24 CO 210/2022

Plný text

Krajský soud před v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupeného anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokátem, sídlem adresa, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem obec a číslo, zastoupenému anonymizováno jméno příjmení, advokátem, sídlem adresa, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. června 2022 č. j. 7 C 10/2022-66

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám anonymizováno jméno příjmení, advokáta se sídlem v obec a číslo.

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kladně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 60 000 Kč s příslušenstvím 11,75 % ročně od datum do zaplacení. Současně soud uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 12 243,50 Kč. Soud prvého stupně uzavřel, že žalobce dostatečně netvrdil a neprokazoval, jakým způsobem usiloval o spoluužívání nemovitosti (respektive části v rozsahu spoluvlastnického podílu jedné poloviny), ohledně níž žaloval nadužívání nemovitosti, netvrdil a neprokazoval, že by mu žalovaný bránil v užívání nemovitosti a netvrdil a neprokazoval, jaká je hodnota tohoto nadužívání. Soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by vzniklo bezdůvodné obohacení, v jakém rozsahu, když taková situace by byla jen, kdyby žalovaný nemovitost nad rámec svého podílu užíval a zároveň v užívání druhému spoluvlastníku bránil.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že žalobce dostatečně tvrdil, že chce bezdůvodné obohacení ve vztahu k jedné čtvrtině nemovitosti nabyté v dražbě a účastníci mezi sebou neměli žádnou dohodu o užívání nemovitosti. K rozsahu užívání nemovitosti žalovaným žalobce navrhl důkaz, a to výslech žalovaného a místní šetření. Odmítl-li žalovaný vypovídat, je nutno vycházet z toho, že nepopřel, že užívá nemovitost nad rámec svého podílu. Vzhledem k rozloze nemovitosti lze mít za to, že minimálně musí užívat společné prostory typu kuchyň, sociální zařízení a podobně. Poukazuje na to, že neoprávněným detentorem je i ten, kdo postavení výlučného uživatele dosáhl bez účinného důvodu tím, že má nemovitost celou zamčenou pro sebe (i bez ohledu na rozsah skutečného užívání) a neumožňuje ostatním přístup. Jde-li o výši bezdůvodného obohacení, k tomu žalovaný navrhl vypracovat znalecký posudek a jeho výši dostatečně tvrdil. Jde-li o to, zda žalobce usiloval o užívání a žalovaný mu v tom bránil, poukazuje na to, že žalobce je právnickou osobou, sám nemůže využívat nemovitost, například k uspokojení své bytové potřeby, jeho záměrem bylo vykonávat svá práva formou zázemí pro zaměstnance, pronájmu či prodeje. Dále namítá, že není správná úvaha, že k bezdůvodnému obohacení dojde jen, pokud žalovaný brání žalobci v užívání. To, zda chce spoluvlastník nemovitost užívat, není rozhodující, přitom poukazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1519/2021.

3. Žalovaný navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného. Poukázal na to, že žalobce především netvrdil a neprokazoval nic k tomu, že by žalovaný žalobci v užívání bránil. Tato skutečnost podstatná je, poukázal například na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 28 Cdo 5386/2016.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a to podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není věcně opodstatněné.

5. Jde-li o skutkový stav věci, pak podstatným pro rozhodnutí v této věci je zjištění z výpisu z katastru nemovitostí, které, jak správně konstatoval soud prvého stupně, mezi účastníky není ani sporné, tedy to, že žalovaný je evidován jako spoluvlastník jedné čtvrtiny a žalobce jako spoluvlastník tří čtvrtin nemovitostí - pozemku parcelní číslo, jehož součástí je stavba adresa, a pozemku parcelní číslo (dále jen nemovitost). Je-li podstatou žalobního návrhu žalobce nárok z titulu nadužívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, pak odvolací soud shledává pro rozhodnutí v dané věci podstatným tvrzení žalobce o tom, jaký je charakter nadužívání nemovitosti žalovaným. K této skutečnosti žalobce ve své žalobě uvedl pouze to, že žalovaný nemovitost užívá„ nad rámec svého spoluvlastnického podílu“, toto své tvrzení nijak dále nekonkretizoval a sám ho právně uzavřel tak, že„ žalovaný užívá bez právního důvodu společnou věc“. Jiné tvrzení o rozsahu nadužívání nemovitosti žalovaným a konkrétním způsobu tohoto užívání, a to i ve vztahu k možnosti užívání nemovitosti žalobcem v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, žaloba neobsahovala, a to ani v doplnění nazvaném„ replika žalobkyně“ ze dne datum.

6. Z obsahu spisu v dané věci je zřejmé, že k projednání věci soud nařídil jednání dne datum, jednání bylo nařízeno na datum. K jednání byl předvolán právní zástupce žalobce, předvolání k jednání mu bylo doručeno dne datum. K jednání dne datum se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili, svou neúčast na jednání neomluvili ani nepožádali z důležitého důvodu o odročení. Při tomto jednání soud prvého stupně věc projednal a rozhodl rozsudkem, který je dotčen odvoláním.

7. Jak tedy bylo shora uvedeno, žalobce svou žalobu odůvodnil pouze velmi stručně tím, že je vlastníkem nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, bez jakýchkoli bližších tvrzení uvedl, že žalovaný užívá nemovitost v rozsahu nad rámec svého spoluvlastnického podílu a v souvislosti s tím požadoval vydání bezdůvodného obohacení, které mu tímto nekonkretizovaným nadužíváním nemovitosti vzniká.

8. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.).

9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Soudní praxe se i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. shoduje na tom, že v případě nadužívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků lze i nadále aplikovat závěry, které rozhodovací praxe soudů přijala za účinnosti dřívější právní úpravy. Lze tedy především vycházet v takové situaci ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 503/2011, které pak bylo základem pro mnohá další právní posouzení v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, která se týkají nastolené problematiky. V souladu s touto rozhodovací praxí je tedy nutno konstatovat, že, užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení. Samotné spoluvlastnické právo není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu, je důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu.

11. Ve smyslu závěrů rozhodovací praxe soudů je však také nutno zdůraznit, že z charakteru spoluvlastnictví podle občanského zákoníku je zřejmé, že každý ze spoluvlastníků je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, a nemůže ji„ bez dalšího“ užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený takovým užíváním je považován za obohacení získané bez právního důvodu.

12. Soudní praxe se také opakovaně vyjadřuje k tomu, kdy nastává situace, v níž jeden ze spoluvlastníků užívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu„ na úkor“ ostatních spoluvlastníků. Jak dovozuje například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1519/2021,„ podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení“. Z výše uvedeného pak vyplývá, že pro řešení otázky, zda dochází k nadužívání nemovitostí jedním ze spoluvlastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, je konkrétní rozsah a způsob užívání nemovitostí jedním ze spoluvlastníků nutno poměřovat také tím, zda takový charakter užívání nemovitosti tímto spoluvlastníkem je faktickým bráněním v užívání nemovitosti jinému vlastníku (kdy ho tedy jeden ze spoluvlastníků z možnosti užívání přímo aktivně vylučuje), případně tím, zda v důsledku daného rozsahu a způsobu užívání nemovitosti jedním ze spoluvlastníků jsou nastoleny takové poměry, které neumožňují dalšímu ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho spoluvlastnickým podílem.

13. Právě touto tezí je uvozena věta (kterou ve své odvolací argumentaci odvolatel vytrhává ze souvislostí odůvodnění daného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1590/2021), která právě jen za takové výše popsané situace zdůrazňuje, že pro povinnosti spoluvlastníka k vydání bezdůvodného obohacení v takové situaci není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost dobrovolně. To vyplývá i z odkazu daného rozhodnutí na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu (prostřednictvím odkazu na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3460/2016). V kontextu těchto rozhodnutí je pak zřejmé, že v daných věcech Nejvyšší soud České republiky vždy vycházel ze skutkového stavu věci, kdy bylo prokázáno znemožnění užívání nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků nemovitosti (například začleněním nemovitosti do oploceného areálu ve vlastnictví druhého spoluvlastníka - viz rozhodnutí 28 Cdo 3460/2016, či znemožněním užívání výměnou zámku druhým spoluvlastníkem – viz sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Ostatně nelze přehlédnout, že výše uvedené závěry obsažené v rozhodnutí z Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1519/2021 jsou pro odůvodnění daného rozhodnutí jen východiskovou teoretickou tezí k vlastnímu právnímu posouzení zcela jiné právní problematiky, neboť dané rozhodnutí ve své podstatě řešilo otázku, kdo je pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení v situaci, že jeden ze spoluvlastníků nemovité věci bez dohody s ostatními, bez rozhodnutí většinového spoluvlastníka či rozhodnutí soudu přenechá do užívání jinému celou věc.

14. Ta rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, která svou podstatou řešila právě situaci, kdy v důsledku nadužívání spoluvlastnického podílu dochází k bezdůvodnému obohacení však především zdůrazňují, že i za situace, že druhý spoluvlastník se rozhodl nemovitost neužívat dobrovolně, je vždy významné, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti, například uzamčením či oplocením, případně jsou-li jinak nastoleny poměry, které některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc znemožňují.

15. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v dané věci jen na základě obecného ničím nekonkretizovaného tvrzení o tom, že žalovaný užívá společnou věc„ nad rámec svého spoluvlastnického podílu“ nelze dospět k závěru, že nemovitost je žalovaným užívána nad rámec jeho spoluvlastnického podílu na úkor žalobce, tedy že tímto užíváním je žalobci buď přímo bráněno v užívání společné věci nebo že tímto užíváním jsou nastoleny takové poměry, které fakticky znemožňují žalobci nemovitost v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu užívat.

16. Aby soud mohl přijmout takové závěry, musel by žalobce doplnit svá tvrzení o uvedení takových okolností, z nichž bude dostatečně zřejmé, jaký je konkrétní rozsah a způsob užívání nemovitosti žalovaným. Tvrzení žalobce obsažená v žalobě a jejím doplnění tedy nepostačují bez dalšího k závěru, že zde dochází k nadužívání nemovitosti žalobcem nad jeho spoluvlastnický podíl (na úkor žalobce).

17. Nemá-li žalobce k nároku, který žalobou uplatnil, dostatek konkrétních tvrzení, na základě nichž by bylo možné zjistit takový skutkový stav, který by následně bylo možné právně posoudit (například podle ustanovení o bezdůvodném obohacení), pak je zcela bez významu, zda ve vztahu ke skutečnosti nadužívání nemovitosti žalovaným nabízí soudu nějaké důkazy. příjmení soud mohl posoudit, zda je účelné provést takové dokazování, musí zde být relevantní tvrzení žalobce, k jehož prokázání má navržené dokazování sloužit.

18. Neuvedl-li žalobce ve své žalobě dostatek konkrétních tvrzení, pak by bylo povinností soudu při jednání postupovat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. a žalobce o nedostatku tvrzení poučit, vyzvat ho k doplnění a poučit o následcích nesplnění výzvy. Takovou poučovací povinnost při jednání má však soud pouze tehdy, jestliže se žalobce k nařízenému jednání dostaví. Jestliže se žalobce v dané věci k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, pak soud mohl jednat v nepřítomnosti žalobce (§ 101 odst. 3 o. s. ř.) a rozhodnout. Za takové situace přitom bylo nutno vycházet z obsahu spisu a z dosud provedeného dokazování. Jak však bylo výše uvedeno, dosavadní stav tvrzení žalobce nedovoluje provést řádné dokazování k rozhodným skutečnostem a nedostatek konkrétních tvrzení pak vede k závěru o tom, že žalobce v řízení neunesl své břemeno tvrzení. V důsledku toho pak nutno dovodit, že žalobce ve věci nemůže být úspěšný, netvrdil-li takové konkrétní okolnosti, které by vedly ke skutkovým zjištěním, jež by zakládalo aplikaci takových zákonných ustanovení, na základě nichž by bylo možné žalobcem uplatněný nárok přiznat.

19. Vzhledem k principům odvolacího řízení pak nemůže žalobce o nutnosti doplnit rozhodná skutková tvrzení poučit ani odvolací soud postupem podle § 213b odst. 1 o. s. ř., neboť uvedení nových skutečností by bylo v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. Nenastává ani situace daná ustanovením § 213b odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nemá zásadně odlišný právní názor od soudu prvého stupně, jde-li o potřebu uvést další tvrzení žalobcem, je-li z rozhodnutí soudu prvého stupně dostatečně zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žaloby byl především nedostatek konkrétních tvrzení žalobce o současném stavu užívání nemovitosti ve vztahu k oběma spoluvlastníkům.

20. V této souvislosti neobstojí ani argumentace odvolatele o tom, že minimálně žalobce výlučně nadužívá nemovitost užíváním společných prostor typu kuchyně, sociálního zařízení a podobně. I ohledně užívání těchto prostor platí výše uvedené závěry o tom, za jakých okolností lze uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků, kromě toho je nutno odkázat také na žalovaným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, které (kromě toho, že potvrzuje již výše zmíněné závěry) dále uzavírá, že, pokud by žalovaný žalobci v užívání domu nebránil, pak užíváním společných prostor by žalovanému bezdůvodné obohacení vzniknout nemohlo.

21. Pro výše uvedené závěry nemá žádný význam ani námitka odvolatele o tom, že je právnickou osobou, neboť nic nevylučuje, aby právnická osoba způsobem odpovídajícím jejímu postavení nemovitost ve svém vlastnictví přiměřeně užívala (ostatně jak odvolatel sám v odvolání uvádí například prostřednictvím svých zaměstnanců).

22. Na základě všech výše uvedených úvah odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvého stupně je správné, neboť žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti, na základě nichž by bylo možné uzavřít, že v dané konkrétní věci žalovaný konkrétním způsobem svého užívání společné nemovitosti tuto nadužívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemohlo být tedy ani zjištěno, že na jeho straně vzniká bezdůvodné obohacení a jaká je jeho konkrétní výše. Za této situace proto odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. správné rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Jako správné bylo potvrzeno také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když soud prvého stupně správně přiznal náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému a své rozhodnutí také správně právně odůvodnil a výši náhrady nákladů řízení správně určil.

23. Také v odvolacím řízení má za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšný žalovaný. Také v odvolacím řízení představují náklady řízení odvolacího náklady právního zastoupení, kdy sazba za jeden úkon právní služby činí 3 500 Kč v souladu s ustanovením § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byly poskytnuty dva úkony právní služby, pak s připočtením hotových výdajů v podobě režijního paušálu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí náklady řízení žalovaného v odvolacím řízení 7 600 Kč. Proto bylo uloženo žalobci, aby žalovanému tuto náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce zaplatil. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Kladně.