6 C 109/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 41 274,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení částka s kapitalizovaným úrokem částka, úrokem 29 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení částka a zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži na soudním poplatku částka do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. Anonymizováno/Anonymizováno, variabilní symbol var. symbol.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částka s příslušenstvím z titulu Smlouvy o zápůjčce č. hodnota, uzavřené dne datum mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO IČO (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr částka, za který se zavázal vrátit částka ve 24měsíčních splátkách po částka, tj. nejpozději do datum. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu částka spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne datum postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne datum.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Soudní písemnost mu byla poté vhozena do domovní schránky. Na zahájené řízení byl nadto žalovaný v projednávané věci soudem upozorněn prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy, telefonicky byl nekontaktní.

3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Původní věřitelka („Anonymizováno“) s žalovaným podepsali dne datum Smlouvu o zápůjčce č. hodnota, na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost částka a zavázal se za to vrátit částka ve 24měsíčních splátkách po částka (viz Smlouva o zápůjčce č. hodnota čl. 1516, tabulka umoření čl. 19). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu s partnerkou, je zaměstnán jako řidič s měsíčních příjmem částka, k čemuž podle ručních poznámek na dokumentu předložil pracovní smlouvu z datum na dobu neurčitou a výplatní pásky za měsíce březen a duben Anonymizováno; dále byl v žádosti vyplněn další (blíže nespecifikovaný) příjem domácnosti částka. Mezi výdaji bylo uvedeno částka měsíčně na splátky jiných půjček a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ částka (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr čl. 14). Podle tvrzení žalobkyně dosud žalovaný v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradil částka. Smlouvou ze dne datum, účinnou datum (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 17+CEPR), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 18), což žalovanému oznámila dopisem ze dne datum, odeslaným datum (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem čl. 20-21). Dne datum odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 22-24).

6. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím hotovosti žalovanému měla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z ručních poznámek na žádosti žalovaného má soud za prokázáno, že původní věřitelka ověřovala příjem žalovaného. Do jeho finanční kondice rozhodné pro posouzení jeho úvěruschopnosti však zahrnula i další tvrzený příjem částka, k němuž nedoložila ničeho. Výdaje vzala v potaz pouze v odhadované výši, nadto není zřejmé, zda má jít o odhad pro celou dvoučlennou domácnost, či samotného žadatele.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do datum (dále jen „o. z.“).

8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne datum ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

10. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalovaného, které ověřovala a zkoumala pouze omezeně – v rozsahu příjmu žalovaného. Do jeho celkové finanční bilance však zahrnula i další (již neověřený) příjem částka, aniž by současně zkoumala, zda domácnosti dvou osob odpovídá i tvrzená výdajová stránka. Pakliže původní věřitelka vyšla z tvrzeného příjmu dvou osob, nemohla se věrohodně spokojit s tvrzením celkových životních výdajů dvou osob ve výši částka měsíčně (vedle výdaje na další splácené půjčky). Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od datum do datum, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne datum) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od datum, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 12. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému hotovost ve výši částka a žalovaný jí dosud zaplatil zpět částka. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou částka, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.

13. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Z převážné části byl v řízení úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly.

15. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Proti výrokům I až III tohoto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení, není-li podáno elektronicky. Proti výroku IV tohoto rozsudku není odvolání přípustné. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může soud pohledávku státu po 30 dnech po jeho právní moci postoupit k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.