4. 11. 2009 vedla pro žalovanou běžný účet, a k tomuto účtu si strany sjednaly tzv. kontokorentní úvěr, který od 21. 7. 2015 sjednán s limitem 26 000 Kč. Smlouva má všechny náležitosti dle § 708 a násl a dle § 497 a násl obchodního zákoníku. Žalovaná tuto skutečnost nijak nerozporovala. Jelikož smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., banka zde nebyla povinna ověřovat úvěryschopnost žalované. Žalovaná na běžném účtu neuhradila nepovolený (debetní) zůstatek ve výši 678,73 Kč, a kontokorentním úvěru neuhradila dluh, který ke dni 23. 6. 2020 činil 33 040,08 Kč, jak vyplývá z výpisu z účtu.

7. Dále banka na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 17. 2. 2016 poskytla žalované částku 60 000 Kč a na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze 3. 6. 2015 postupně částku 171 919 Kč. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru ze dne 17. 2. 2016 a 3. 6. 2015 je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle žádosti o úvěr vyžádala potvrzení od zaměstnavatele o výši příjmů, ale z něj vyplývá, že žalovaná má pracovní smlouvu pouze na dobu určitou, přičemž oba úvěrové závazky měly mít dle smluv dlouhodobější charakter. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, přičemž již ze samotných skutkových tvrzení vyplývá, že jen u samotné banky měla žalovaná vícero závazků. Banka také nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

8. Soud proto u úvěrových smluv ze dne 17. 2. 2016 a 3. 6. 2015 zkoumal, zda žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Pokud jde o úvěr ze dne 17. 2. 2016, zde banka poskytla žalované částku 60 000 Kč a žalovaná na ni uhradila částku 77 300,70 Kč, tedy uhradila víc, než kolik jí bylo poskytnuto. NA této smlouvě tedy žalované bezdůvodné obohacení nevzniklo,a soud proto celý zde žalobkyní požadovaný nárok, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 30 332,43 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 511,73 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 30 332,43 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2 556,68 Kč a 21,9% úrok p.a. z částky 28 924,43 Kč od 6. 6. 2020 do zaplacení, zamítnul. U revolvingového úvěru ze dne 3. 6. 2015 soud žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 2 033,28 Kč (rozdíl mezi jistinou 171 919 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 169 885,72 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 138 597,86 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 789,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 541,63 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 140 631,14 Kč od 29.7.2022 do zaplacení a 20,6% úrok p.a. z částky 136 996,14 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

9. Protože u neplatné úvěrové smlouvy ze dne 17. 2. 2016 vzniknul žalované přeplatek ve výši 17 300,70 Kč, soud jej započetl na nejstarší dosud neuhrazenou pohledávku, což je pohledávka z kontokorentního úvěru u běžného účtu ve výši 33 040,08 Kč. Po odečtení přeplatku 17 300,70 Kč tak soud přiznal žalobkyni pouze částku 16 148,32 Kč. Částku 16 148,32 Kč tvoří součet zbylé jistiny 15 739,38 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 408,94 Kč, který je nižší, než kolik by žalobkyně mohla od 22. 6. 2020 do 29. 7. 2022 chtít, soud však je zde vázán žalobním petitem. Jelikož je žalovaná v prodlení s úhradou této částky, přiznal soud i nárok na zaplacení zákonného 10% úroku z prodlení p.a. z částky 15 739,38 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení s 21,99% úrokem p.a. z částky 15 139,38 Kč od 23. 6. 2020 do 20. 9. 2020 a s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 15 139,38 Kč od 21. 9. 2020 do zaplacení. Jelikož se na prodlení žalované již vztahuje úprava § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., soud přiznal žalobkyni nárok na smluvní úrok v plné výši pouze za 90 dnů od prodlení, tedy od 23. 6. 2020 do 20. 9. 2020, a po tomto datu již jen ve výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení, a v rozdílu (tedy aby žalovaná byla povinna žalobkyni zaplatit částku 17 300,70 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 17 300,70 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, s 21,99% úrokem p.a. z částky 15 139,38 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení a 11,99% úrokem p.a. z částky 15 139,38 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení) pak žalobu v II. výroku rozsudku rovněž zamítnul. Soud dále přiznal žalobkyni nárok na zaplacení nepovoleného debetu ve výši 678,73 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 678,73 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, když i zde je žalovaná nepochybně již v prodlení s úhradou dluhu.

10. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávky za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávek a je oprávněna tyto pohledávky vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení a jen ve výše uvedeném rozsahu.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, měla by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalované s řízením žádné náklady nevznikly, když žádné výslovně neuplatnila a ze spisu na její straně žádné náklady nevyplývají, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).