28 C 170/2023

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Pešlovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 43 727 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 42 115 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 25. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá co do částky 1 622 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 591,71 Kč za dobu od 25. 3. 2020 do 9. 3. 2023, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 25. 3. 2020 do 24. 7. 2022, úroku 12,9 % ročně z pohledávky 43 727 Kč za dobu od 10. 3. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 1 622 Kč za dobu od 25. 7. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 684,21 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2022 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 222 254,53 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 25. 3. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvou [číslo], dle níž žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem 50 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného [číslo] Ž alovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, a to jak jistinu úvěru, tak současně úroky a poplatky dle Smlouvy, v měsíčních anuitních splátkách, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla Smlouva uzavřena, přičemž výše anuitní splátky závisela na průběhu splácení. Splácel-li žalovaný řádně a včas, tj. ve sjednané výši a dnech splatnosti, bude výše poslední anuitní splátky stejná nebo nižší nežli je sjednaná výše anuitní splátky, v opačném případě bude výše poslední anuitní splátky vyšší, nežli je sjednaná. Strany si dále sjednaly úrokovou sazbu poskytnutého úvěru ve výši 12,90 % ročně. Žalovaný celkem uhradil 7 885 Kč. Žalovaný dluží žalobkyni částku ve výši 50 681,04 Kč, tvořenou dluhem na jistině ve výši 42 115,00 Kč, poplatky ve výši 1 612,00 Kč, smluvním úrokem zkapitalizovaným ke dni 9. 3.2023 na částku 4 591,71 Kč, zákonným úrokem z prodlení zkapitalizovaným za období od prodlení dlužníka se splácením do dne 9. 3. 2023 na částku 2 362,33 Kč, spolu se smluvním úrokem ve výši 12,90 % ročně z částky 43 727,00 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 43 727 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení. Při schvalování úvěru vycházela žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, jak je uvedeno výše, banka žádosti klienta vyhověla. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení celého úvěru včetně příslušenství, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se jednání nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Předvolání bylo žalovanému doručeno více než deset dnů před jednáním, náhradní formou dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti žalobkyně a zástupce žalobkyně.

4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že žalovaný jako klient uzavřel dne 25. 3. 2020 s žalobkyní smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše 50 000 Kč, peněžní prostředky mohou být čerpány ke dni 25. 3. 2020, a to jednorázově. Žalobkyně se zavazuje poskytnout žalovanému peněžní prostředky na účet č. [bankovní účet]. Vyčerpaný a nesplacený úvěr nebo jeho část bude úročen pevnou úrokovou sazbou ve výši 12,90% ročně. Žalovaný se zavazuje splácet úroky a jistinu v 96 měsíčních anuitních splátkách vždy do 15. dne v měsíci ve výši 835 Kč, první splátka bude splatná den 15. 4. 2020 a poslední dne 15. 3. 2028.

6. Ze žádosti o poskytnutí úvěru soud dospěl k závěru, že žalobkyně posuzovala před uzavření smlouvy úvěru schopnost žalovaného tak, že vyšla z informací od žalovaného, které byly uvedeny v žádosti o poskytnutí úvěru, což byly následující informace. Žalovaný je svobodný, vyučený a je zaměstnaný, bydlí v nájmu, výše příjmu ze zaměstnání činí 25 232 Kč, pravidelné měsíční výdaje má ve výši 1 500 Kč a měsíční splátky úvěrů, leasingů a splátkové prodeje celkem ve výši 2 275 Kč. Je uvedeno, že příjem žalovaného byl ověřován z historie běžného účtu. Žalobkyně dále předložila listinu„ Informace z Credit Burreau“, z této listiny soud zjistil, že žalobkyně měla při posuzování úvěruschopnosti informace, že žalovaný má jeden spotřebitelský úvěr, který mu byl poskytnut dne 5. 2. 2020 nesplacená jistina činní 218 400 Kč a výše splátky 2 275 Kč, výše jistiny bez úroku činí 150 000 Kč, splatnost 15. 2. 2028. Z listiny označené jako„ výpis z bú – přijaté platby“ soud zjistil, že na účet [číslo] vedený na jméno žalovaného, byly připisovány měsíční platby od„ ČSAD [obec]“ ve výši 25 232 Kč (9. 3. 2020), ve výši 23 551 Kč (7. 2. 2020), 25 991 Kč (8. 1. 2020).

7. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] soud zjistil, že je vedený na jméno žalovaného a dne 25. 3. 2020 byla čerpána částka 50 000 Kč s označením čerpání úvěru [bankovní účet].

8. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 17. 7. 2022 soud zjistil, že tímto dopisem byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] ve lhůtě do 24. 7. 2022, výzva byla žalovanému odeslána na adresu [adresa], jak bylo zjištěno z kopie zásilky, a současně se jedná o adresu, kterou žalovaný uvedl jako adresu pro doručování (zjištěno z listiny„ žádost o změnu zasílací adresy ze dne 4. 6. 2021“).

9. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 15. 2. 2023 k uhrazení dluhu před podáním žaloby.

10. S ohledem na níže uvedené právní posouzení soud nehodnotí další listinné důkazy předložené žalobkyní, neboť z nich neučinil žádná právně relevantní zjištění.

11. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 3. 2020 uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč, na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.

12. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Obsah odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti, nutný pro naplnění účelu zákona – ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), tak, že se jedná vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž poskytovatel spotřebitelského úvěru plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného, nicméně zcela rezignovala na ověření tvrzení ohledně výdajů žalovaného, respektive na jejich řádné zjištění. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Povinnost poskytovatele úvěru ověřit tvrzenou výši výdajů alespoň na bydlení, neboť výdaje na bydlení jsou nutnou součástí životních nákladů a v zásadní výši v poměru k ostatním životním nákladům, nelze obcházet vytvořením modelu ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení, a nahradit skutečné výdaje částkou dle určení poskytovatele úvěru. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl natolik nízkou částku výdajů, 1 500 Kč, že tato v žádném případě nemohla pokrýt základní životní potřeby, natož aby v ní byla zahrnuta i částka výdajů na bydlení, když žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bytě, tj. hradí nájemné. To mělo vést žalobkyni v rámci odborné péče k tomu, že měla dále zjišťovat výdaje žalovaného. K větší obezřetnosti mělo žalobkyni vést také to, že krátce před žádostí o úvěr, který je předmětem žaloby, žalovaný čerpal úvěr ve výši 150 000 Kč, a tedy do úvah při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného měla žalobkyně začlenit i to, zda žalovaný nečerpá úvěr za účelem hrazení splátek předcházejícího úvěru a to pečlivě zkoumat jeho příjmy a výdaje.

15. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru, posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

16. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR- Finance s.r.o. v. GK., ve věci C -679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

17. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 50 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni zaplatil, což byla částka 7 885 Kč, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 42 115 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině dle smlouvy, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Soud musel současně určit i počátek splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, když vyšel z toho, že žalovaný byl dopisem ze dne 17. 7. 2022, vyzván k úhradě dluhu do 24. 7. 2022, proti tomu žalovaný nikterak nebrojil, v řízení netvrdil, natož aby prokázal skutečnosti rozhodné pro určení jiné splatnosti dluhu. Ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty je tak žalovaný v prodlení, proto soud přiznal žalobkyni podle § 1970 o. z. rovněž nárok na úrok z prodlení z přiznané částky, úroky byly žalobkyni přiznány ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žaloba byla ve zbytku požadovaných nároků, zakládajících se na ujednání neplatné smlouvy, jako nedůvodná zamítnuta.

18. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu účastníků. Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil také příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 91% nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na úhradu 82% svých nákladů řízení, tj. 8 684,21 Kč z celkových 10 590,50 Kč, což jsou: a/ soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu 1 750 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem 7 150 Kč podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky, a to 2 860 Kč za převzetí a příprava zastoupení, 2 860 Kč písemný návrh ve věci samé – žaloba, dále pak za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 vyhlášky 1 430 Kč písemná výzva k plnění před podáním žaloby, sazba za každý úkon právní služby činí 9 740 Kč, a po právní moci tohoto usnesení činí 43 727 Kč; c/ náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 vyhlášky za 3 úkony právní služby, tj. 3× 300 Kč za každý z úkonů právní služby; d/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 1 690,50 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za úkon právní služby - podání ze dne 25. 7. 2023 když tímto žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce reagovala na výzvy soudu k odstranění vad a nedostatků žaloby, přičemž od žalobce zastoupeného advokátem lze oprávněně požadovat, aby žaloba netrpěla vadami. V případě, že tomu tak není a žalobce musí žalobu opravovat či doplňovat, nelze náklady s tím spojené považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., na náhradu nichž má procesně úspěšný účastník právo. Soud dále uvádí, že předžalobní výzvu k plnění ze dne 15. 2. 2023 posoudil jako úkon, za nějž náleží odměna ve výši jedné poloviny, neboť šlo o jednoduchou výzvu k plnění obsahující identifikaci smlouvy a výši dluhu, dlužná částka nebyla nikterak strukturována co do jednotlivých nároků dle smlouvy, a soud tedy uzavřel, že výzva skutkový a právní rozbor v dostatečné intenzitě ve smyslu informační hodnoty pro dlužníka neobsahovala, ostatně s ohledem na právní i skutkovou nekomplikovanost sporu v daném případě by se zpracování jiné než prosté výzvy k plnění z hlediska naplnění funkce předžalobní výzvy jako upomínky dlužníka před podání žaloby k dobrovolnému splnění povinnosti, jevilo jako neúčelné.

19. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).

20. O lhůtě ke splnění povinností k peněžitému plnění dle výroků I. a II. rozsudku bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., jenž stanoví, že povinnost k peněžitému plnění uloženou soudem v rozsudku je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.